ŠtítekPostřehy grafomana

K příspěvku mě inspiroval jeden povzdech na facebooku ve stylu: "Voni to ti progamátoři zase úplně zmršili"

Pro manažery:

1. Jestliže si myslíte, že dobrý tester se pozná podle počtu otevřených chyb, tak mám pro vás špatnou zprávu: Mýlíte se.
2. Jestliže vám tester říká, že aplikace funguje správně, tak vám prachsprostě lže.
3. Nechte testera testovat tak brzo, jak to jenom jde: Zařaďte testery jako schvalovatele zadávací dokumentace
4. Pokud je to jenom trochu možné, tak by programátor a tester měli sedět blízko u sebe.
5. Pokud se váš tester ptá až moc otázek, tak to nejspíš znamená, že s vaší dokumentací není něco v pořádku.
6. A pokud si myslíte, že "tester" se rovná "student, co to nějak okliká" tak vás co nevidět čeká nepříjemná situace. Na produkci.
7. Přečti si testy.

Pro testery:

Markéta Wagnerová: Potíže s údem, vydal Youngbooks, online 2012, 39 stran

Motto: Básník je osoba, která bere počasí až příliš osobně.

Mám rád poezii. Mám rád dobrou poezii. Ne, jinak: Mám rád neobvyklou poezii. Na škole se mi líbil Villon a prokletí básníci. Chvíli jsem ujížděl na temně dekadentních básních. A pak jsem se i o pár básní sám pokusil. Dokud jsem to myslel vážně, tak to byla strašná sračka. A jak jsem tak plaval nicotnem, objímajíc vlasy můzy, pochopil jsem: Na vážně míněné záležitosti je mě škoda. Platí to jak u prózy, tak u poezie. Jakmile jde o dekadentnost, avantgardu, nadsázku, ironii a parodii, tak moje kreativní buňky jedou na takové obrátky, až z toho Havran blije. Moje opatrné návraty k poezii mi jedno potvrdily: Jakmile jde o avantgardu, či neobvyklé použití, jsem jedno velké ucho, oko ... a v tomto případě asi i ztopořený úd. Však nezvyklou poezii mám rád natolik, že nejenom že se u mě čas od času objevuje, ale když jde do tuhého, tak nějakou tu poezii přeložím. Ba co přeložím, přebásním! Na server Youngbooks jsem se zaregistroval kvůli jedné jediné knize, kteru jsem si opravdu chtěl přečíst. Ale jak už to tak bývá, vybafla na mě tahle avantgardní sbírka poezie. A tak se server stal mým cílem i podruhé. A já jsem rád, že jsem se vrátil. Než ale přikročím k samotné recenzi, tak si definuju, jak já osobně vnímám umění:

Joe Dever: Lone Wolf: Útok ze tmy, vydalo nakladatelství Mytago, Praha 2011, 376 stran

Je to jako by to bylo včera: Když mi bylo patnáct, tak jsem si zlomil nohu. Výsledkem bylo, že jsem dva měsíce měl sádru až po prdel a pak ještě měsíc měl sádru pod koleno. Další dva měsíce jsem se znova učil chodit. Moje školní prázdniny tehdá měly pět měsíců: Málem jsem se zabil začátkem května a do školy jsem se vrátil až v druhém týdnu září. A to jsem tehdá ještě chodil o berli, protože jsem neuměl zcela chodit.

Co se dá dělat, když se nemůžete pořádně hýbat? Ano, dá se číst.

Pro neznalé: Když mi bylo patnáct, psal se rok 1996. Počítače byly velmi drahým zbožím a internet byl záležitostí horních deseti tisíc, stejně jako mobilní telefony.

Do téhle doby se počítají moje výpravy po cizích planetách s Markem Stonem a také výpravy do temných lesů s Lone Wolfem. A vůbec spousta dobrých, horších a naprosto brakoidních sci-fi a fantasy knížek. Za pět měsíců jsem přečetl snad půlku oblastní knihovny v Hradci Králové, kam mi maminka chodila pro moji každodenní porci zábavy.

