Text

... ale prostě tohle nemůžu jen tak nechat pro jednoho člověka, když jsem se s tím tak dlouho psal...Mi dneska přišel mail:

> Ahoj > Nějak sem přemýšlela kdo by mi na mou otázku mohl odpovědět aaa narazila jsem na tebe.Do odpovědi tě nenutím, zvlášt jestli momentálně nemáš na odepisování náladu.Ale.....jak ses popral s dospělostí? Mám pocit že to jsou jenom samé starosti, zařizování a že to prostě nikdy nemůže mít člověk v pořádku.Vyřeším jeden problém a hle najednou stojím před větším.Když jsem prožívala školku tak byl můj sen být dospělá abych se večer mohla dívat na televizi :O) Tyhle zákazy už dávno pominuly a já ........ nezapnu bednu jak je tejden dlouhej.Proč mi mamča něco nezakáže :O) pak bych (když se to zrovna nevyvede ) to měla na koho svést. Zodpovídat za svůj život je těžší než jsem si dokázala představit. > Jestli tě napadne jediné slovo až to budeš číst, tak mi ho prosím napiš. > > ...človíček který se snaží dospět ve > správného člověka... > > > > > Moje Reply: Ahoj, velmi rád ti odpovím: Problém je v tom, že já nejsem dospělej. Vůbec. No dobře, devadesát procent svýho času se jako dospělej nechovám. A zbytek? Zbytek mám příšerný depky typu: "Kam se to všechno podělo?" Jednoho dne jsem se prostě probudil, podíval jsem se na sebe a uvědomil jsem si, že jsem starej. Už chodím do práce, mám dovolenou místo prázdnin (i když jsem student) mám prémie, přesčasy, plány, úkoly.

Zbytku čtenářstva nedoporučuji číst pokud: - vám je méně jak 18 let - není po 22 hodniě - si myslíte, že tohle bude tvrdé porno (i když...) - si myslíte, že to bude mít příběh, či že to bude čitelné

No prostě, já vás varoval :-))Seděli vedle sebe v kině. Kolja a Karolína. Znali se už dva měsíce. Ona věděla všechno o něm, on to samé o ní. Tedy až na jeden drobný detail. Neznali se tělesně.

Koupili si "milenecké dvojsedadlo" prostě proto, že byli v té fázi, že neustále chtěli být spolu. Na plátně se zrovna odehrávala romantická zápletka filmu. Karolína z toho byla naměko. Na plátně se zrovna hlavní hrdina chystal políbit hlavní hrdinku.

Kolja se podíval Karolíně dlouze do očí. Pochopil její jemné náznaky a jejich rty se potkaly. Nejprve lehce, opatrně, a pak si podvědomě razil Koljův jazyk cestu do Karolínin úst.

Přestali vnímat okolí a oba dva se poddávali vášnivému polibku. Kolja si to ani neuvědomil, ale po chvíli zjistil, že jeho ruka pomalu bloudí tam, kde Bůh všechny holky špatně spojil.

Jestli ho teda ještě někde vyhrabu...Pokud si o mě myslíte, že jsem psycho, tak halooo, já jsem Tasselhof a pojem "Tasslovo psycho" byl svého času velmi používaným pojmem.

Je trošku problém, že já blog beru jako deníček, takže sem píšu to, co se mi stalo a tak dále a tak podobně. Třeba taková Galadriel píše hodně blbůstky, co našla na netu...

Jenže když já vím, že mě čtou i lidi, co o nich píšu, ba dokonce jeden člověk (druhej mě nečte, uuuff) je z Hradce Králové. Sice má Hradec 100 000 obyvatel, ale mě se prostě stává, že se s těma lidma znám osobně...

Ano, mluvím o Japonce. Zase.

Japonky maminka je zdravotní sestrou u mojí závodní lékařky a co víc, Japonky babička byla moje sousedka. A to jsem si myslel, že když Japonka bydlí na úplně opačný straně města jak já, tak jsem v klidu.

No a teď si vemte, že bych nějakým svým příspěvkem byť zcela nevědomě urazil... Na příštím očkování proti chřipce bych to asi schytal.

Tak piš tak, abys nikoho neurazil, Tassle.

Tak nic, no...Tak prej Japonka nemá na mě čas. Alespoň zase na druhou stranu to nijak neposeru, protože dneska nemám o čem psát. Holt tak už to bejvá když jsem dívkami odmítán.

Jo, kdybyste náhodou měli strach o moje studijní výsledky, tak jsem se dneska dopoledne dokopal k tomu, abych tu seminárku dopsal a dokonce i poslal profesorovi. Takže snad alespoň něco, když už nic.

Chce se mi do města vypadnout samotnýmu, ale co bych tam zase dělal. Sám.

Společenstvo psychické sebedestrukce ... Ehm, no, raději nic, že. Radši du psát o něčem jiným, abych to ... tento. Víte co, že.

Signál z mobilu mi nějak divně ruší myš. Jak je to možný? A kdyby jenom né myš, ale nějak celej počítač. Asi interference, či co.

Třeba tenhle příspěvek pořád ukládám do clipboardu, protože se mi pořád načítá úvodní stránka bloguje. Ještě jednou to udělá a napíšu příspěvek do texťáku a bude.

Hm, potřeboval bych nějakou inteligentní inspiraci, abych psal třeba o andělech a tak. Teď už jenom plácám o ničem a sem zase brutálně nečitelnej.

... když má člověk psát něco jinýho.Spadnul mi program, víme? Spadnul mi asi už popátý. Se ztoho potento...

A mám strašlivej bloggerskej absťák. Hlavou se mi honí spoousty myšlenek a třeba když si je sepíšu, tak mi to pomůže.

