Text

V pátek se nám ve schránce objevily volební lístky pro historicky první přímou volbu prezidenta ČR. A ne, nevím koho volit

Nudný úvod

Ať se koukám na ten seznam, jak se koukám, tak prostě nemám koho. Zhora, zdola, zprava, zleva, nemám kandidáta ani kandidátku, u které bych věděl, že ho/ji chci volit. V minulých parlamentních volbách jsem volil ODS a dnes si za to nadávám. Současná politická situace mě štve takovým způsobem, že na krajské volby jsem se naprosto vykašlal.

Pauza určená všem na to, aby měli dostatek času si mě odebrat z přátel na Facebooku, odhlásili odběr RSS blogu a zrušili follow mého Twitteru, protože jsem přeci volil komunisty.

Volba prezidenta mi ale není lhostejná a rozhodně chci být účasten. A chci se zúčastnit obou kol volby, i když v tom druhém je mi jasné, že asi budu volit "menší zlo." A pro to první kolo úplně nevím, jestli bych měl volit "pro" někoho a nebo jít do protestního hlasu: Tedy vhodit to tam Franzovi.

Cca před měsícem jsem si řekl "a dost" a napsal jsem stížnost poště. A po měsíci tu máme odpověď, kterou publikuji s mým komentářem

Vážený pane inženýre,

dovolte nám, abychom k Vaší stížnosti, kterou jsme obdrželi z Call centra České pošty, s. p., dne 9. 11. 2012, v níž vyjadřujete nespokojenost se službami pošty, sdělili následující:

Při prošetřování Vašeho podání na poště 266 04 Beroun 4 vedoucí pošty uvedla, že

otevírací doba této pošty je stanovena od 08:00 hod. Pracovníci pošty se při otevírání a zavírání pošty řídí jednotným časem dle elektronické databáze pošty. Vedoucí pošty dále uvedla, že odpoledne poskytují služby dvě přepážky. Po 17. hodině, kdy je nutné vypravit zásilky do přepravy, je jedna přepážka uzavřena. Z provozních důvodů nelze bohužel zajistit, aby po této době poskytovaly služby zákazníkům obě dvě přepážky.

Vydává Česká pohanská společnost, online 2012, 13 stran

200 korun je pro mě částka, za kterou si v Praze pořídím dva obědy. Když mám štěstí. Když mám smůlu, a nebo když se od svých zahraničních kolegů nechám zlákat do lepší restaurace, tak to vystačí na oběd jeden.

Proč to sem píšu? Protože roční předplatné Kolovratu stojí právě těch 200 korun. S cenou tedy nemám žádný problém. Problém mám s tím, že právě to roční předplatné je nejmenší jednotkou časopisu. A já strašně nerad platím předplatné něčeho, u čeho nevím, jakou to bude mít kvalitu.

A tipnul bych si, že nebudu jediný takového rozpoložení. Rozhodnutí České pohanské společnosti (dále jen ČPS) proto vítám. Za vydáním demoverze časopisu vidím dobrý marketingový krok, jak nalákat další čtenáře, a pokud možno i předplatitele.

Možná by trošku lepším nápadem (co by ČPS mohl přinést i více peněz) bylo nechat předplatné tak, jak je, a navíc prodávat i jednotlivé čísla: Výtisk z tohoto roku za 60 a výtisk z roku minulého za 30. Tak by si mnozí mohli jednoduše ověřit, zda jim předplatné stojí za to.

René Nekuda: Ti, kteří kradou mango, youngbooks, online 2012, 71 normostran

Představte si takové mango. V mnohých z vás vyvolá stejné pocity, jako když v rukou držíte knihu od neznámého autora: Bude mi to vůbec po chuti? Tak na to se podíváme. Jak už jsem psal, server youngbooks mě přinutil k tomu, abych konečně pořešil poslední fičuru na svém Windows Phone: Čtení elektronických knih. A jsem tomu dost rád, protože zrovna kniha sestavená z výsledků kurzu tvůrčího psaní mě navnadila znovu na youngbooks zavítat a podívat se na další plody dosud neznámých autorů.

Samotná kniha vě mně hned zpočátku vyvolala dvě očekávání, z nichž obě byla (naštěstí?) mylná:

Tím prvním bylo, že se v každé povídce bude vyskytovat mango. Už samotný název knihy k tomu vybízí a hned první povídka (Kočka, která krade mango Heleny Šilhánkové) k tomu vyloženě vybízí. Ta představa je mylná, protože mango se kupodivu vyskytuje pouze v první a poslední povídce.

Aneb jak mě projekt Youngbooks donutil vyřešit tuhle část

Celkem aktivně čtu blog Reného Nekudy o tvůrčím psaní. A v momentě, kdy jsem zjistil, že z jeho kurzu tvůrčího psaní vznikla kniha Ti, kteří kradou mango, tak mi bylo jasné, že tuhle knihu si jednoznačně musím přečíst.

Samotný projekt youngbooks mi přišel velmi sympatický: Stránky se prezentují jako srdcová záležitost. Víc než business ze stránek vyzařuje jejich poslání: Dostat mladé a nadějné autory mezi lid obecný. Až se mi jednoho dne podaří napsat tu knihu, tak asi budou první, u kterých budu hledat vydavatelskou podporu ;)

Registrace byla velmi jednoduchá a už jsem se řítil ke koupi knihy, když v tom se to stalo:

Youngbooks prodávají pouze elektronické tituly!

