ŠtítekNové báchorky ze starých Tasslovic

ve StředoměstěBylo nebylo, ale spíše bylo než nebylo, protože jinak bych to nemohl vyprávět. Za devatero lesy, devatero řekami a devatero horami žila byla pohádková říše. A přesně ve středu té říše žilo bylo město Středoměsto.

Bylo to město velké a honosné. Lidé zde chodili oblečeni jenom do nejlepších oblečení, jako kdyby chtěli svému okolí ukázat svoji vznešenost a učenost. Ve své pýše město hledělo jen samo na sebe a úplně zapomnělo na své okolí.

Lidé ze Středoměsta zapomněli, že jsou stále v pohádkové říši. Že nedaleko je les plný pohádkových skřítků a jiných stvoření. Středoměsto přestávalo na tyto bytosti věřit a to je pro pohádkové bytosti to nejhorší, co se jim může stát. První to začali pociťovat skřítkové, protože jsou ze všech bytostí nejmenší.

I sešli se skřítkové a šotkové jednoho parného letního dne na duhovém paloučku kdesi uprostřed lesa. Stařičký skřítek dědeček pohlédl na sněm mladých a rozdováděných skřítků a i on sám pomalu viděl, jak mu blednou před očima. Lidé je ke svým životům tam ve velkém, zářivém Středoměstě už asi nepotřebují, proto pomalu mizí.

Kapitán Strong je zpět v dalším plazmatickém díle. Těšte se na exploze vášní a speciálního hosta!Kapitán Strong seděl smutně u barového pultu a popíjel jednu whisky za druhou. Pátrání po Kerpoffovi jej zavedlo až do Evropy, kamsi na dálný východ tohoto prastarého kontinentu. Do starého, dobrého Ruska.

Lidé v Rusku naštěstí již také vyznávali kapitalismus a dolary mnohým rozvázaly ústa. Málem byl v tomto ruském městě na Karlově mostě okraden, ale jejho reflexy jej zachránily, ostatně jako vždy.

A nyní jeho reflexy, i když lehce omámené alkoholem, zapracovaly znova. Kdosi vstoupil do místnosti. Jeho šarm jej předcházel na dlouhé míle. Kapitán se ohlédl a prohlédnul si druhého návštěvníka tohoto baru. "To je řízek!" řekl si pro sebe a počkal, až k němu hrdina dojde.

"Co vy tady děláte?" pozdravil Strong nově příchozího, supertajného agenta Knedla Brusinku. "Jdu se čtenářům připomenout." odpověděl onen hrdina a hodil do sebe whisky i se sklenkou. "Ale proč zrovna do mého příběhu?" zeptal se znova Strong. "Och, omlouvám se. Jdu zpět za autorem a on vám sem pošle novou zápletku." odpověděl pak Brusinka a zmizel. A s ním i jeho šarm.

Druhe setkaniBylo nebylo, uprostred hlubokeho lesa kdesi v pohadkove risi, zacal novy den. Ptackove zacali zpivat a lesni vcely pomalu zacinaly shanet med.

Slunicko se na to vsehno divalo z vysky a vyhrivalo obyvatele lesa svymi paprsky. Kdyz v tom si vsimlo, ze neprobudilo uplne vsechny. Pod mechem lezel schovany pozdni spac.

"No to musim napravit!" reklo si slunicko a vyslalo spaci jeden paprsek primo do nosu. "Hee-pcik!" ozvalo se z pod mechu a spac se zacal probouzet. "Slunicko jedno! Ani chvilku spat me nenechas!" zanadaval pak spac, ale slunicko z jeho hlasu poznalo, ze to bylo jenom v zertu.

"Juu! Ctyrlistek!" rekl pak spac a slunicko konecne poznalo, koho to probudilo. Byl to skritek Tasselhof. "Jen at si me jeste uzije," reklo si, "za chvili bude podzim a to uz tak svitit nebudu." A melo pravdu. Les se probudil do druheho zarijoveho dne.

"Ahoj, vcelicky!" hopskal uz vesele Tasselhof po palouku. "Tamhle o kousicek dal mate palouk, co tam jsou mooc dobry kyticky!" Vcely souhlasne zabzucely a vydaly se hledat onu louku.

