Štítekwordpress

Já vím, že jsem řekl, ať Attilovi třeba chcípne kachnička nebo tak něco, ale i tak se zkusím přihlásit do 1000 věcí, co mě serou ještě jedním příspěvkem

Především na Facebooku se nám rozmáhá takový nemilý nešvar. Posíláte na své osobní, ale i na své skupinové stránky různé obrázky, odkazy a vtipy. Což o to, od toho xichtokniha je, že. Kdyby se mi tohle nelíbilo, tak mi stačí vypnout fejsbuk a jít se ven třeba klouzat, že.

Ale s tím nešvarem jde ruku v ruce jeden další, přidružený nešvar. Když nevíte, co byste k tomu napsali, tak většinou napíšete "inteligentní hlášku" typu tohle nemůžu nesdílet.

A já zase nemůžu nenajít nejbližší tupý předmět, kterým bych vás za to umlátil.

Inspirací pro tento hejt mi byl Cody, co na svůj Twitter napsal:

Ne nezajímavý text o ideálním užívání Twitter účtu pro firmy http://ht.ly/jOTMt  Která českých z firem to řeší takto?

Jestli jste něco slyšeli, tak je to zvuk Tassla bušícího hlavou do zdi.

Moje Nokia Lumia 800 konečně dostala update na Windows Phone 7.8. Toto jsou první zkušenosti.

Velký update po jednom roce: Lumii 800 mám už přes jeden rok. Lehce mě zarazila neschopnost Microsoftu, respektive Nokie mi dodat update rychleji. Ne, že by byl nějak zásadní, ale stejně mám takový pocit, že Windows Phone není tak tlačen dopředu, jak by mohl být.

Nová domovská obrazovka je boží! Konečně si můžu uspořádat dlaždice tak, jak si myslím, že jsou důležité. Navíc mám větší přehled o tom, co se děje. V předchozí verzi 7.5 byla pouze jedna velikost dlaždice, takže všechno, co bylo na hlavní obrazovce mělo "stejnou prioritu." Význam mělo pouze jejich umístění vzhledem nahoru. To se teď už neděje, takže u některých aplikací můžu mít minimální velikost a mít je tak jako "zástupce" na spuštění dané aplikace. Po vzoru Misantropa vám teď řeknu, co všechno mám teď na domovské obrazovce:

Dneska ráno mě dorazila jedna paní...

To máte tak: Poslední dobou do práce jezdím ranní městskou dopravou na nádraží a pak linkou S7 na Smíchov. A jelikož ranní autobus jezdí v úterý a za úplňku, tak to taky znamená, že na zastávce potkávám ty samé lidi.

Dnes ráno se mě jedna paní na zastávce zeptala, kde jsem byl v pondělí, a jestli jsem jako nešel na zastávku pěšky. A tak nějak jsme se dali do řeči a svorně jsme si v berounském městsko-hromadném autobuse nadávali, jak je Beroun hnusnej.

Já jsem dal k lepšímu historku, jak jsem poprvé vystoupil na Berounském vlakovém nádraží a zhrozil se: "Sakra, do jaký díry jsem se to přistěhoval?!"

A v tom ke mně přistoupila jedna starší paní. A hned začala: "Promiňte, ale zaslechla jsem vaši konverzaci."

Už už jsem se začínal bát, že mi vynadá. Jakože Beroun je vlastně moc hezký město, ale já jsem jenom moc negativní. Ale to, co následovalo, mi vyrazilo dech:

Existuje mnoho cest do Berouna. Ale když už sem pojedete, tak si riskněte vlakovou linku S6

Dnešní ráno se opět zima přihlásila o slovo. V noci dost nasněžilo, a tak na hlavní trati na Plzeň popadaly stromy na elektrické vedení. Vlaky měly zpoždění, protože buď jezdily po jedné koleji, nebo odklonem přes Rudnou u Prahy. Já měl to štěstí, že jsem jel právě tím odklonem. A o téhle trati vám musím nezbytně něco napsat.

Existuje mnoho způspbů, jak se dostat do Berouna. Tohle městečko je dokonce ve čtvrtém pásmu Pražské integrované dopravy, takže se i na pražskou lítačku v klidu dostanete až k nám.

Lidé, co pospíchají jezdí dálkovými autobusy, nejrychlejším to spojením. Z Butovic se do Berouna dostanete za půl hodiny. Teda, pokud vám nevadí, že celou tu půl hodinu budete stát v přecpaném autobuse na jedné noze. A ta noha navíc nebude vaše.

Markéta Wagnerová: Potíže s údem, vydal Youngbooks, online 2012, 39 stran

Motto: Básník je osoba, která bere počasí až příliš osobně.

Mám rád poezii. Mám rád dobrou poezii. Ne, jinak: Mám rád neobvyklou poezii. Na škole se mi líbil Villon a prokletí básníci. Chvíli jsem ujížděl na temně dekadentních básních. A pak jsem se i o pár básní sám pokusil. Dokud jsem to myslel vážně, tak to byla strašná sračka. A jak jsem tak plaval nicotnem, objímajíc vlasy můzy, pochopil jsem: Na vážně míněné záležitosti je mě škoda. Platí to jak u prózy, tak u poezie. Jakmile jde o dekadentnost, avantgardu, nadsázku, ironii a parodii, tak moje kreativní buňky jedou na takové obrátky, až z toho Havran blije. Moje opatrné návraty k poezii mi jedno potvrdily: Jakmile jde o avantgardu, či neobvyklé použití, jsem jedno velké ucho, oko ... a v tomto případě asi i ztopořený úd. Však nezvyklou poezii mám rád natolik, že nejenom že se u mě čas od času objevuje, ale když jde do tuhého, tak nějakou tu poezii přeložím. Ba co přeložím, přebásním! Na server Youngbooks jsem se zaregistroval kvůli jedné jediné knize, kteru jsem si opravdu chtěl přečíst. Ale jak už to tak bývá, vybafla na mě tahle avantgardní sbírka poezie. A tak se server stal mým cílem i podruhé. A já jsem rád, že jsem se vrátil. Než ale přikročím k samotné recenzi, tak si definuju, jak já osobně vnímám umění:

