Autor: Martin Moudrý, vydalo nakladatelství Leonardo, Praha 2011, 438 stran

Celkové hodnocení: Inu, posuďte z recenze sami.Podle skutečné události

Prší.

Za železnými vraty mého bunkru se to jenom hemží. Švábi. Ty hnusný potvory se domákly toho, že mi došel pesticid. Kdyby mohli, tak si oblizují mandibuly. A mně nezbývá moc času. Láskyplně jsem pohlédl na svůj Glock. Jestli mám chcípnout, tak to bude vlastní rukou. Žádný sežrání švábama zaživa, jak se stalo Strongovi.

Že nevíte, kdo je kapitán Strong? A koho to kurva zajímá?! Měli jste číst moje povídky, který jsem všechny zažil. Jo, já si je pamatuju!

Vždycky jsem si myslel, že to byla paralerní realita, do které se málokdo podívá … dokud se to ale totálně neposralo.

Nejdřív ekonomická krize, pak Al-Kajída vyburcovaná k nepříčetnosti smrtí Usámy Bin Ládina. Pak první útok na Izrael ve velkém. Židé neměli jinou volbu. A tak, jako nějakej nejapnej žert, 21.12.2012 vybuchla další atomová zbraň, co byla primárně namířená proti lidem.

Jestli si někdo myslel, že to na jednom výbuchu skončí, tak se kurva mýlil. Po atomovkách přišly zbraně pozměňující počasí, a pak zbraně na změnu reality. Třetí světová válka skončila 22.12.2012. Zná tady někdo větší klišé?

Já jo.

Realita se totiž změnila tak, že ovživly stvůry z mých povídek. Medvědi plivající plazmu i generál Kerpoff. A s nima švábi. Tuny švábů.

Není čas vám vysvětlovat, proč medvěd může chrchlat plazmu, ani to, kdo je generál Kerpoff … měli jste všichni příležitost si to přečíst v mých dílech. Že to teď nevíte, mě nezajímá.

Furt chčije.

Tam, kde bylo dřív autobusový nádraží, je teď v Hradci hlubokej kráter. Ještě že vím o tomhle protiatomovým krytu z dob komunismu, co je v areálu ZVU. Nevím jak, ale vyhledali si mě Řízek a Strong, abychom měli vůbec nějakou šanci proti Kerpoffovi.

Švábi se za dveřma zastavili. Jako kdyby mě ty mrchy poslouchaly. Podíval jsem se na monitorovací zařízení. Něco je v chodbě.

Švábů je tolik, že si navzájem lezou po zádech. Jako prvního dostali Kerpoffa a jeho medvědy. Mysleli jsme si, že jsme vyhráli. Ale pak se To zrodilo. Báli se Toho i švábi. Dokonce To zabilo asi tak pět tun švábů, když se To pokusili sežrat.

A pak To zaútočilo i na nás. Řízek si myslel, že To porazí. Mýlil se. Seděli jsme zavření v bunkru a slyšeli jeho řev. Dlouhé a dlouhé hodiny.

Švábi najednou zmizeli od vrat do mého bunkru. Učí se tak rychle! Říká se tomu kolektivní vědomí. Aby přestali myslet, musel bych je zabít všechny. Ale naštěstí jsem zjistil, v čem je řešení. Našel jsem totiž jednu z knih Martina Moudrého. A vzpomněl jsem si.

Já jsem postava z jeho knížky!

Ano, je to tak, on si vymyslel mě a šváby a já jsem si vymyslel Kerpoffa, Řízka a Stronga! Dává to naprostý smysl…

Asi jako ty tuny švábů a neskutečně otravnej lijavec.

Dveře mého bunkru se otevřely. Samy od sebe!. Je To tady! Práskl výstřel a kulka mi prohvízdla těsně kolem uší. Vylétl jsem od svého místa za stolem dřív, než bys řekl šváb.

Glock!

V letu jsem popadl svoji pistoli a asi o pikometr se vyhnul další kulce, co směřovala na moji ruku. Jakto, že mě nikdy netrefí? Stronga To odprásklo během milisekundy pikosekundy.

Nebyl čas na přemýšlení. Teď je čas na akční scénu.

Dopadl jsem na zem za svůj stůl a ošklivě se praštil do žeber, až jsem heknul. Další kulka vyhloubila měsíční kráter asi tak dvacet centimetrů nad mojí hlavou. Snad mi to vyžene věčný a rozsáhlý rádobyfilozofování z mý škeble.

Fakt jste v to doufali?

Ne, já totiž můžu filozofovat o tunách švábů a filozofické podstatě Toho i teď. Uprostřed akční scény. I v momentě, kdy můj ukazováček poprvé pevně stisknul spoušť a kulka se vydala na svou smrtící cestu jsem se zamyslel: Je tohle fakt realita? Co když jsem jenom sen nějakých emzáků, co si vymysleli Martina Moudrého, ten si vymyslel mě a já…

Já jsem se trefil!

Viděl jsem to! Na vlstní oči jsem to viděl, jak kulka z mého Glocku Tím prolétla!

Aniž by ale udělala jakoukoliv škodu. Nevěřícně jsem pohlédl na svůj cíl. To prostě není možné! Můj legálně držený Glock přeci musí umět zabíjet! Musí!

Zvedl jsem se na nohy a rozběhl se nadzvukovou rychlostí k nouzovému východu. Další kulka mě polechtala na mém oblečení. Věděl jsem, že moc daleko nedoběhnu. Ale hned tak se nevzdám. Nevzdám!

Anal natrah urltwas betcham?

Rozumíš tomu? Cháprš to? Rozhodlo se To se mnou komunikovat a nebo To neví, že vlastně ta věta znamená, že zakládá klášter? Jak hodně hluboko vlastně může klesnout akční béčková scéna psaná vyšíleným autorem, co tu scénu právě prožívá?

Dozvěděl jsem se to femtosekundu poté.

Za dveřmi nouzového východu na mě čekala živoucí stěna švábů. Mlsně se oblizujících švábů. A za mnou se To řítilo.

Věděl jsem přesně, co mám udělat.

Pokračování příště.

Jo, přesně. Tahle slátanina bude pokračovat. A vy si to přečtete stejně, jako já vyhodím další prachy jenom proto, abych se dozvěděl, jak se z toho autor vylže.

Kurva!