Štítekwordpress

svět je přeci v ohrožení!V momentě, kdy přiběhl udýchaný vojín, seděl ve své pohodlné sesli a popíjel své oblíbené pití. Whisky. Čistou. Se sodovkou, ledem, citronem a paraplíčko navrch. Protřepat, zamíchat, našlehat, přemrazit, vyprat a vyžehlit, neodrážet, nespouštět.

Pohlédl na vojína pohledem tak drsným, že se šmirglpapír zastyděl a zeptal se: Co se probůh děje?!

Vojín se otřásl, jak jej popadl šarm našeho hlavního hrdiny, poté zasalutoval pro jistotu oběma rukama a zahlásil: Pane, svět vás volá, pane! Kód ohrožení je jemně tyrkysová s olivově zelenýma puntíčkama!

S hrdinou na sesli to ani nehnulo. Jako kdyby si ani neuvědomoval, že je celý svět v ohrožení! Včetně nepodstatných států, jako jsou Keňa a Nový Zéland! Místo toho, aby se zvednul a okamžitě začal konat hrdinské činy, včetně zachraňování osmnáctiletých panen s velmi bujným poprsím, tak si prostě usrkl ze svého jemně našlehaného moku.

Mohli byste mi alespoň zavázat ruce, aby to pro mě bylo zajímavější? dodal pak suše.

jo, dnešek byl pernej...Ach jo, jak napovídá nadpis, měl jsem dnes fakt den blbec. No jen si to představte:

Ráno jsem vyjížděl z Tasslovic do Práškovic. Jelikož to je přece jenom trošku kus cesty, jel jsem vlakem v 6:08. A jelikož je to přesně 116 kilometrů, jezdím onu cestu na kilometrickou banku.

Zásek číslo jedna: Přišla paní štíplístková s tím, že mi teda štípne lístek. Já jí ukázal svoji kilometrickou banku, na které toho doopravdy není moc ke štípnutí. Spíš jde o to, že ze zbývajícího zůstatku kilometrů odečtete aktuálně ujeté kilometry. A ono odečítat 116 bylo pro paní štíplístkovou fakt záhul.

A tak jsem útrpně čekal, až ta paní odečte 116. A ještě k tomu jsem jí musel půjčit tužku, protože neměla jak mi do mé banky napsat, kolik mi teda nakonec zbývá kilometrů.

Nesměl jsem celou dobu usnout. To se přeci nesluší. Ale zkuste si neusnout, když vstáváte v čase, co začíná pětkou ranní. V takový časy jsem chodil domů z tahů!

slunný Šumperk...Jo, nechal jsem se zlákat. Přihlásil jsem se dokonce sám a dobrovolně. Do Šumperka. Na to, abych dělal technickou potvoru pro Internet 4G od ... no, hádejte koho :-)

Zatím si tu tak zlehka sedím, testuju to naše 4G připojení ... a nikdo nejeví o mne zájem. Ještě že tak.

Včera jsem sem přijel a jal se sockovat na prodejnu, že budu potvorákovat jakože tam. Ale lidi na prodejně byli extrémně proti. A tak potvoruju venku na náměstí ve slušivém bílém triku "Internet od T-Mobile."

Kéž by slunný Šumperk, kéž by...

Včera jsem to tu měl trošku vtipnější, přišel k nám desítiletej klučina, s rozzářenejma kukadlama a my jsme očekávali, že bude koukat na počítač jako na svatej obrázek.

Hovno Kelišová, hovno.

Kluk se nás s rozzářenejma očkama zeptal, jestli ten náš internet jde taky zprovoznit pod linuxama. A začal jsem vařit z vody.

Staci mit poradnyho ptaka. O tom to je. Pak uz vsechno jde samo.

[tasselhof]

... (ano, mám tak trochu depku)Prázdné nábojnice zařinčely o zem. Z ústí hlavně vycházel smradlavý kouř po vypáleném střelném prachu. Vykoukl zpoza rohu. Nikdo nikde, všichni mrtví. Střílel jako vždy přesně. Dobil své zásobníky do Glocků a vydal se chodbou.

Postupoval opatrně, zbraň připravenou k palbě. Už se blížil ke svému kýženému konci. Po měsících a měsících vězení na tom nejnepředstavitelnějším místě se konečně chýlil konec!

Plánování, hladovění, strádání & to vše mu prolétlo hlavou. Nemohl se dočkat. A není nic sladšího, než pocit pomsty. Sice plánoval chladnou pomstu, ale jak se krok za krokem blížil k těm posledním & opravdu posledním dveřím, tak si řekl, že krátké pomatení smyslů a opravdu krvavá pomsta bude to pravé.

A teď stál před svým cílem. Nádech, kontrola nábojů, úprava neprůstřelné vesty. Výdech. Jedním výkopem rozrazil dveře a kotoulem vlétl dovnitř.

