Text

Jo, už jsem o tom jednou psal, ale tehdá jsem to nechal jenom na "opravdu stálých výdajích." Tentokrát jdu o úroveň níž:

Nainstaloval jsem si na mobil aplikaci Spending Tracker a zavázal jsem se si za únor sepsat úplně všechno.

Zatím se nehodlám nikde a na ničem omezovat. Na březen plánuju, že totiž moje rozhodnutí půjde ještě na další úroveň: A to takovou, že si zkusím vytvořit takový plán příjmů a výdajů, abych konečně po dlouhé době přestal mít pocit, že žiju od výplaty k výplatě.

Naposledy jsem se ptal, jak jste na tom s rozpočtováním vy. A teď zásadní otázka pro únor:

Co děláte s penězi, které vám zbydou?

Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, vydal Panteon 2012, 400 stran

Spoiler alert: Tohle není recenze. Tohle je pár věcí, co jsem si odnesl z dané knihy. Pokud jste knihu nečetli, tak raději ani nečtěte tohle a raději se spokojte se sdělením, že tuhle knihu byste si fakt měli přečíst.

1. Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo

Jinými slovy: nech to plynout. Nejsi pánem situace? No a co?! Pochop situaci a vytěž z ní něco pozitivního. I kdyby to měl být jenom nějaký ten gáblík zdarma.

2. Nehýčkej staré křivdy

Pamatuj si, že jsi na jedné lodi s tím kreténem, co tě urazil. Není záhodno si dlouho hýčkat staré křivdy. Nikdy nevíš, kdy toho člověka budeš potřebovat

3. Alkohol to vyřeší

Zapomněli jste na ebolu? Tak vězte že České ministerstvo zdravotnictví nezapomíná!

Když jsem letěl v listopadu 2014 do Německa, tak to ebolová mánie byla zrovna na svém vrcholu. Rodiče se doma obávali, že určitě poletím s někým nakaženým, a tak dále a tak podobně.

Aby nás naše ministerstvo ochránilo, tak jsem musel vyplňovat čestné prohlášení, kde že jsem to byl, a že jsem nebyl v Africe, a tudíž nemám ebolu. A kdyby něco, tak ať laskavě napíšu, kde jako budu po příštích 21 dní.

Teď je leden 2015 a většinová veřejnost se s Ebolou vypořádala úplně stejným způsobem, jako já s Lorenzo Lamasem. Zapomněli jsme na ni a tak nějak jsme začali předpokládat, že ebola jaksi není.

Ale naše ministerstvo nezapomnělo. V letu z Frankfurtu zpátky domů se najednou ozvala hláška: "Ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví ČR si vás dovolujeme upozornit, že pokud jste byli v Libérii, Demokratické republice Kongo a nebo Pobřeží slonoviny, tak se musíte nahlásit."

Ne, nemám na mysli epic meal time. Mám na mysli doopravdovou práci.

Fajn, rozhodli jste se neprokrastinovat? Super! Chválím vás!

Dokonce jste vyzkoušeli i moji poslední techniku, a to nastavit si rajče? Gratuluju! Jste na dobré cestě!

Jenže... Pořád to nefunguje? Tak to vám budu muset ukázat svůj další trik:

Tohle je můj další trik! Žánr, kterému se říká epic music.

Musíte vyplnit nudnou tabulku? S epickou hudbou vám daný úkol bude připadat jako úkol hodný hrdinů. Je potřeba sepsat nudný mail? Do něčeho se vám nechce? Potřebujete tu správnou náladu?

Jednoduše: Vždyť teď při psaní tohoto článku poslouchám epickou hudbu! Každé slovo za slovem má pak význam, jako odjišťování atomové bomby dvě minuty před výbuchem.

A když se potřebuju soustředit?

Kámo, je to nějaký divný, ti řeknu, vole.

Normálně mě tohle téma napadlo, když jsem někde na fejsu četl adentovo status, kde sdílel nějakej blogovej článek. A víš, co mu, kámo, vadilo? Že ten článek mu normálně tykal. No věřil bys tomu, vole?

No, a teď zase trošku vážně. Taky to moc nemusím. Jakmile mi stránka nějaké firmy cíleně tyká, tak si taky připadám, že nejsem cílová skupina.  Holt už nejsem teenager a od firmy nehledám vystajlovanou frikulínskost, ale spíš tah na branku a jistou solidnost.

Na druhou stranu ale nemám rád zapšklé firmy, ktéré se zabýají prováděním realizací aktualizací instalací.

Napsat dobrej text pro web je dřina, kámo.

Ačkoliv ke svému blogu přistupuju značně kreativně, tak si stále myslím, že až na pár vyjímek tu i nadále budu používat "vykání obecné," ve stlu "vy všichni čtenáři mého blogu".