Po dlouhé době zase něco plazmatického ;-)Kapitán Strong seděl na terase své luxusní haciendy a usrkával svůj odpolední drink. Tento šarmantní svalnatý třicátník totiž nebyl jenom běžným služebníkem zákona. Byl také vlastníkem společnosti S.T.R.O.N.G., pro kterou pracoval.

A nyní si vlastník Super Tajné Razijní Organizované Neutralizační Grupy užíval zasloužené dovolené. Generál Kerpoff byl mrtev, a tak světu nehrozilo žádné nebezpečí od zvrhlého a zlotřilého zločince tak zvráceného, jako byl on. Ale když v tom...

Strongův komunikační panel se zeleně rozblikal. Kapitánovy neomylné kočičí reflexy to ovšem věděly několik drahocenných pikosekund dopředu, než se fosforeskně zelené světlo rozzářilo. Strong zmáčkl ono zelené tlačítko a hlubokým mužným hlasem pronesl: "Kapitán Strong, organizace STRONG. Co si přejete?"

Na obrazovce se pomalu objevila kapitánovi dobře známá tvář. Byl to Kerpoff! "Jak?" zeptal se užaslý kapitán Strong.

"Přeci si nemyslíte, že mě dokáže nějaké vězení zadržet?" odpověděl mu slizce Kerpoff.

a zase zpátkyBylo nebylo, ale spíše bylo než nebylo, protože jinak bych to nemohl vyprávět. Za devatero lesy, devatero horami a devatero řekami se u přehrady Lipno narodila princezna. Říkejme jí třeba Hanka.

Hanku při jejím narození stihlo obrovské neštěstí. Sudička, která nebyla přizvána proklela Hanu strašlivým prokletím. Hana nesměla nic sladkého až do konce života. Ale bez sladkého se nedá žít. To ví každý.

Na celé království padnul smutek. Bylo sice hezké, že Hance bylo přisouzeno aby potkala prince, který jí zachrání. Ale jak by ji mohl zachránit, když se s takovou nemocí se Hanka nedožije ani šesti let!

Ale král pohádkové říše se nedal. Všichni mudrcové byli pozváni do královského hradu, aby dali hlavy dohromady. Míchaly se lektvary, zaklínala se zaklínadla, ale nic nebylo schopné tuto hroznou kletbu prolomit.

Až jednoho dne vyšel z královského archivu stařičký, šedivý knihovník. Nesl v podpaždí starobylou knihu, zanesenou letitými nánosy prachu. "Možná bych měl řešení." řekl pak slabým hláskem a usadil se s velkou knihou ke stolu.

...Bylo nebylo, uprostřed hlubokého lesa sídlil jeden člověk. O lidi se nezajímal, byli mu cizí. Co jej opravdu zajímalo, bylo veškeré vědění. Chtěl poznat všechno a všechny. Jenže chybělo mu něco podstatného.

Chybělo mu srdce. Právě proto se nestaral o nikoho a o nic. Jenom si bádal uprostřed svého lesa a poznával stále více. Ale způsob, jakým poznával věci, byl opravdu strašný.

Pokácel strom jenom proto, aby získal jeho listy. Zabil zvíře jenom proto, aby si jej mohl prohlédnout. A to vše bez soucitu. Protože ani řádně nevěděl, co to je.

Jednoho dne si jeho snažení všimnul jeden mocný čaroděj. Chvíli Pavla pozoroval zkrz svojí křišťálovou kouli a pak si uvědomil strašlivou skutečnost. Pavlovi za chvíli nebude stačit hluboký les a bude chtít poznat víc.

Ale bez srdce nebude vědět, co dělá. Bude ničit domy jenom proto, aby zjistil, co je uvnitř. Bude zabíjet, mučit, vypalovat... Čaroději přeběhl mráz po zádech a rozhodl se, že proti tomu zakročí.

... a i trochu reality tam je :-)Bylo nebylo, ale spíše nebylo, než bylo, protože jsem si to všechno vymyslel. Za sedmero řekami, devatero lesy a patero loukami žilo bylo jedno království.

A v tom království se nuzné rodině narodilo děvče. Dostala jméno Jana, po své matce. Rodina to byla chudá a nikdy v ní nebylo jídla nazbyt. A když Janin otec jednoho dne místo výplaty přinesl domů jenom prázdný džbán od medoviny, tak ho poslala její matka ke všem čertům.