Jelikož mi byla Českou pohanskou společností poskytnuta první tři čísla časopisu Kolovrat, rozhodl jsem se zrecenzovat i plnou Samhainovou verzi

U tohoto vydání mám velký handicap: Mám v rukou plné číslo v takovém rozsahu, v jakém jej Česká pohanská společnost rozesílá předplatitelům daného časopisu. A vím, že většina z vás se k němu nedostane, protože jste si jej nepředplatili. Navíc plně respektuji rozhodnutí ČPS časopis zpoplatnit a nechci jim jejich rozhodnutí sabotovat tím, že bych časopis sdílel dál.

V minulé recenzi se mě Cody zeptal, jestli má Kolovrat srovnatelnou kvalitu se svým logickým předchůdcem - Věstníkem Pohanské federace. Já osobně si ale myslím, že bych měl také odpovědět na otázku, jestli to vůbec za dané předplatné stojí.

Stále jediný pes, co umí mluvit

Projekt Kolovratu je stále jediným pohansky laděným periodikem v Česku. Nikdo jiný nevydává pohanský časopis, ani za peníze, ani zadarmo. Takže stále platí moje pochybnosti, co jsem měl i před rokem: Těžko se kritizuje časopis, který je jediný svého druhu.

Vydává Česká pohanská společnost, online 2012, 13 stran

200 korun je pro mě částka, za kterou si v Praze pořídím dva obědy. Když mám štěstí. Když mám smůlu, a nebo když se od svých zahraničních kolegů nechám zlákat do lepší restaurace, tak to vystačí na oběd jeden.

Proč to sem píšu? Protože roční předplatné Kolovratu stojí právě těch 200 korun. S cenou tedy nemám žádný problém. Problém mám s tím, že právě to roční předplatné je nejmenší jednotkou časopisu. A já strašně nerad platím předplatné něčeho, u čeho nevím, jakou to bude mít kvalitu.

A tipnul bych si, že nebudu jediný takového rozpoložení. Rozhodnutí České pohanské společnosti (dále jen ČPS) proto vítám. Za vydáním demoverze časopisu vidím dobrý marketingový krok, jak nalákat další čtenáře, a pokud možno i předplatitele.

Možná by trošku lepším nápadem (co by ČPS mohl přinést i více peněz) bylo nechat předplatné tak, jak je, a navíc prodávat i jednotlivé čísla: Výtisk z tohoto roku za 60 a výtisk z roku minulého za 30. Tak by si mnozí mohli jednoduše ověřit, zda jim předplatné stojí za to.

René Nekuda: Ti, kteří kradou mango, youngbooks, online 2012, 71 normostran

Představte si takové mango. V mnohých z vás vyvolá stejné pocity, jako když v rukou držíte knihu od neznámého autora: Bude mi to vůbec po chuti? Tak na to se podíváme. Jak už jsem psal, server youngbooks mě přinutil k tomu, abych konečně pořešil poslední fičuru na svém Windows Phone: Čtení elektronických knih. A jsem tomu dost rád, protože zrovna kniha sestavená z výsledků kurzu tvůrčího psaní mě navnadila znovu na youngbooks zavítat a podívat se na další plody dosud neznámých autorů.

Samotná kniha vě mně hned zpočátku vyvolala dvě očekávání, z nichž obě byla (naštěstí?) mylná:

Tím prvním bylo, že se v každé povídce bude vyskytovat mango. Už samotný název knihy k tomu vybízí a hned první povídka (Kočka, která krade mango Heleny Šilhánkové) k tomu vyloženě vybízí. Ta představa je mylná, protože mango se kupodivu vyskytuje pouze v první a poslední povídce.

Jan Bílý: Kruh mužů: Přechodové rituály pro muže, vydalo Synergie Publishing SE, Praha 2012, 88 stran

V lednu tohoto roku začal Jan Bílý s mužskými kruhy, které se věnovaly jednotlivým přechodům v životě muže. A navíc je jeden z mála, co se v rámci mužských mystérií angažují už několik let. Než jsem šel na jeho první seminář, tak jsem si na něj sehnal několik referencí: Jedna velmi negativní, jedna absolutně pozitivní a asi dvě neutrální. Rozhodl jsem se tedy, že tomu v lednu dám šanci, a pak že se teda uvidí.

