Text

Jako druhou pozitivní věc jsem si připravil ten úplně nejlepší pocit, který jsem kdy zažil. A ano, dá se srovnat snad jedině s orgasmem.

Myslím si, že nejsem jedinej: Žvejkáte si takhle kus fakt dobrýho žvance a v tom se to stane.

A je jedno, jestli se zrovna jednalo o maso, ovoce, nebo zeleninu. Jednou se mi to stalo dokonce v momentě, kdy jsem jedl jogurt. Jo, o dnech blbec bych mohl napsat asi tisíc článků. Ale do toho se pustil už někdo jinej, takže pokračujme směrem k úžasnému.

Ale nejdřív si představte tu hrůzu: Žvejkáte a žvejkáte ještě víc a najednou kousek toho neskutečně dokonalýho jídla uvízne ve vašem mezizubním prostoru.

Možná si toho nevšimnete hned. Když máte štěstí, tak vás vaše tělo nechá dožvejkat. Ale jakmile žvejknete naposled, tak jste obětí svého imunitního systému:

Za poslední měsíc jsem nenapsal alespoň 4 články, co by měly být další přihláškou do velmi oblíbeného blogu 1000 věcí, co mě serou. Ale vždycky jsem si to rozmyslel. A pak mě napadlo jedno řešení.

No, na to řešení jsem nepřišel já, ale Tlamiczka. Odkaz vede rovnou na její první přísvěvek o 100 věcech, co jí dělají radost. A já přemýšlím, že se přidám. A po vás bych chtěl, abyste se přidali taky.

Neumím si říkat o prachy, ale zkusil jsem si zavést Flattr.  Je to systém mikroplateb přímo autorovi. Když nebudete vědět, jak mě podpořít, tak mi kupte virtuální pivo. Alespoň zjistím, jestli jsem někomu užitečnej.

Dávám si pozitivní závazek: Myslím si, že bych zvláídnul takový malý Projekt 52. Každý týden jedna pozitivní věc. Každý týden jeden pozitivní článek. A budu tiše doufat v pozitivní zpětnou vazbu. Začneme příští týden. (Tak mi držte palce)

Sdílejte, sdílejte, sdílejte: Po nějakém tom uvažování jsem se rozhodl, že stojím o nové čtenáře. Sdílejte mě na sociálních sítích, tiskněte mě na tiskárnách, podnikněte masivní letákovou kampaň ... Prostě o mě dejte vědět.

Poslední dobou mě nějak hodně bere blog Růžová panda. Ne kvůli tématům, ale kvůli stylu psaní. Tohle považujte jako přihlášku do klubu.

Svou první výplatu si pamatuju naprosto přesně. Bylo mi šestnáct a byla to moje první letní brigáda. Velkoobchod. A já tam dělal kluka pro všechno: Pro všechny ty hnusný práce, co nikdo nechtěl dělat. Pamatuju si, že po jednom dešti jsem musel vynést venkovní odpadkový koš, co neměl žádnou stříšku.

A rovnou jsem dostal rozkaz, že ten koš musí bejt prázdnej. Jinak bychom si nerozuměli. Tak jsem holýma rukama vytahoval ty rozmáčený vajgly, shnilý jablka a další hnusy, co tam zákazníci naházeli.

Po týdnu to přišlo. Pan majitel se dozvěděl, že je mi 16. Myslel si, že je mi 18. A tak mi řekl, že už pro něj nemám dělat a že mi aspoň zaplatí za to, co jsem tam odpracoval.

Za týden tahání těžkých věcí a práce se sračkama jsem dostal pět stovek.

Pochopil jsem dvě věci:

1. Jakou mají peníze doopravdy hodnotu
2. Že se v životě nikdy, nikdy, nikdy nechci živit rukama.

Já vím, že jsem řekl, ať Attilovi třeba chcípne kachnička nebo tak něco, ale i tak se zkusím přihlásit do 1000 věcí, co mě serou ještě jedním příspěvkem

Především na Facebooku se nám rozmáhá takový nemilý nešvar. Posíláte na své osobní, ale i na své skupinové stránky různé obrázky, odkazy a vtipy. Což o to, od toho xichtokniha je, že. Kdyby se mi tohle nelíbilo, tak mi stačí vypnout fejsbuk a jít se ven třeba klouzat, že.

Ale s tím nešvarem jde ruku v ruce jeden další, přidružený nešvar. Když nevíte, co byste k tomu napsali, tak většinou napíšete "inteligentní hlášku" typu tohle nemůžu nesdílet.

A já zase nemůžu nenajít nejbližší tupý předmět, kterým bych vás za to umlátil.

Inspirací pro tento hejt mi byl Cody, co na svůj Twitter napsal:

Ne nezajímavý text o ideálním užívání Twitter účtu pro firmy http://ht.ly/jOTMt  Která českých z firem to řeší takto?

Jestli jste něco slyšeli, tak je to zvuk Tassla bušícího hlavou do zdi.

Moje Nokia Lumia 800 konečně dostala update na Windows Phone 7.8. Toto jsou první zkušenosti.

Velký update po jednom roce: Lumii 800 mám už přes jeden rok. Lehce mě zarazila neschopnost Microsoftu, respektive Nokie mi dodat update rychleji. Ne, že by byl nějak zásadní, ale stejně mám takový pocit, že Windows Phone není tak tlačen dopředu, jak by mohl být.