A jelikož Jana zdědila po matce kromě jména také krásu, tak bylo jasné, že její matka nezůstane dlouho o samotě. Její matka si vzala Jiřího, zámožného ranhojiče.

Otčím to byl ale krutý. Byl zahleděný do sebe a považoval sám sebe za střed království a vůbec nedbal na malou Janu. Dokonce ji ponižoval a nutil dělat doma děvečku.

Jana musela chodit neustále ušmudlaná a v hadrech. Proto jí co nevidět kluci v jejím okolí začali říkat šmudlo. Žádný si přes špínu a hadry, co nosila na sobě, nevšímal její krásy. Žádný jí nechtěl mít rád.

Based on the true storyBylo nebylo, ale spíše bylo než nebylo, protože jinak bych to nemohl vyprávět. Za devatero lesy, devatero horami a devatero řekami se u přehrady Lipno narodila princezna. Říkejme jí třeba Hanka.

A jak to tak v každé pohádce bývá, při narození této princezny asistovaly družičky. první družička princezně slíbila dlouhý život a pevné zdraví. Druhá jí slíbila prince, který si jí vezme za ženu. A třetí ... třetí družička nebyla pozvána a tak princeznu proklela.

Hanka byla stižena hroznou kletbou. Nesměla sníst cokoliv, v čem byl cukr. Ale naštěstí dvorní alchymisté Hance vymysleli kouzelný trn, kterým se několikrát za den musela píchnout, aby mohla jíst sladké.

Zbylé dvě družičky tu strašnou kletbu naštěstí slyšely a tak společně daly Hance do vínku ještě jedno přání. Princ, pokud jí políbí z pravé lásky, tak jí zachrání z toho strašného prokletí.

Čas utíkal jako voda a Hanička rostla do krásy. A stále se na obzoru neobjevoval žádný princ, který by jí mohl zachránit jenom proto, aby ona mohla potom zachránit jeho. Celé království kvůli tomu truchlilo.

Vepřopunk lives ... again!V zatuchlém baru se líně převalovala mlha tvořená z cigaretového dýmu. Bylo zde plno. Pochybné existence seděly u stolů a plánovaly světovou nadvládu.

"Já bych vycvičil všežravýho žraloka" hlesnul Doktor Zloun.

"Blbost! Jedině atomovou pumu na ně!" vykřiknul nelítostivě Pan Nula. Už už se zloduchové celé planety chtěli servat mezi sebou o to, jaký plán na ovládnutí světa, vesmíru a tak vůbec, je nejlepší, když v tom vstoupila do baru neznámá postava.

Jeho šarm jej předcházel všude kam vešel. A dnes tomu nebylo jinak. Nejprve vešel šarm, uklidil na zemi vajgly a trochu rozčeřil cigaretovou mlhu, aby v poklidu mohl do povídky vstoupit hlavní hrdina.

A již je to tady. Za šarmem přichází dalši tajemná postava. Všichni padouši u stolu napětím ani nedýchají a čekají, kdo to bude. Postava v tajemné kápi kráčí tajemně vůbec né tajemným barem.

dlouho slibovana a nakonec sepsana absolutne divna povidka.Predem se omlouvam za to, ze tento prispevek bude asi ze vseho nejvice pripominat argentinskou telenovelu, kterou psal zfetovany scenarista. Predloha pro hlavni hrdinku ale na svem blogu ovsem priznava, ze tomu tak nejspise bude.

Inspiraci pro tento prispevek je realna postava, ovsem jakakoliv podobnost tohoto pribehu s jejim realnym zivotem je pouze nahodna. Stejne nahodna je podobnost dalsich postav s postavami zijicimi, ci mrtvymi.

"Byla jsi pouze zabava. Nic jineho." pronesl ostre Don Pedro a odesel z mistnosti. Ergo se bezmocne rozbrecela na sve posteli.

Ano, Don Pedro byl divny clovek. Dalo by se o nem dlouho mluvit v negativnim stylu a byla by to pravda. Dokonce mel nasilnicke sklony. Ale Ergo byla presvedcena, ze ji miluje. A ani to ted nebyla pravda.

Pripadala si divna. Ona se sice rada za divnou vydavala, ale doufala, ze se najde nekdo, kdo jeji divnost pochopi. A Don Pedro se zdal jako ten pravy, protoze sam o sobe byl take divny.