Připravoval se na bojové roboty, na po zuby ozbrojenou ochranku & nebo alespoň na tvrdý odpor. Ale, to, co ho čekalo & bylo doopravdy nečekané. Cíl jeho cesty byl v místnosti naprosto nechráněný. Oblečen ve své nejlepší uniformě, sedící v pohodlném křesle, čekal tam na něj a s pobaveným úsměvem jej sledoval.

na dovolené s Andělem :-)Dostalo se mi zajímavé nabídky. Jet pod stan. Na vodu. Romantika jak Brno. Od vůbec né hnusný slečny. Nadšeně jsem jí na to kývnul. Byvše vybaven pouze teoretickými znalostmi (přečetl jsem si knížku Proč bychom se netopili) sbalil jsem si pár podstatných věcí (žehličku, vycházkové polobotky, sako a tak podobně) a vyrazil jsem na vandr.

Vodácká zásada číslo jedna: Pokud chcete zvát slečnu na vodu, připravte se na to, že když jedete jenom vy dva, tak se za chvíli budete chtít povraždit. Minimální jednotka na vodě je vodácká parta.

Dojeli jsme tedy kamarádovým autem na chatu uplně jiného kamaráda (ty dobré lidi jsem viděl prvně v životě) a začaly se z půdy skládat lodě ven. Silácky jsem se předvedl před slečnou a pár lodí taktéž složil. Až do té chvíle jsem žil v přesvědčení, že za á jedu Vltavu (jel jsem Orlici) a že za bé bude večeře v hospodě. (Nebyla)

Slečna se ovšem předvedla a vytáhla ze svého báglu špekáčky a zařídila možnost ohně. Zaplanul jsem nefalšovanou láskou. Opékali jsme asi ve čtyřech špekáčky, zbytek chlastal v hospodě (kde jako jediné jídlo prý měli dva roky staré brambůrky) a slečna dokonce někde vylovila i Sangrii. Ano, zbožňuji ji :-)

kauza byt pokračuje...Tak nějak si nepamatuju, kde jsem skončil s vyprávěním na téma svého reálného života – shánění bytu. Tak si pro jistotu udělám krátkou rebekapitulaci: Našel jsem byt, zarezervoval jsem si byt. Majitel nic nepodepsal, vrátili mi směnku. Přesvědčili mě, že přesvědčili majitele, zarezervoval jsem si byt, majitel opět nic nepodepsal a já si jel znova pro směnku.

Jinými slovy: Vykašlal jsem se na onoho pana majitele, i na celou onu realitku. Ostatně, od chvíle, kdy jsem si jel podruhé pro směnku, se mi ani daná realitní kancelář ani neozvala. Asi pochopili správně. Jako klienta mě ztratili. Naprosto.

A začal jsem hledat u jiných realitek. Objevil jsem. Nádherný, tři roky starý byt (takže prakticky novostavba) za velmi přijatelnou cenu (cena pervitinu stoupá, vsadil jsem na správného koně!). A samozřejmě: U jiné realitní kanceláře.

Podepsal jsem rezervaci. Zaplatil (ano, zaplatil) jsem rezervační poplatek. A teď sháním hypotéku, doufejme, že v pohodě dopadne. Jinak asi budu brečet...

v TasslovicíchDrahý neznámý, tak tě vítám v Tasslovicích a doufám, že budeme vycházet spolu hodně dlouho. Rozhodně doufám, že déle, než Sisqinamoqook (pracovní jméno, které jsem nikdy nedal svému PDA).

Ano, předchozí větou již doposud nezasvěcený čtenář začal tušit. Vítám tě otevřeným dopisem na svém blogu. A vítám tě tím způsobem, že jsem na tobě poprvé spustil OpenOffice.org Writer a plodím v něm jedno ublognutí.

Mám tě teprve od pátku minulého týdne, ale zažili jsme toho spolu už docela dost. Když jsi mi přišel poštou, byl jsi pouze malý uzlíček, co ani neměl rozum. Když jsem tě probudil, vítal jsi mne pouze nevlídnou hláškou Nabyl nalezen žádný Operační Systém.

A tak jsem do tebe nalil rozumy. Jelikož jsem blbec, co chce mít legální software (jestli nadáváte na Windows, co jste ukradli, jste podle mě naprostí blbci). A jelikož jsem na tobě šetřil, kde se dalo, tak kupovat Windows Vista za nějaké čtyři tisíce a víc se mi opravdu nechtělo.

Rozhodl jsem se tedy do tebe nacpat Mandriva Linux 2007.1 Spring Free Edition, které jsem kvůli tobě stáhnul a na jedno DVD vypálil. A pak jsi se probudil k životu.

Proprietální řešení se chystá, nějako nemám čas a taky se mi neche :-) Alespoň jsem ošéfoval komentáře (ačkoliv teď vypadaj hnusně) zbytek někdy jindy. Díky za trpělivost

Dnes poprve a asi taky naposled jedu vlakem SC Pendolino. Stacilo, dekuji. A o vikendu vyhrotim to scrollovani. Slibuju