Joe Dever: Lone Wolf: Útok ze tmy, vydalo nakladatelství Mytago, Praha 2011, 376 stran

Je to jako by to bylo včera: Když mi bylo patnáct, tak jsem si zlomil nohu. Výsledkem bylo, že jsem dva měsíce měl sádru až po prdel a pak ještě měsíc měl sádru pod koleno. Další dva měsíce jsem se znova učil chodit. Moje školní prázdniny tehdá měly pět měsíců: Málem jsem se zabil začátkem května a do školy jsem se vrátil až v druhém týdnu září. A to jsem tehdá ještě chodil o berli, protože jsem neuměl zcela chodit.

Co se dá dělat, když se nemůžete pořádně hýbat? Ano, dá se číst.

Pro neznalé: Když mi bylo patnáct, psal se rok 1996. Počítače byly velmi drahým zbožím a internet byl záležitostí horních deseti tisíc, stejně jako mobilní telefony.

Do téhle doby se počítají moje výpravy po cizích planetách s Markem Stonem a také výpravy do temných lesů s Lone Wolfem. A vůbec spousta dobrých, horších a naprosto brakoidních sci-fi a fantasy knížek. Za pět měsíců jsem přečetl snad půlku oblastní knihovny v Hradci Králové, kam mi maminka chodila pro moji každodenní porci zábavy.

Ve Spojených státech Amerických se už prakticky za všechno platí kartou. Jak jsme na tom my?

Celý měsíc Únor podnikám drobný test: Za co nejvíc služeb a zboží platím kartou. Dohnala mě k tomu nutnost z předchozího měsíce: V lednu jsem musel opravit auto, kdy mi v servisu řekli, že jedu tak pět minut po dvanácté. Naštěstí jsem ale dojel.

Na nenadálé výdaje jsem si pořídil kreditní kartu: To je ten druh karty, kde máte předem připravený dluh, a jakmile s ní zaplatíte, tak vám na účtě vaší banky vzniká dluh. Pro banku je pak zajímavé splácení takového dluhu: Vy buď můžete takový dluh splatit do 45 dnů zadarmo, nebo vám banka rozepíše dluh na 12 měsčních splátek. A jakmile se rozhodnete pro ty splátky, tak vydělává banka.

A aby banka nevydělala, tak jsem z lednové výplaty, co mi přišla v únoru, zaplatil onu platbu za servis. Tudíž mi na kontě zbylo tak akorát na to, abych zaplatil hypotéku a energie.

Výběry stojí peníze

Aneb jak jsem jel na akci, na kterou se mi strašně moc nechtělo.

Již několik let se celkem úspěšně vyhýbám jakémukoliv tančení. Můj smysl pro rytmus a jeho převedení na taneční kroky je na úrovni medvěda v cirkuse. Dokonce mám takový pocit, že můj prvomanželský tanec se odehrál právě minulý víkend.

V létě to budou tři roky, co budu šťastně ženat. To jenom abyste měli tu představu, jak úspěšně jsem se tančení vyhýbal. Ale nepředbíhejme, jak by řekl Alexandr Hemala.

Koncept akce a jeho naplnění

Pohanský ples. To se nepovede. Přesně tohle se mi prohnalo hlavou, když jsem poprvé viděl upoutávku na akci. Viděl jsem až příliš mnoho akcí s dobrým nápadem, co se po první pauze zvrhly na klasickou chlastačku.

A ta představa, že by se zrovna tahle skupina byla ochotna hezky obléci a tančit klasické tance, se mi poněkud příčila.

O to víc jsem byl překvapen, jaké krásné šaty vytáhly účastnice plesu, které jsem doposud vídával pouze v maskáčům podobných oblecích. I pánové vyhrabali saka a kalhoty, kde kravata u krku byla prakticky naprostou samozřejmostí.

Zkouším si dát dohromady argumenty obou účastníků v tendru o dostavbu. Tak snad mi z toho něco vyplyne

Westinghouse

Firma Westinghouse Nuclear pomáhala dostavět již první dva bloky Temelína. Je tedy poslední firmou, která v Česku něco spojeného s atomovou energií stavěla. Navíc jejich přístup je naprosto dokonalý:

1. Mají twitter účet. A dokonce je v češtině.
2. Mají propagační stránku elektrárny.  A opět v češtině.
3. Umějí fakt perfektně marketing. Příklad z praxe:

Přišel jsem takhle ke stánku Westinghouse na konferenci a zaujatě jsem si prohlížel model elektrárny:

Okamžitě se ke mně přitočil pán od stánku a velmi přátelsky se mě optal, co bych chtěl vědět. Než jsem stihl zareagovat, povšimnul si, z jaké jsem firmy a okamžitě přepnul do němčiny a nabídnul mi, že spolu můžeme komunikovat německy.

Aneb nový, lehčí vzhled

Rád bych se vrátil do dob Literárních Tasslovic. Stejně píšu dost nepravidelně, takže jsem se ozhodl zaútočit novým vzhledem a dát si socialistický závazek: Zase odpublikovat nějakou tu povídku. Ideálně s Řízkem v hlavní roli.

A jaderným ledoborcem.

Řízek na jaderným ledoborci!

Ale nepředbíhejme. Zatím se zeptám: Jak se vám to tu líbí?