Text

Dneska jsem se dozvěděl, že mi chcípla kočka.Třináct let jsem žil obklopen její přítomností. Třináct let mi byla společníkem. Třináct let byla jeden z prostředků proti depresím. Když mi bylo fakt blbě, tak ona prostě přišla a začala se se mnou mazlit, popovídala si se mnou a pak mi začla tak nádherně vrnět v klíně.

A teď prostě není. Je pryč, je mrtvá.

Nikomu bych nepřál smrt, jakou měla naše kočka. Umírala s plícema plnejma krve. Sežrala otrávenou myš.

Když jsem přijel z Prahy, tak jsem jí viděl naposled. Mýho hebkýho chlupáčka.

A až do dneška bojovala o život na veterinární klinice.

Už se z ní nevrátí.

Už nikdy nebudu tušit její neviděnou přítomnost, její tajné špehování čehokoliv, co jsem dělal, obzvláště pokud se to týkalo jídla.

Už nikdy víc...

Aneb jak vypadá tahle vypečená slopečenská zevnitř.Tak jak jsem slíbil, tak jsem i splnil. A po noci strávené s Latinářkou (nic nebylo vy prasata!) jsem se vydal směr Vyšehrad. Kongresové centrum. Jenom škoda, že jsem si nevzal nějaký dlažební kostky. Hodily by se. A zas tak šílený, abych se dopředu dostal za pomoci Glocka, tak to jsem doopravdy nebyl.

V osm ráno to mělo začínat. My jsme tam dorazili v 7:50. A takhle to vypadalo před centrem:

Jak jistě vidíte, tak zájem o SuperStar byl více než velký. Po asi dvou a půl hodině čekání ve frontě jsme se konečně dostali na řadu.

Tady ti Latinářko musím říct, že to čekání mě fakt nebavilo, i když v tý frontě jsem dělal srandičky a v tom koženým kabátě působil nádhernou pozornost okolí. Fakt mě to nebavilo, bolely mě nohy a měl jsem zdrhací úmysly.

Tak jak jsem slíbil, tak plním a píšu o svém prvním dobrodružství během mojí dovolené.Sice se mi původně chtělo tenhle příspěvek vynechat, mám totiž takovej divnej pocit, že tohle bude tak nějak "na férovku" něco, co se do online blogu vůbec nehodí. Proto tohle vzniká jako email oné dotyčné, tedy Latinářce a dokud to ona neschválí, tak se tohle na blogu neobjeví.

Jenom by mě fakt zajímalo, na co teď Latinářka myslí, když čte tyhle řádky. Jo, holt jsem šílenej.

Ne, nejsem šílenej. Máš pravdu, jsem ... jsem frajírek. Debil s frajírkovským myšlením, debil co si koupí velkej koženej černej kabát. Jo, jenom proto, abych vypadal jako frajer. Jenom proto, abych skryl svoje mindráky. Jenom proto, abych zakryl svoje pravé já.

Možná že jsem si na to skrývání až tak zvyknul, že jsem asi někdo jinej než si myslím, že jsem. A nebo se chovám jinak, jak bych měl, možná se chovám moc ... Teatrálně.

Takže jinými slovy: Ne, nepřestal jsem psát svůj blog, ale...... ale budu holt někde jinde. Takže asi s nejvyšší pravděpodobností tady další příspěvek bude až v pondělí. Do té doby budu bez počítače, takže neplačte, netruchlete, nemá to smysl.

Já se vrátím :-))

A abyste se měli na co těšit, tak tady je přehled očekávaných událostí tohoto prodlouženého víkendu:

• Jedu do Kladna pro slíbenou pusu
  • Takže tohle se tady nejspíš objeví ;-)
• S nejvyšší pravděpodobností se zůčastním soutěže Česko hledá SuperStar 2
  • Bohužel jako podpora, kdybych jel jako soutěžící, tak generál Hvězdné pěchoty jsem já! :-)
• Víkend zhýřele prochlastám s kamarádama
  • A budeme hrát DraČák takže tohle se tady asi taky objeví :-)

A chystá se toho mnohem víc!

Zůstaňte s námi!

