Štítekwordpress

Aneb jak mě projekt Youngbooks donutil vyřešit tuhle část

Celkem aktivně čtu blog Reného Nekudy o tvůrčím psaní. A v momentě, kdy jsem zjistil, že z jeho kurzu tvůrčího psaní vznikla kniha Ti, kteří kradou mango, tak mi bylo jasné, že tuhle knihu si jednoznačně musím přečíst.

Samotný projekt youngbooks mi přišel velmi sympatický: Stránky se prezentují jako srdcová záležitost. Víc než business ze stránek vyzařuje jejich poslání: Dostat mladé a nadějné autory mezi lid obecný. Až se mi jednoho dne podaří napsat tu knihu, tak asi budou první, u kterých budu hledat vydavatelskou podporu ;)

Registrace byla velmi jednoduchá a už jsem se řítil ke koupi knihy, když v tom se to stalo:

Youngbooks prodávají pouze elektronické tituly!

Sice mám v edičním plánu spousty dalších nápadů, ale zaprvé se mi ani do jednoho nechce a za druhé nedělní mrazivé ráno přímo vybízí k tomu dát si něco lehčího.

Poprvé jsem to objevil u Looney, která mě ale nenominovala. Pak si na mě ale vzpomněl Kojot jedna kojotovská, takže jsem se rozhodl, že budu odpovídat na jeho otázky. I kyž ty od Looney by mě asi bavily víc :)

Napiš o sobě  11 zajímavostí

1. Jsem vysokoškolsky vzdělaný inženýr: Píšu to sem hlavně proto, že stále existují lidé, co mají neodolatelnou touhu jednat se mnou jako s debilem. Dost často je ale pravda taková, že o dané záležitosti vím víc než daný člověk.

2. Bojuju vnitřně s tím "mít jméno" a "být v ústraní:" Docela rád bych byl selebrita (celebrita je určitě odvozena od celeru a ten já nerad), ale lidi mě celkem štvou.

3. Tak dlouho jsem se pokoušel napsat vážně míněný scífko, až jsem přišel na to, že moje přednosti budou spíše v komedii a parodii. Na jednu stranu mě to mrzí, ale za objev Řízka jsem vděčnej.

Jan Bílý: Kruh mužů: Přechodové rituály pro muže, vydalo Synergie Publishing SE, Praha 2012, 88 stran

V lednu tohoto roku začal Jan Bílý s mužskými kruhy, které se věnovaly jednotlivým přechodům v životě muže. A navíc je jeden z mála, co se v rámci mužských mystérií angažují už několik let. Než jsem šel na jeho první seminář, tak jsem si na něj sehnal několik referencí: Jedna velmi negativní, jedna absolutně pozitivní a asi dvě neutrální. Rozhodl jsem se tedy, že tomu v lednu dám šanci, a pak že se teda uvidí.

Po dvanácti přechodových rituálech za sebou a tím třináctým o smrti před sebou mám několik hmatatelných výsledků: Asi šest ztracených holí, co jsou na dané semináře potřeba, a jedna velmi útlá zelená knížka. A já dopředu říkám, že moje osobní zážitky z těchto setkání se budou míchat do mé recenze knihy.

Pojďme se tedy podívat na to, jaká ta kniha vlastně je:

O rozsahu knihy

Sice jsem "z druhé strany" zvedl telefon naposledy v roce 2005, ale stále trpím profesionální deformací. Obvzvláště se projevuje tak, že hodnotím výkony operátorů infolinek.

"Dobrý den, pane Tasselhof, mluvíte s Karolínou Povídalovou. Jak vám mohu pomoci?"

"No, asi mám u vás nezaplacenou fakturu..."

Opatrné ticho. "Aha..." slyšitelné polknutí, "pane Tasselhof, podíváme se na to. Budu potřebovat číslo vaší smlouvy, pane Tasselhof."

Ano, chápu, že jsem jeden z mála. Možná jeden jedinej. Ale já na lidi z infolinek neřvu za to, že jsem zapomněl zaplatit, a tudíž oni mi poslali upomínkový dopis. Z druhé strany si pamatuju, že jsem opravdu světlou vyjímkou. A operátoři jdou do kolen z toho, že se sám aktivně ptám na variabilní symbol, potažmo číslo konta.

Operátor omdlévá pět minut poté, když ho klidným hlasem ujistím o tom, že platbu okamžitě provedu.

K tomuto příspěvku mě inspiroval lednový výlet České pohanské společnosti skrz Jizerské hory. Na první pohled mi to připomnělo mužskou iniciaci.

Tento rok se poměrně intenzivně věnuji mužským mystériím. A to jak teoreticky (knížky na dané téma), tak prakticky: Navštěvuji mužské kruhy, kde s dalšími muži, chlapy a  bratry řešíme jednotlivé aspekty mužství. Jednou je to meditace, podruhé je to rituál, potřetí je to “rozcvička,” která z vás na konci takového kruhu zanechá upoceného, udýchaného a smradlavého jedince na pokraji svých fyzických sil. Po jednom roce pátrání na téma, co to ta “mužská mystéria” vlastně jsou, jsem přišel hlavně na to, že daný termín je značně obecný a vejde se pod něj prakticky cokoliv. Obzvláště, když si to dobře zdůvodníte.

Po osmi letech blogování jsem se tak trochu bál, že nebudu mít o čem psát. Tímhle přístupem tu budu strašit ještě dalších osm let. Minimálně.

Jak jistě víte, tak jsem minulý čtvrtek odeslal stížnost České poště. Do dnešního dne se staly přesně dvě věci:

• Přišel mi automail na téma, že moji stížnost jakože zaregistrovali
• Přišel mi další automail, že je moje stížnost postoupena dál

Ano, to je všechno.

