ŠtítekZ Tasslovické kroniky

Zkoušeli jste někdy pomodorro techniku? Ne? Tím pádem by se vám mohl hodit zápisek z cesty:

Pomodorro technika je anti-prokrastinační frikulínská záležitost, kterou vymysleli hipsteři v průběhu plánování akce "piccolo neexistuje" za účelem celosvětového spiknutí.

A teď vážně: V zásadě jde o to, že se rozhodnete jedné činnosti věnovat na plný pecky po časvě omezený (25 minut) interval. Jakmile to splníte, tak máte nárok na pětiminutovou přestávku a pak se znova věnujete téže, či nějaké jiné činnosti.

Ale co bych to popisoval, když jiný frikulín na to napsal online aplikaci tomato timer zatímco sepisoval do svého moleskine nápady na kosher paleo kuchařku.

Uvolnil jsem svou mysl pokročilou meditací a vyslal vesmíru jasnou myšlenku, že příštích 25 minut budu pracovat jen na jedné jediné záležitosti, a na ničem jiném. Z hluboka jsem se nadechl a spustil své vůbec první stopky.

Za tu dobu mi přišly tři SMS, dva facebookovské chaty, dva kolegové s neodbytnou záležitostí a jeden telefonát.

S penězi jsem pracoval vždy spíše intuitivně. Ale poslední dobou mi to moc nevychází a ačkoliv nemám zrovna nejmenší příjmy, tak jsem aktuálně dost v mínusu. A tak jsem si dal jedno předsevzetí: Vyrovnat svůj rozpočet a splatit co nejvíc dluhů.

Hlavním nakopávačem bylo tohle sdělení z webu Get organized:

Kdyby mi někdo řekl, že na konci stejného roku budou všechny kreditky splacené, nejen na vánoce budu mít našetřeno předem a přitom se nebudu muset zásadně omezovat, asi bych se jeho bláznivému nápadu hlasitě smála. Jenže pak jsem objevila americké šetřílkovské blogerky...

Rozhodl jsem se uvěřit tomu, že jde vyrovnat rozpočet a že jde zjistit, kam mi peníze utíkají.

Zatím mám za sebou první krok: Sepsal jsem si všechny pravidelné výdaje, o kterých vím. A to včetně doposud "nulové" položky poplatků za rozhlas. Ono i těch 45 Kč měsíčně udělá svoje...

A musím říct, že to nebylo tak těžké, jak jsem si myslel.

Stala se jedna neuvěřittelná věc.

A to, že jsem zase začal psát.

Před rokem mi chybělo to "PROČ". Prostě jsem si neuměl odpovědět. Teď asi to PROČ už konečně znám a hodlám si zase najít "svůj hlas" v rámci psaní. Tentokrát ale neslibuju vůbec nic. Aspoň vím, jak je jednoduché skončit, tak uvidíme, jak těžké je začít.

Nepřepínejte a čekejte nečekané.

Rok 2014 začíná dalším číslíčkem v Tasslovickém počítadle

Někde v Seznamu existuje asi screenshot stotisícé návštěvy. Podle mého počítadla daným návštěvníkem totiž byl Seznamácký screenshot bot. Takže až někde Tasslovice uvidíte na Seznamu, tak se podívejte, kolikátou návštěvu screenshot ukazuje :)

Děkuji ale všem svým čtenářům, maminkovi a tatínce... Počkat, takhle se vlastně děkuje jenom v časopisech!

Tak jinak: Co nevidět sem opravdu, ale opravdu začnu psát něco normálního. Ale až přeperu toho křečka. A taky třeba až dostanu nějakou inteligentní inspiraci.

I v roce 2014 vás budu obtěžovat

Tak nikam nepřepínejte ;)

Petr Ludwig: Konec prokastinace, jak přestat odkládat a začít žít naplno, vydal Jan Melvil Publishing, Brno 2013, 271 stran

Pořádně vyprokastinovaná kniha

Normálně začínám recenzi tím, co kniha obsahuje, a jak se mi to (ne)líbí. Tady začnu jinak. Konec prokastinace mi dorazil ve stejném balíku, jako kniha Kraď jako umělec a Startup za pakatel. A ten jsem dočetl koncem října. Takže poslední knihu z Melviláckého balíku vláčím s sebou celé dva měsíce, kdy jsem se ji pokoušel aspoň otevřít. Ano, ten pocit, kdy prokastinujete boj s prokastinací.

Nakonec se mi ji povedlo přečíst. A dokonce jsem se dokopal k tomu, abych na ni napsal recenzi. Po dalším týdnu prokastinování dané recenze. To nevypadá, že ta kniha zabrala, co? Ale ona zabrala, jenže ... Jenže nehodlám před Vánocemi, svátky lenošení a obžerství začínat s bojem s prokastinací. Stejně bych ho prohrál.

Diplomová práce hadr

Říkal jsem už, že mám fakt rád poezii?

Začnu věštěcky: Až vydá PFIcz další věstník, tak se všichni zblázníme. Protože drazí bardi zjistí, že existuje ještě další krok, který poezie učinila po objevení volného verše. Tím je báseň v próze.

Je těžké kázat o dobré poezii, když ta moderní roztahuje křídla a skáče zkrz hranice, nepochopitelná, neuchopitelná, stále nová a taky stále stejně stará. A tak místo moralizování nad stále stejným jsem se rozhodl ukázat, co se vlastně ve světě poezie děje.