Sice mám v edičním plánu spousty dalších nápadů, ale zaprvé se mi ani do jednoho nechce a za druhé nedělní mrazivé ráno přímo vybízí k tomu dát si něco lehčího.

Poprvé jsem to objevil u Looney, která mě ale nenominovala. Pak si na mě ale vzpomněl Kojot jedna kojotovská, takže jsem se rozhodl, že budu odpovídat na jeho otázky. I kyž ty od Looney by mě asi bavily víc :)

Napiš o sobě  11 zajímavostí

1. Jsem vysokoškolsky vzdělaný inženýr: Píšu to sem hlavně proto, že stále existují lidé, co mají neodolatelnou touhu jednat se mnou jako s debilem. Dost často je ale pravda taková, že o dané záležitosti vím víc než daný člověk.

2. Bojuju vnitřně s tím "mít jméno" a "být v ústraní:" Docela rád bych byl selebrita (celebrita je určitě odvozena od celeru a ten já nerad), ale lidi mě celkem štvou.

3. Tak dlouho jsem se pokoušel napsat vážně míněný scífko, až jsem přišel na to, že moje přednosti budou spíše v komedii a parodii. Na jednu stranu mě to mrzí, ale za objev Řízka jsem vděčnej.

Jan Bílý: Kruh mužů: Přechodové rituály pro muže, vydalo Synergie Publishing SE, Praha 2012, 88 stran

V lednu tohoto roku začal Jan Bílý s mužskými kruhy, které se věnovaly jednotlivým přechodům v životě muže. A navíc je jeden z mála, co se v rámci mužských mystérií angažují už několik let. Než jsem šel na jeho první seminář, tak jsem si na něj sehnal několik referencí: Jedna velmi negativní, jedna absolutně pozitivní a asi dvě neutrální. Rozhodl jsem se tedy, že tomu v lednu dám šanci, a pak že se teda uvidí.

Po dvanácti přechodových rituálech za sebou a tím třináctým o smrti před sebou mám několik hmatatelných výsledků: Asi šest ztracených holí, co jsou na dané semináře potřeba, a jedna velmi útlá zelená knížka. A já dopředu říkám, že moje osobní zážitky z těchto setkání se budou míchat do mé recenze knihy.

Pojďme se tedy podívat na to, jaká ta kniha vlastně je:

O rozsahu knihy

Sice jsem "z druhé strany" zvedl telefon naposledy v roce 2005, ale stále trpím profesionální deformací. Obvzvláště se projevuje tak, že hodnotím výkony operátorů infolinek.

"Dobrý den, pane Tasselhof, mluvíte s Karolínou Povídalovou. Jak vám mohu pomoci?"

"No, asi mám u vás nezaplacenou fakturu..."

Opatrné ticho. "Aha..." slyšitelné polknutí, "pane Tasselhof, podíváme se na to. Budu potřebovat číslo vaší smlouvy, pane Tasselhof."

Ano, chápu, že jsem jeden z mála. Možná jeden jedinej. Ale já na lidi z infolinek neřvu za to, že jsem zapomněl zaplatit, a tudíž oni mi poslali upomínkový dopis. Z druhé strany si pamatuju, že jsem opravdu světlou vyjímkou. A operátoři jdou do kolen z toho, že se sám aktivně ptám na variabilní symbol, potažmo číslo konta.

Operátor omdlévá pět minut poté, když ho klidným hlasem ujistím o tom, že platbu okamžitě provedu.

K tomuto příspěvku mě inspiroval lednový výlet České pohanské společnosti skrz Jizerské hory. Na první pohled mi to připomnělo mužskou iniciaci.

Tento rok se poměrně intenzivně věnuji mužským mystériím. A to jak teoreticky (knížky na dané téma), tak prakticky: Navštěvuji mužské kruhy, kde s dalšími muži, chlapy a  bratry řešíme jednotlivé aspekty mužství. Jednou je to meditace, podruhé je to rituál, potřetí je to “rozcvička,” která z vás na konci takového kruhu zanechá upoceného, udýchaného a smradlavého jedince na pokraji svých fyzických sil. Po jednom roce pátrání na téma, co to ta “mužská mystéria” vlastně jsou, jsem přišel hlavně na to, že daný termín je značně obecný a vejde se pod něj prakticky cokoliv. Obzvláště, když si to dobře zdůvodníte.

Po osmi letech blogování jsem se tak trochu bál, že nebudu mít o čem psát. Tímhle přístupem tu budu strašit ještě dalších osm let. Minimálně.

Jak jistě víte, tak jsem minulý čtvrtek odeslal stížnost České poště. Do dnešního dne se staly přesně dvě věci:

• Přišel mi automail na téma, že moji stížnost jakože zaregistrovali
• Přišel mi další automail, že je moje stížnost postoupena dál

Ano, to je všechno.

Žádné "ozveme se tehdy a tehdy" či snaha něco řešit.

Klasický problém státního molochu: Já v zásadě nemám kam jinam jít se zásilkou. Tak proč by se snažili, že?

Mňo, nic

Příští článek slibuju, že bude o něčem jiném.

Ale jestli se mi neozvou, tak tam budu volat ;)