Jelikož žiju akčně tak jsem si byl dneska zaplavat. Když je venku tak hezky...Tak tohle bylo poprvé, kdy v bazénu bylo fakticky prázdno. No není se čemu divit, když jsem tam byl dneska v jedenáct dopoledne. Jenom pár důchodců ... a ... Proboha! Třicet malejch parchantíků ze základní školy.

S důchodcema, učitelkama a plavčíkama dohromady byl věkový průměr odhadem tak 16 let. Jinak děcka kolem devíti let a jenom díky důchodům ten průměr byl snesitelný.

Mi tak připadlo, že děcka byly všude. Musely naskákat do bazénu, když jsem si chtěl zaplavat těch 25 metrů, co je na hloubce, byli na tobogánu, když jsem se chtěl svízt, byly v masážním bazénku, když jsem chtěl relaxovat.

Jenže já jsem drsnej. Já něco vydržím. A naštěstí chvíli poté děcka zmizly do velkýho padesátimetrovýho bazénu. Sice jsem tam taky chtěl jít, ale těch 25 metrů mi taky stačí.

Pak jsem si hodinu fakt užíval. Hradeckej akvapark v pěti lidech, no to bylo žůžo. Na tobogánu bezkonkurenčně jedinej, důchodci tobogánem nejezděj, když byly vlny, bazén byl nádherně prázdnej, masážní bazénky taky vyprázdněný. No fakticky paráda!

Temný, máš poslední čtyři dny života. Pak tě zabiju.Temný, ty si mi ale dal. Ty poslední čtyři dny života na tvým blogu mi dneska celej den putovaly hlavou.

Strašně dlouho jsem si myslel, že já bych první den ze svých posledních čtyř dní života už NĚCO provedl a nedřepěl na zadku jako ty. Ale jelikož jsem celej dnešek přemýšlel, co bych dělal, kdybych měl jenom čtyři dny do své smrti.

S hrůzou jsem dnes večer zjistil, že nad tím pořád jenom přemýšlím. Takže první ze svých posledních dnů života bych taky nenávratně promarnil a stále nevím, co bych dělal ty poslední tři.

Ale tohle je varianta, co se mi líbí nejvíc:

Druhý den ráno bych se sebral, vzal pas a vybral všecky peníze na svém kontě, i s tou šestitisícovou rezervou, co můžu do mínusu a sedl bych na první vlak směr Praha.

Pak bych asi přesedl na letadlo. Je tolik věcí, co chci vidět, tolik míst, kde bych chtěl být. První místo, co mě napadá, je Vídeň. Vídeňský schnitzel jsem vždycky chtěl ochutnat. A chci si procvičit svojí mluvenou Němčinu. Takže den druhý do tří odpoledne Vídeň. A nebo až do večera?

Tak už vím, jak se cítí kladně akční hrdinové, když je vyslíchá Dr. Zloun a jeho banda zfetovanejch přívrženců.Jsem se totiž s Japonkou domluvil na osobním spotkání u nás doma. Za přítomnosti rodičů. No moc se mi do toho nechtělo, ale zase na druhou stranu, musím si nějak dokázat, že jsem šílený, že?

Disk mám o giga plnější Japonským Anime.

Pro svysvětlení - Anime je Japonské kreslené pedofilní porno. A pokud najdete Anime, kde není přímo pornofrafie, tak tam alespoň jsou erotické náznaky. Japonci jsou holt ujetý, no.

Návštěva proběhla až nějak podezřele v pohodě. Ani jednou nepřišla máma, jestli chceme kafe, čaj, či tak něco. To jsem fakticky nečekal. Většinou máma nenápadně sonduje. Ale jelikož tohle byla návštěva DÍVČÍ tak mě nechali napokoji. To bude asi tím, že by máma už celkem ráda viděla nějaký ty vnoučata...