Hodně myšlenek je ohledně Japonky. Co já budu v neděli psát, až se vrátím z tý prochzky? No asi nic, protože kdybych to posral sepsáním něčeho ve stylu "nejsi hnusná" jako například u Latinářky, tak bych asi z toho nevyvázl tak snadno...

Jenomže to je ten problém. Já vždycky něco takovýhodle plácnu. Teda né já, za to může moje podvědomí.

Jo, řekly mi to hlasy v mojí hlavě, abyste věděli.

Jenomže mám blogerskej absťák, takže o tom něco sepíšu. Och, ještě štěstí že Latinářka se přede mnou schovala do protiatomovýho krytu. Ale stejně jí zavolám.

Asi bych měl psát tu seminárku, co?

Trapný pokus o Villonskou baladu. Fakt trapnýNic nevím a vždy přec vše zjistím, na veřejnosti vidět jsem a za písmeny schován. Hluchý jsem, když naslouchám písním. Zdravý jsem a přec stonám.

Davem oklopen samotu si spílám, žiji nejvíc, cítíc, že skonám. Bez hlasu o lásce píseň zpívám. Zdravý jsem a přec stonám.

Tmu vidím bez světel Tvých očí, Špatný hsem a dobro konám Jak začalo to, tak to také skončí Zdravý jsem a přec stonám.

Jak rytíř mocný sláb před tebou paní klečím, z malého příběhu stane se lásky román. Veselý o lásku tvou brečím. Zdravý jsem a přec stonám.

A teď nám Tassle prozraď, kde jsti tuhle báseň ukradl. Znalci literatury - povedla se mi ta balada alespoň trochu?

Na námět nehleďte, to si zase vybásnilo něco moje podvědomí.

... dolehl na mě pracovní shonTakže jenom krátce - v neděli večer musím odevzdat jednu seminárku. A mezitím:

- Zejtra od desíti do dvou jsem v práci. Takže za chvilku to zalomím do postele.

- Ve čtyři odpoledne budu doučovat kámoše z matiky. A jelikož je to i můj nadřízený, tak to asi odvolat nepůjde.

- V Televizi prej poběží Pán Prstenů. (jako v Sobotu mi říkal někdo, kdo ještě ví, co to je Televize)

- V neděli odpoledne mám domluvenou procházku po Hradci s Japonkou a v šest večer jdu zase do práce.

Z práce se vrátím někdy kolem půl jedenácté, seminárka má být odevzdána před půlnocí, času dost :-)

Tak jsem se zcela inteligentně rozhodl, že do tý doby nic neblognu, dokud seminárku nesepíšu.

... jsem sepsal báseň a nic nevyhrálJak jsem včera byl v AC tak tam byla básnická soutěž o flašku. Nejvtipnější vyhrává. A první dva verše byly dány, druhé musely být dobásněny.

Tohle je moje verze:

Dneska večer v Ácéčku, bombardér počtvrté, sbalil jsem holku jak plácačku, holt jsem tu se šprtem.

A nic jsem nevyhrál. No věřili byste tomu? Těžký život umělce...

Hurá!Tak psychotest nelhal. Opravdu jsem paranoidní a vidím prostě tenhle svět jinak. Včera sice byla oslava tatíkových narozenin, ale jaksi se konala jenom ve čtyřech lidech.

Já, brácha, tatínek a jeho manželka. (Pro ty, co jim to ještě nedošlo - ano, moji rodiče se rozvedli a oba znovu oženili. A já žiju s mámou a jejím manželem)

Taková malá komorní oslavička. Chvíli jsme kecali u tatínka doma, kde se tatík alespoň přímo zeptal, jak že to vidím s vnoučatama. Tak já jsem tatíkovi přímo odpověděl, ať s vnoučatama nepočítá.

Dostal jsem ultimátum šest let a pak že prej se bude HODNĚ moc zajímat o vnoučata. No za šest let možná budu mít jiný názor, ale jelikož mám v příbuzenstvu malý parchantíky, co je občas musím hlídat, tak fakt nevidím vnoučata reálně.

A u tatínka nevidím už vůbec reálně, že se kdy potká s nějakou mou "známostí". Tatínek mi totiž řekl, že jestli přivedu nějakou dívčinu, tak onu dívčinu seznámí s našima rodinnejma kořenama.

Ale obrovský.Mám hafo velký dilema. Dilema ohledně tohodletoho blogu.

Dokud mě četli "anonymní" čtenáři, tak jsem byl v pohodě.

Jenže už vím o dvou lidech z Hradce, co mě čtou. Jeden asi určitě - Japonka. No a zkuste si psát o někom, kdo vás čte. To asi půjde hodně těžjko že?

Když třeba něco napíšu o Latinářce, třeba něco hnusnýho, tak je docela malá pravděpodobnost, že by z Kladna dojela mě zabít, nebo minimálně zmrzačit.

Ale Japonka to má pár zastávek autobusem. A druhej čtenář je prakticky můj soused. Takže se pak s Japonkou můžou domluvit a umlátit mě. Poličkou.

Toť dilema, protože se v neděli chystá moje další spotkání s Japonkou a já holt budu muset svoje pocity ze spotkání sem sepsat. Moc to řeším, holt jsem asi paranoidní, no.

Druhý dilema mám zase ohledně tohodle blogu. Založil jsem si ho proto, abych se svým spisovatelským snažením alespoň trošku přiblížil Ajaxce. A to se mi vůbec nedaří. Zatímco ona vyjádří svoje myšlenky pomocí několika krátkých a nádherných vět, já na to potřebuju spousty dlouhých a trapných odstavců.