Žádné "ozveme se tehdy a tehdy" či snaha něco řešit.

Klasický problém státního molochu: Já v zásadě nemám kam jinam jít se zásilkou. Tak proč by se snažili, že?

Mňo, nic

Příští článek slibuju, že bude o něčem jiném.

Ale jestli se mi neozvou, tak tam budu volat ;)

Příliš bylo příliš. Toto je kopie e-mailu, který zasílám České poště s.p.

Vážení,

tímto si stěžuji na pobočku v Berouně na adrese (cenzura by Tasselhof):

Dne 31.10.2012 se mi pokusila poštovní doručovatelka doručit na moji adresu (cenzura) dopis určený do vlastních rukou. V dané době byla v bytě pouze moje manželka, které poštovní doručovatelka sdělila, že pokud se nemohu dostavit na poštu v Berouně, tak lze zásilku přeposlat na jinou ukládací poštu, dle mého výběru.

Následující týden jsem se marně pokoušel dovolat na telefonní číslo pobočky (cenzura), které nikdo nezvedal. Pokud zákazník vyčká na telefonu dostatečně dlouho a nechá telefon zvonit déle než půl minuty, tak hovor na druhé straně někdo aktivně vyvěsí.

Dne 7.11.2012 jsem se tedy dostavil na pobočku pošty osobně, před pobočkou jsem čekal již od 7:50. Pošta má oficiální otevírací dobu v 8:00. Tento den se ale přítomné poštovní úřednice rozhodly pobočku otevřít až v 8:05, ačkoliv věděly, že před poštou čeká přibližně deset lidí na otevření pobočky.

Tak, konečně. Od února jsem byl velmi spokojený uživatel. A o víkendu jsem měl první moment, kdy bych telefon nejraději zahodil do kouta. Věta "A není ten Android vlastně lepší?" included.

Snažím se být poctivý uživatel. A v tomto duchu přistupuju i k muzice: Na nákupy hudby používám iTunes, k plné spokojenosti. Samotné dostávání hudby do Lumie je tak trochu WTF moment sám pro sebe, ale budiž...

Pro zvědavce: 1) Pustit iTunes. 2) Přejít do obchodu 3) Koupit požadované album 4) Počkat, až se album stáhne 5) Vypnout iTunes 6) Pustit Zune 7) Připojit telefon 8) Přetáhnout hudbu do telefonu 9) Odpojit telefon

Jo, šlo by to jednodušeji a každá iOvce se mi teď tiše směje, protože kdybych si byl býval byl koupil iPhone, tak je synchronizace co? Tak je snažší!

Nedávno jsme tak trochu doma začali ujíždět na Plíhalovi, obzvláště na písničce Yetti. A tak jsem si řekl, že by bylo fajn danou písničku mít neustále u sebe. Grabnout ji z Youtube do MP3 byla otázka pěti minut. A čtyři minuty zabralo vzpomenout si, jakou adresu má vlastně ten Hejlův projekt, co hledá mnohem líp, než jakékoliv jiné vyhledávače.

David Allen: Mít vše hotovo (Getting things done), Jan Melvil Publishing, Brno 2001, 255 stran. První vydání.

Zlaté pravidlo o titulcích zní: Pokud je v titulku otazník, odpověď vždy zní NE. Ale já si přesto myslím, že jsem konečně našel to, co jsem hledal.

Nejhorší ale je, že vám jdu doporučit knihu, která se docela špatně čte. Navíc není ani moc zábavná, dokonce je chvílemi až nudná. Na můj vkus popisuje systém GTD až na příliš mnoha stránkách a nejvíc bych jí přirovnal k vysokoškolským skriptám: Ano, tohle není oddechová literatura.

Na druhou stranu, pokud bych měl popsat svůj pocit po dočtení téhle "bichle," kterou se prokousávám asi tak už druhý měsíc (!), tak by to bylo uspokojení. A to nejen z toho, že jsem tuhle knihu dočetl až do konce.

Všechno začalo tím, že jsem zjistil, že řeším už jenom záležitosti, co hoří. A navíc toho, co už fakt hoří, je příliš mnoho. Takže nejenom, že jsem hasil jenom to, co hořelo. A jenom to, co hořelo nejvíc. Byl jsem v koncích a nevěděl, kudy ven. Systémy GTD jsem už tak trochu zkoušel, ale vždycky to vyhořelo. Naštěstí jsem si na ní vzpomněl.

Šicí stroj mám už doma, děkuji za optání

Když jsem si minule stěžoval, že Mall.cz poněkud nezvládá logistiku, tak se mi do komentárů přihlásil jejich marketingový ředitel s tím, že mi velmi rád ukáže, jak se vlastně u nich logistika dělá. Moje žena zajásala, protože kontejnery, logistika a skladování je její velkou vášní. Slovo dalo slovo a minulý čtvrtek jsme se jeli podívat přímo do hlavního skladu v Počernicích.

Pro mě to byl zatím ten největší sklad, kde jsem kdy byl, a paní Žirafová-Tasselhofova se cítila  ve skladu jako doma. Po krátkém prohlédnutí skladu, systému naskladňování a celkového logistického procesu to bylo jasné: Mall se fakt snaží dělat logistiku dobře a aktuálně to jsou už boje s desetinkama procent. Samozřejmě, že se něco může pokazit, ale je to chyba jednotlivce, nikoliv systému.

Pro představu: Celková hodnota zboží na skladě je asi 200 000 000 Kč. Ano, to je dvěstě milionů.