Přednes

Až zase uvidíte nějakého zoufalce, jak pomalu a jakože procítěně recituje špatnou poezii, tak ho prosímvás zmlaťte. Stabilní přednes dneska není in. Dneska se prolíná divadelní projev s recitací poezie. A v těch dobrých případech to jde až tak daleko, že si říkáte: "A je to vlastně ještě poezie?" Možná, že už ani není. Každopádně vás při poslechu tohodle bude ještě hodně dlouho mrazit v zádech. U normálního přednesu totiž na konci tleskáte hlavně proto, že jste rádi, že už to máte za sebou. Tady ale chcete, aby to neskončilo. Nikdy:

Ano, něco jsem vám tajil. Tajil jsem vám to, že jsem spolupracoval na novém, lepším časopise

A není to ledasjaký časopis. Samhainový Věstník PFIcz - pohanský časopis s nejdelší tradicí v Česku se po roce a půl dočkal dalšího čísla. S naprosto novou redakcí, do které jsem se dostal i já.

Už jsem před Samhainem psal, že nechci tvořit tuctový časopis. Chtěl jsem se podílet na něčem jiném. Chtěl jsem, aby to už na první pohled lákalo k přečtení. A jsem moc rád, že se to týmu PFIcz povedlo.

Tudíž se letos nemusím do ničeho nutit. Raději jsem totiž přiložil ruce k dílu a napsal do Samhainového čísla úvodník. A u takhle kvalitního výsledku asi nějaký čas zústanu.

A tak, místo toho, abych něco recenzoval, vás spíš lákám na něco, na čem mám i já svůj kus podílu. Podívejte se na Samhainový Věstník PFIcz sami a dejte mi v komentářích vědět, jak se vám líbil ;)

Jedno je ale jisté: Havranovi se líbil moc a dokonce do něj napsal i svůj článek ;)

Austin Kleon: Kraď jako umělec, 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě, vydal Jan Melvil Publishing, Brno 2012, 160 stran Ahoj Austine, nevím proč, ale po přečtení tvojí knihy mi připadlo, jako kdybychom se znali snad už celá léta. Tak proto jsem si řekl, že ti můžu s klidem tykat, i když jsme se nikdy nepotkali, a asi se ani nikdy nepotkáme. Tvůrčí krize, znáš to? Pochybuju, že jo. Ale já ji docela mám. A velkou. Už devět let bloguju a furt nic. Pořád nejsem slavnej, ani mi před barákem nestojí zástupy fanynek, co by prodaly svoji ledvinu za to, aby se mnou mohly strávit hodinu mého času. Touhle dobou jsem si myslel, že budu neskutečně slavnej, a dávat rozhovory všem okolo. Nestalo se tak. Tudíž: Co dál? Děkuju ti za návod, jak rozvinout svoji kreativitu! Ne, fakt děkuju. Nehledej v tom žádnou ironii, nebo jinotaj. Tvůj seznam pravidel si snad dám nad postel jako plakát. A budu se na něj dívat jednou denně. Naposledy mně takhle krásně nakopnul Seth Godin, když mě dokopal kopnout do té bedny. Ale ty, milej zlatej Austine, ty jsi mi poradil, co mám přesně dělat, až do té bedny kopnu. Jo, budu krást. Krást jako umělec a konečně se přestanu obávat toho, že moje nápady nejsou dostatečně originální. A udělám přesně to, co ty ve své knize radíš začínajícím umělcům, neznámým kreativcům, jako jsem například já. Budu dobrý zloděj, slibuju. A díky moc za to, že jsi mi v knize řekl, jak být dobrým zlodějem. Když už někoho sprostě vykradu, udělám to s grácií. Jako třeba teď, u téhle recenze: V tvojí knize mě nadchnul nápad s psaním…

Svět kolem mne je plný příběhů. A tohle je ten nejdelší příběh, co jsem kdy v životě napsal. Je to příběh na pokračování a právě začínáme devátou kapitolu. Tak hezké čtení.

Ten příběh se jmenuje "Tasslovice."

Celých osm let byl o jedné jediné osobě. O Tasselhofovi, co jej psal v Ich formě. Přeci jenom autor se chtěl nějak sám zvěčnit. Ale, asi po tisícé prvé, ho to nějak přestalo bavit. A proto se rozhodl začít psát v er formě.

A přidat další osoby.

Koho? No, přeci vás. Vás, které potkává a co mu vyprávíte různé příběhy. Někdy vymyšlené, někdy pravdivé. Ale snad vždy stoprocentně zajímavé. Věříte třeba tomu, že asi čtrnáct dní zpátky potkal autor v Praze zebru? Pravou, nefalšovanou. A čekala jenom na něj. Tak přesně o takových příbězích se rozhodl autor psát.

Něco z toho, co sem autor napíše, se doopravdy stalo. A něco z toho si autor prachsprostě vymyslel. A něco z toho je prostě mix, protože až teprve když do pravdivého příběhu dáte vymyšlené postavy, začne to mít ten správný říz.

Z toho marastu jsem si nakonec vybral podle programové shody s mým aktuálním postojem a také na základě mého vnímání strany.

Ano, budu volit nadšené Havlisty, i když mi tak nějak "Havlismus" a vlastně celé pravdoláskařství dost leze krkem.

Ano, budu volit stranu, co při svém prvním - a zatím posledním - působení v parlamentu vytvořila víc frakcí. Včetně Demokratické strany Zelených. A to bylo jako dost WTF.

Ano, hodlám volit stranu, co je pro progresivní zdanění. I když si myslím, že progresivní zdanění je zlo - především proto, že vás demotivuje k tomu se nějak snažit, abyste si vydělali víc.

Na druhou stranu si myslím, že se Zelení poučili. A že opravdu, opravdu nechtějí opakovat chyby ze svého posledního působení v parlamentu.

Nevím, jestli se dostanou přes pětiprocentní hranici. Ale tentokrát raději zahodím hlas pro někoho, komu víceméně věřím, než abych zahazoval hlas ve prospěch strany, které nevěřím. A to jenom proto, "aby se k moci nedostali komunisti."