Po dvanácti přechodových rituálech za sebou a tím třináctým o smrti před sebou mám několik hmatatelných výsledků: Asi šest ztracených holí, co jsou na dané semináře potřeba, a jedna velmi útlá zelená knížka. A já dopředu říkám, že moje osobní zážitky z těchto setkání se budou míchat do mé recenze knihy.

Pojďme se tedy podívat na to, jaká ta kniha vlastně je:

O rozsahu knihy

David Allen: Mít vše hotovo (Getting things done), Jan Melvil Publishing, Brno 2001, 255 stran. První vydání.

Zlaté pravidlo o titulcích zní: Pokud je v titulku otazník, odpověď vždy zní NE. Ale já si přesto myslím, že jsem konečně našel to, co jsem hledal.

Nejhorší ale je, že vám jdu doporučit knihu, která se docela špatně čte. Navíc není ani moc zábavná, dokonce je chvílemi až nudná. Na můj vkus popisuje systém GTD až na příliš mnoha stránkách a nejvíc bych jí přirovnal k vysokoškolským skriptám: Ano, tohle není oddechová literatura.

Na druhou stranu, pokud bych měl popsat svůj pocit po dočtení téhle "bichle," kterou se prokousávám asi tak už druhý měsíc (!), tak by to bylo uspokojení. A to nejen z toho, že jsem tuhle knihu dočetl až do konce.

Všechno začalo tím, že jsem zjistil, že řeším už jenom záležitosti, co hoří. A navíc toho, co už fakt hoří, je příliš mnoho. Takže nejenom, že jsem hasil jenom to, co hořelo. A jenom to, co hořelo nejvíc. Byl jsem v koncích a nevěděl, kudy ven. Systémy GTD jsem už tak trochu zkoušel, ale vždycky to vyhořelo. Naštěstí jsem si na ní vzpomněl.

Shannon Drake: Ondina, DOMINO, Praha 2001, 421 stran Už jsem tak trochu naznačoval, že v rámci výzkumu erotické literatury jsem si nechal zapůjčit romanťák od dínen a dnes jsem se jím úspěšně prokousal. A kupodivu ta kniha nebyla úplně k zahození. Následující "recenze" je pár poznámek mne samého mně samému. Veřejných.

SPOILER ALERT!

Jestliže hodláte danou knihu někdy číst, tak si ji nejdřív přečtěte. V tomto textu budu bez okolků prozrazovat rozuzlení děje.

SPOILER ALERT!

Men In Black 3, FilmUSA, 104 minut. Režie: Barry Sonnenfeld

Tak jo. Na začátek se k něčemu přiznám: Jednička byla podle mě naprosto boží a dvojka mě neurazila. A trojka v populárním 3D? Nemohl jsem odolat.

Příběh se točí hlavně kolem agenta J (Will Smith), který se musí vydat do minulosti, aby vytáhnul ze šlamastyky agenta K (Tommy Lee Jones), aby mu pomohl se dostat ze šlamastyky, ve které je právě teď. Typicky červenotrpaslíkovské! ;)

Mimochodem, docela mě překvapilo, že Tommy Lee Jones je uveden jak na plakátech, tak na všech upoutávkách, když se vlastně coby "starý" agent K ve filmu míhá opravdu sporadicky. Připadá mi, že i hlavní záporák, co je strašnej nemluvka, má víc řádek textu, než Tommy Lee Jones. Ale zas na druhou stranu u záporáků vždy oceňuji, když víc vražděj, než kecaj.

Film se odehrává v roce 1969, kdy tehdá asi třicetiletý agent K (Josh Brolin) zachránil planetu Zemi před emzáckou invazí a zatknul hlavního záporáka. Ano, hlavní záporák se taky rozhodl odcestovat zpět v čase a zabít mladého agenta K před tím, než jhej stihne  zatknout. Logické, ne? :)