Text

Napsal Martin Moudrý, vydalo nakladatelství Leonardo, Praha, 2011

Pamatujete si na moji recenzi prvního dílu? Co vlastně nebyla recenze, ale naprosto sračkoidní povídka inspirovaná jednou z těch nejhorších knih, co jsem snad kdy přečetl? A teď poté, co jsem vyslovil, že ta kniha byla fakt špatná si nějak musím obhájit, proč jsem šel a koupil druhý díl.

Protože jsem prostě byl zvědavej, jak to dopadne.

Nemá smysl nějak hluboce rozebírat děj, když z první recenze vlastně ani nevíte, co se dělo. Stejně to nemá úplně smysl, protože pokud patříte do mojí skupiny, tak jste od Moudrého nečetli skoro nic.

Teda, já četl jeho Temné Záblesky, což mě přinutilo k tomu si koupit jedničku Grafomága. A v prvním díle jsem pochopil, že autor jaksi očekává, že jsem od něj přečetl úplně všechno, co kdy napsal, protože zrovna Grafomága obývají pouze postavy, co se vyskytovaly v jeho předchozích knížkách … Ale ne v Temných Záblescích.

O tvůrčí krizi a něco jako nová pravidla mého blogování

Sám se sebou jsem poměrně dávno tomu začal takovou drobnou soutěž: Budu na Tasslovice publikovat nejméně jednou týdně, a to každé pondělí v deset ráno. Zaprvé by mi to mohlo přinést čtenáře, co ještě neobjevili RSS čtečku a zadruhé by mě to mělo naučit pravidelnosti psaní.

Když chcete psát, tak většinou jako radu číslo jedna najdete: Psát pravidelně. Má to svůj důvod: Když budete sedět na zadku a čekat na múzu, tak to té mrše může trvat taky celou věčnost, než přiletí a způsobí kouzlo.

Když jí ale řeknete, kdy máte ordinační hodiny, tak ona se naučí chodit.

Jenže jsem zjistil, že to nesmíte lámat přes koleno.

Psal jsem pravidelně. Psal jsem, i když jsem byl nemocnej, nebo třeba když jsem byl na dovolené. Neustále jsem na blog publikoval jednou týdně i v momentech, kdy by ostatní řekli, že se vlastně nic neděje.

Psal jsem, když se mi chtělo, a poslední dobou jsem psal i v momentě, kdy se mi nechtělo. A přes veškerou nechuť jsem sedl ke klávesnici a začal bušit. Bez inspirace, bez nápadu. Prázdná, bílá stránka a blikající kurzor.

Něco jako reportáž, dojmy a zhodnocení festivalu Mystica 2011. Letošní Mystica je moje vůbec první Mystica, kterou jsem navštívil. A to tak, že jsem si zaplatil vstupné tou vůbec nejdrsnější formou, jakou vůbec šlo. Na místě jsem byl něco jako fotograf, hlídač na chodbě, držák vysílačky a prodejce v krámech.

To máte tak: Žena na vás smutně kouká, že potřebuje někoho, aby pohlídal krám, Meluzína smutně kouká, že aktuálně nemá nikoho, kdo by na chodbě hlídal … a já nejsem línej se zeptat na podmínky focení, načež jsem pasován do role druhého oficiálního fotografa.

Komplet rady klaďákům ve vedlejší roli ;)

Pokud budu Hrdinovým parťákem...

The Hangover, film USA / Německo, 96 minut. Režie: Todd Phillips.

Stalo se vám už někdy, že byste se probudili po fakt brutální kalbě a nepamatovali jste si, co se proboha včerejší den dělo? A ke všemu ta strašná kocovina…

Mně už jednou jo. Ale (naštěstí) ty následky nebyly tak hrozný, jako v případě filmu The Hangover. Mimochodem, věděli jste, že anglicky kocovina se řekne právě “hangover”?

Ale zpět k filmu: Ten film je blbej. Ten film je hrozně blbej. Ne, myslím to vážně. Když otevřete kontajner na odpadky na sídlišti, tak máte lepší pravděpodobnost, že na vás vypadne něco lepšího, než tenhle film.

Ale

Ale ten film je tak blbej, až je to dobrý. Jestli jste viděli třeba film “Shaolin Soccer” tak víte velmi přesně, co mám na mysli. Hlavní hrdinové si snaží ve filmu vzpomenout, co se to vlastně dělo, vsérii neskutečně blbých momentů – Tak blbých, až se prostě musíte smát.

Znáte to. Když se skřítě konečně vykodrcá ze směru, kde by chtěl žít každý, tak to znamená nějakou tu akci.

Jako klasika. Když chlap neví co, tak řekne ženský: “No tak něco vymysli.” A je úplně jedno, že ona děva byla v Práglu naposledy tak v minulým století. Když se mám jakože konečně zvednout, tak mi přeci někdo má připravit plán, no ne?

Zrada.

Skřítě bylo nakonec v čajovně, jakože u koně a s ní tam byla jedna její kamarádka. Vůbec né hnusná, sluší se podotknout. A tak nějak jsem odtušil, že ona slečna bude dělat se skřítětem konzervy, a tak jsem se rozhodl vypadat frikulínsky intelektuálně a inteligentně povzneseně.

Myslím si, že mě prokoukla ve chvíli, kdy jsem poprvé řekl hovno. Navíc jsem neměl nastudovanýho Hegela, ani nic z Nietscheho, a tak jsem radši přešel na klasiku: Řešili jsme vztahy.

Jako chápu, že když si vás chlap nevšimne, že vedle něj ležíte v posteli, tak je to poněkud … ne, hovno neřeknu, ani kdybyste se posrali!

A za pár měsíců se třeba dočtete, že jsem něco oháčkoval. Teda, ohackoval

Tentokrát to nebude ani kniha, ani film, alóbrž počítačová hra.

Tak jsem se na Twitteru dozvěděl o Colibri Games, kteří (zatím) vydali jenom jednu hru - Tiny Bang Story. Grafika téhle hříčky mě zaujala okamžitě na první pohled. Posuďte sami:

Krásně prokreslená hra, která po vás chce, abyste hledali různé skryté předměty a řešili různé minihry. Po dohrání dema bylo jasné - tohle si chci zahrát celé.

A tak jsem poprvé vyzkoušel online herní službu Steam a hru si zakoupil. Cena? 8,99€ Tedy nějakých "lidových" 230 Kč.

Musím říct, že peněz za hru vůbec nelituju. Hádanky jsou přiměřeně těžké, takže si potrápíte hlavu, ale nakonec vším projdete. Tedy, u mě jsem potřeboval dvakrát pomoct od  internetu, ale jinak jsem si vystačil přinejhorším s mouchama.

Na chvíli opustím Vepřopunk a předložím vám takovou … báchorku

Tento měsíc nakousneme, co by měl dělat běžný člověk z davu.

Rady nevinným přihlížejícím