Pak jsem Japonku doprovodil zase hezky na nádraží, kde jsem si jí vyzvednul a doma to už začalo:

(Zase drobná vsuvka - text psaný kurzívou znamená pravý význam otázek a M je máma a J jsem kupodivu Já :-)

(Plus další myšlenkový spad, co vy musíte číst)A to jsem si původně myslel, že tohle budou první volby v mojí dospělé historii, na který nepudu. A zase jsem šel. Přece jenom, jeden můj kamarád je na nádherném 45. místě kandidátky, tak jsem si řekl, že mu udělám radost a řekl jsem si, že ho zakroužkuju.

Teda, že na tý kandidátce je, jsem si všimnul úplně náhodou až za plentou, kde jsem do tý úřední obálky chtěl hodit absolutně jinou stranu, ale pak jsem si ho všimnul. Naprosto náhodou.

No a jestli chci mýho kamaráda na nějaký pozici, tak asi musím volit tu stranu, že? Jenom mě štvalo, že tentokrát ty kandidátky nebyly tak nádherně barevný, jako při volbách do Evropského parlamentu. Alespoň bych měl dobrej pocit z těch barviček. No nic.

Co se mi taky honí hlavou, je můj jinej kámoš - budu mu říkat Čára, protože v mém Shadowrunovém vyprávění, co už se teda odehrálo, hrál právě Čáru. Patnáctiletýho spratka.

Shadowrun díl osmýLarry se dlouze rozmýšlel, jak se má zachovat. A pak se rozhodl. Znovu nažhavil svůj elektrický obušek a rozeběhl se za Ironem. Ten vůbec nic netušil a klidně šel dál k autu.

Za chvíli Irona srazila k zemi strašlivá rána. Trpaslík dal opravdu vše, co uměl do toho úderu, takže ani trénovaný člověk neměl šanci na obranu. Zvláště, když to byl útok zezadu.

Druid se šokovaně podíval na celou situaci a sám pro sebe si prohlásil: "A jsme mrtví." Pomalu začínal litovat svého nápadu. Ale nezbývalo mu nic jiného, než Larrymu pomoct s Ironem do auta.

Larry začal rychle (na hranici rychlostního limitu) ujíždět z místa. Zpět do druidského lesíku, nebo spíš do parku, kde přebýval Druid. Tam pro jistotu William Smith pověsil Irona za nohy na strom a píchnul mu "do sedínky" uspávací injekci, aby se s Larrym mohli v poklidu vyspat do příštího dne, kdy předají kufřík panu Johnsonovi a jako dárek mu věnují Irona.

Na co ale úplně s Larrym zapomněli bylo, že Iron je člen megakorporace. Velké megakorporace, která má velmi ráda přehled o svých lidech. Proto standartně svým vojákům voperovává do mozku telefon.

Aneb proč já vlastně na tyhle veselý spotkání chodím?Jestli si někdo pamatuje, tak jsem někdy před čtrnácti dněma - někde tady v tomhle příspěvku psal o tom, že za čtrnáct dnů půjdu na veselý spotkání a alespoň zjistím, jestli "Nezabiješ" je přikázání, který křesťani fakt dodržujou. Dodržujou. Žiju.

Ale cítil jsem se tam chvílema hodně trapně. Včera to byla přednáška, co se jmenovala "O víře" a samozřejmě se stalo to, co jsem tak lehce očekával - místo o víře dost ti lidi mluvili o jistým člověku jménem Ježíš Kristus. (jo, to je ten, jak nám nosí dárky na vánoce a na velikonoce se díky němu všichni chlapi pořádně ožerou)

Měli to fakticky nádherně multimediální. Na začátku taková hezá pantomima, kde lezla holka po provázku života a do toho taková hezká chytlavá hudba. A pak jsem se zaposlouchal do slov písně. "To Ježíš mě vykoupil..." Hmm, taková hezká písnička to byla, ale ty slova, no to bylo o ničem. Tak jsem se dozvěděl, že životem můžu prolízt jedině, když se spolehnu na Ježíše. Alelujá.

No a pak dost dlouho přednášel jistý Jožka - mimochodem tenhle Jožka překládal Americkýho pastora tak jsem si říkal, že mu dám šanci a nebudu mu do toho moc rejpat. Měl štěstí, že o Ježíši mluvil až na konci. Prostředek byl fakt o víře. Tím mě taky celkem odboural.