Nová domovská obrazovka je boží! Konečně si můžu uspořádat dlaždice tak, jak si myslím, že jsou důležité. Navíc mám větší přehled o tom, co se děje. V předchozí verzi 7.5 byla pouze jedna velikost dlaždice, takže všechno, co bylo na hlavní obrazovce mělo "stejnou prioritu." Význam mělo pouze jejich umístění vzhledem nahoru. To se teď už neděje, takže u některých aplikací můžu mít minimální velikost a mít je tak jako "zástupce" na spuštění dané aplikace. Po vzoru Misantropa vám teď řeknu, co všechno mám teď na domovské obrazovce:

Dneska ráno mě dorazila jedna paní...

To máte tak: Poslední dobou do práce jezdím ranní městskou dopravou na nádraží a pak linkou S7 na Smíchov. A jelikož ranní autobus jezdí v úterý a za úplňku, tak to taky znamená, že na zastávce potkávám ty samé lidi.

Dnes ráno se mě jedna paní na zastávce zeptala, kde jsem byl v pondělí, a jestli jsem jako nešel na zastávku pěšky. A tak nějak jsme se dali do řeči a svorně jsme si v berounském městsko-hromadném autobuse nadávali, jak je Beroun hnusnej.

Já jsem dal k lepšímu historku, jak jsem poprvé vystoupil na Berounském vlakovém nádraží a zhrozil se: "Sakra, do jaký díry jsem se to přistěhoval?!"

A v tom ke mně přistoupila jedna starší paní. A hned začala: "Promiňte, ale zaslechla jsem vaši konverzaci."

Už už jsem se začínal bát, že mi vynadá. Jakože Beroun je vlastně moc hezký město, ale já jsem jenom moc negativní. Ale to, co následovalo, mi vyrazilo dech:

Existuje mnoho cest do Berouna. Ale když už sem pojedete, tak si riskněte vlakovou linku S6

Dnešní ráno se opět zima přihlásila o slovo. V noci dost nasněžilo, a tak na hlavní trati na Plzeň popadaly stromy na elektrické vedení. Vlaky měly zpoždění, protože buď jezdily po jedné koleji, nebo odklonem přes Rudnou u Prahy. Já měl to štěstí, že jsem jel právě tím odklonem. A o téhle trati vám musím nezbytně něco napsat.

Existuje mnoho způspbů, jak se dostat do Berouna. Tohle městečko je dokonce ve čtvrtém pásmu Pražské integrované dopravy, takže se i na pražskou lítačku v klidu dostanete až k nám.

Lidé, co pospíchají jezdí dálkovými autobusy, nejrychlejším to spojením. Z Butovic se do Berouna dostanete za půl hodiny. Teda, pokud vám nevadí, že celou tu půl hodinu budete stát v přecpaném autobuse na jedné noze. A ta noha navíc nebude vaše.

Markéta Wagnerová: Potíže s údem, vydal Youngbooks, online 2012, 39 stran

Motto: Básník je osoba, která bere počasí až příliš osobně.

Mám rád poezii. Mám rád dobrou poezii. Ne, jinak: Mám rád neobvyklou poezii. Na škole se mi líbil Villon a prokletí básníci. Chvíli jsem ujížděl na temně dekadentních básních. A pak jsem se i o pár básní sám pokusil. Dokud jsem to myslel vážně, tak to byla strašná sračka. A jak jsem tak plaval nicotnem, objímajíc vlasy můzy, pochopil jsem: Na vážně míněné záležitosti je mě škoda. Platí to jak u prózy, tak u poezie. Jakmile jde o dekadentnost, avantgardu, nadsázku, ironii a parodii, tak moje kreativní buňky jedou na takové obrátky, až z toho Havran blije. Moje opatrné návraty k poezii mi jedno potvrdily: Jakmile jde o avantgardu, či neobvyklé použití, jsem jedno velké ucho, oko ... a v tomto případě asi i ztopořený úd. Však nezvyklou poezii mám rád natolik, že nejenom že se u mě čas od času objevuje, ale když jde do tuhého, tak nějakou tu poezii přeložím. Ba co přeložím, přebásním! Na server Youngbooks jsem se zaregistroval kvůli jedné jediné knize, kteru jsem si opravdu chtěl přečíst. Ale jak už to tak bývá, vybafla na mě tahle avantgardní sbírka poezie. A tak se server stal mým cílem i podruhé. A já jsem rád, že jsem se vrátil. Než ale přikročím k samotné recenzi, tak si definuju, jak já osobně vnímám umění:

Joe Dever: Lone Wolf: Útok ze tmy, vydalo nakladatelství Mytago, Praha 2011, 376 stran

Je to jako by to bylo včera: Když mi bylo patnáct, tak jsem si zlomil nohu. Výsledkem bylo, že jsem dva měsíce měl sádru až po prdel a pak ještě měsíc měl sádru pod koleno. Další dva měsíce jsem se znova učil chodit. Moje školní prázdniny tehdá měly pět měsíců: Málem jsem se zabil začátkem května a do školy jsem se vrátil až v druhém týdnu září. A to jsem tehdá ještě chodil o berli, protože jsem neuměl zcela chodit.

Co se dá dělat, když se nemůžete pořádně hýbat? Ano, dá se číst.

Pro neznalé: Když mi bylo patnáct, psal se rok 1996. Počítače byly velmi drahým zbožím a internet byl záležitostí horních deseti tisíc, stejně jako mobilní telefony.

Do téhle doby se počítají moje výpravy po cizích planetách s Markem Stonem a také výpravy do temných lesů s Lone Wolfem. A vůbec spousta dobrých, horších a naprosto brakoidních sci-fi a fantasy knížek. Za pět měsíců jsem přečetl snad půlku oblastní knihovny v Hradci Králové, kam mi maminka chodila pro moji každodenní porci zábavy.