Vyhrazuju si kreativní právo tohle pravidlo čas od času porušit, třeba když ti, vole, budu říkat o tom, jak super jsou Kukleny.

Terry Prachett: Nadělat prachy, vydal Talpress, 2008, 512 stran

Co jiného se hodí publikovat po článku o tom, jak být úspěšný? No přeci recenzi knihy o tom, jak se dělají prachy!

Na rovinu přiznávám, že tuhle knížku jsem přečetl už asi potřetí, ale tohle je poprvé, kdy jsem se rozhodl svůj online čtenářský deník rozšířit i o poznatky právě z prachettovek. A ten první poznatek zní:

Kéž by. Kéž by tohle byla povinná četba u studentů makro- a mikroekonomie!

Mnozí z vás jistě víte, že mikroekonomii (a makroekonomii) jsem studoval. Dokonce jsem ji i vystudoval a mám z ekonomie státnice.

A víte, kdy jsem konečně pochopil, o čem je vlastně kapitola s názvem Monetární politika státu?

Hádáte správně. Knížka Nadělat prachy mi humornou a lidskou formou vysvětlila, jak to vlastně s těma prachama je. A taky se dotkla toho, že dneska používáme tzv. Fiat měnu.

Tento článek je reakcí na článek od Otc: "5 rad k neúspěchu"

1. V tom Ferrari to není

Žijeme v době, kdy si spousta lidí myslí, že "úspěch" musí nutně znamenat Ferrari před barákem. A kdyby barákem. Velkou vilou s vlastním bazénem. Dvoumetrová telka v každý místnosti a tři koupelny.

Vo tom to fakt není. Dokud budete věřit, že znamením úspěchu je Ferrari před barákem, tak nebudete úspěšní. Před tím mým stojí Fiat Multipla, cože je vnímaný opak oproti nablýskanému Ferrari, a přesto si připadám úspěšný.

2. Učte se od odborníků

Jo, souhlasím s Ondřejem. Dneska se na internetu za odborníka prohlašuje kde kdo. Tak jak doopravdy poznat toho "správného" odborníka? Já se řídím tímhle pravidlem:

V místnosti se postav vedle nejúspěšnějšího člověka. A jestli jsi v té místnosti nejúspěšnější člověk ty, tak jsi ve špatné místnosti.

Jestli existuje pochoutka, co mi doopravdy chutná, tak je to vlašský salát. Mám ho rád už odmalička, když jsme s maminkou chodili do mléčného baru na deset deka s rohlíkem.

Jenže tehdá to ještě byl poctivej socialistickej vlašák.

A nebo mi prostě a jednoduše chutnal víc, protože jsem vůbec neřešil, co v něm doopravdy je.

Že vlašák je sbírka hnusů, mi došlo v momentě, kdy jsem si koupil vlašák předzabalený. A přečetl jsem si složení. Tolik emulgátorů, stabilizátorů a éček na jednom místě... až jsem se bál, že mi ten salát v ruce co nevidět vybouchne.

Ale i tak ho čas od času jím, protože mi prostě chutná. Ale jak ho jíst, a necpat do sebe hnusy?

Připojuji se tímto k cuketkovu zvolání:  Já chci normální vlašák!

Když začnete vyrábět normální vlašák, bez výrobního salátu a éček, tak já si ho k vám budu chodit kupovat. Tak jednou týdně.

Co vy na to? Kdo se toho chytí?

Poslouchám si tak rádio a tam hlásí, že včera (20.1.2015) oslavil narozeniny Lorenzo Lamas, kterého v Česku známe především ze seriálu Odpadlík.

A jelikož jde o rádio, kde moderuje dvojice chlap-ženská, tak ona paní zareaguje na zprávu svého kolegy zcela bezprostředně: "Cože? Von ještě neumřel? Kolik mu asi je?"

Abyste to nemuseli bingovat, tak Lorenzovi bylo včera krásných 57 let.

Ale aspoň jsem se trošku ujistil, že nejsem sám: Je to zvláštní systém uvažování. Máte oblíbenou seriálovou hvězdu (a nemusí jít o hvězdu ze seriálu, ale třeba o zpěváka, kapelu...). A vy tuhle hvězdu v jistém období svého života prostě žerete.

Pak buď vyrostete, nebo se prostě změní váš vkus, a na danou hvězdu v poklidu zapomenete.

A jelikož o dané hvězdě už nic nehledáte, nezajímáte se, tak najednou, nějak automaticky začnete předpokládat, že je prostě mrtvej.

No, a pak najednou, po mnoha letech nezájmu uslyšíte, že vaše hvězda z mládí slaví narozky, vydává desku, konečně má Oscara ... prostě něco.

Stanislava Mrázková: Podnikání z pláže, žijte příběh, který chcete vyprávět, vydal Beach Business s.r.o., Havířov 2014, 160 stran