ŠtítekNové báchorky ze starých Tasslovic

Nedá mi to a musím pokračovat :-)Kapitán Strong se zoufale rozhlížel po aréně. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo bojovat se zuřivým chlupatým monstem, které se na něj krvežíznivě sápalo zpod pomalu se otevírajících dveří.

Vše sezhora sledoval Kerpoff. Slizce se usmál a nařídil jednomu ze svých nija-wizardů: "Přineste mi čokoládovou tyčinku. Tohle si musím vychutnat."

"Měl byste dát se sladkým pozor!" namítnul Strong, "pak se nedivte, že máte tak odporné zuby."

"Děkuji za vaši pozornost, pane Strongu. Ale měl byste spíš věnovat pozornost mému ... zvířátku." odvětil temně Keproff a začal rozbalovat čokoládovou tyčinku, kterou mu přinesl jeho temný posluha v brutálně zmasakrované lebce jednoho z brutálně zmasakrovaných vězňů.

Strongovy oči začaly soustředěně fosforeskovat. Dveře, které jej dělily od zrůdného medvěda, byly již plně otevřeny. Monstrum hladově zařvalo a jeho temné a šílené zvířecí oči se namířily na Stronga.

Ten "Přílepový masakr" mě nějak inspiroval. Očekávejte hustou akci s prohlédnutelnou zápletkou a medvědy plivající plazmu :-)Smrtonosný granát dopadl na zašpiněnou podlahu těsně vedle jeho svalnaté nohy. Jeho kočičí reflexy zkušeného bojovníka jej ale stihly včas varovat. Než smrtonosný granát stihnul dopadnout na hrubou podlahu, již ho jeho mocné svaly vznesly do vzduchu.

Ohlušující a smrtící výbuch se rozlehl temnou místností. Ale pro kapitána tajné služby Jacka Stronga to nebylo nic neobvyklého. Jeho dokonalý tréníng mu opět umožnil přežít.

Do místnosti opatrně nahlédnul menší, zavalitý muž. Na jeho tlustém a umaštěném obličeji se objevil temný úsměv plný shnilých zubů. "Nyní vás mám, pane Strongu" řekl temným hlasem.

Byl to plukovník Kerpoff, nejobávanější zločinec zeměkoule. A tento muž nyní stál tváří tvář raněnému kapitánovi Strongovi, elitnímu bojovníkovi Supertajné organizace. Granát měl být pro chrabrého kapitána smrtící. Bohudík ho pouze omráčil.

Zalozeno na pravdive udalostiBorincon se prekulil do druheho dne. Neni to nic hrozneho, ze jsi se Bene nezucastnil. Borincon je totiz kvuli obrovskemu zajmu fanousku prisne tajen.

Nyni nasleduje popis vcerejsi noci. Upozornuji ovsem psychicky slabe jedince, ze tohle pro ne opravdu nebude.

Vesnice Velke Prilepy se nam totiz znelibila. Mistni omezeni obyvatele nepochopili hluboky smysl Borinconu. A vcera nadesel okamzik nasi pomsty!

Jeli jsme se pripravit k Borinovi domu. Ja jsem si oblekl svuj cerny kozeny kabat a na oblicej jsem si nasadil cerne bryle. V Koljovi se pomalu zacal probouzet praveky muz...

A diky tomu se v nem zacaly rodit jeho magicke a ninja kung-fu schopnosti. Tudiz jiz jsme meli ve skupine drsneho muze v cernem kabate (to jako me) a ninja-wizarda.

Borin pohledl na mesic. Zacal na nej pusobit a zapocala Promena. Netrvalo dlouho a zacal se promenovat v obrovskeho hnedeho medveda. A dokonce ziskal schopnost plivat plazmu. Byl to hrozivy pohled!

a kamarád"Hrom bac do rostlinstva!" ozvalo se kdesi vzadu. Lehce jsem se pousmál. To zase byl nápad! Probíjeli jsme se vysokou travou oblečení jen v plavkách. Co čert nechtěl, či spíš chtěl, kopřivy se objevily už po pěti metrech.

"Počkej do tý hospody," povídám já, "tam si jedním pivem všechny svoje rány vyléčíš."

"Jenom aby," ozvalo se za mnou, "táhneme se do tý tvý vysněný hospody nějako dlouho!"

"Pro tak kvalitní pivo se musíš obětovat. Je tak studený, že jak ho vezmeš do ruky, udělá se ti husí kůže až k loktu. A pěna je tak hustá, že ti bude připadat jako šlehačka."

"Páni, já zmírám!" ozval se zkroušeně kamarád. Slunce jako kdyby slyšelo jeho nářky, přidalo na intenzitě. Byli jsme uprostřed pole a všude kolem nás se rozprostíral klid letního poledne.

neočekávejte pointu ... tohle prostě vzniklo po konzultaci s KoljouKdesi hluboko ve vesmíru žila již po miliony let civilizace tak vyspělá, že by se svojí úrovní vyspělosti mohla připomínat bohy. Tato civilizace sama sebe nazývá Xerchonn a jako každá takto vyspělá civilizace si začala uvědomovat svůj jistý konec.

Nejlepší vědci této civilizace se tedy sešli a sestrojili nejlepší superpočítač, který kdy vesmír spatřil. Tento superpočítač věnoval veškerý svůj runtime pro hledání odpovědi na otázku: "Jak zanikne civilizace Xerchonnů?"

Trvalo stovky let, než tento stroj vyhodnotil všechny proměnné vesmíru včetně všech dat nasbíraných z minulosti. Ale civilizace, která se naučila ovládat svoji DNA a tudíž ovládnout i smrt, se naučila i trpělivosti.

A konečně! Jednoho dne skončily veškeré výpočty. S pravděpodobností 99,99985% bylo jasné, že zkáza populace Xerchonn příjde zvenčí. A s tou samou pravděpodobností bylo jasné, jaká civilizace bude odpovědná za zkázu civilizace Xerchonn.

... něco vyloženě pro Kolju ;-)Půlnoc. Úplněk. Mlha se líně převalovala nad opuštěným hřbitovem se líně převalovala mlha. Z nedalekého lesa zahoukala sova. Nesl louči vysoko nad sebou. Možná že nebyla potřeba, protože měsíc ozařoval celý hřbitov až až.

Cítil se ale ve světle louče bezpečný. Dávala mu pocit bezpečí. Blížil se k bráně starého hřbitova. Najednou mu připadla celá tahle sázka nesmyslná.

O půlnoci doprostřed lesa na starý a zapomenutý hřbitov. Stojí mu to za to? Nestojí. Rozhodně ne. Zastavil se a poslouchal okolí. Slyšel jenom tiché šumění lesa čas od času rušené šelestěním nočních tvorů.

Párkrát se zhluboka nadechl. Když už ušel takhle dlouhou cestu, tak to přeci nebude vzdávat, že? Udělal první váhavý krok a potom další. Pozorně sledoval svoje okolí, ale nedělo se vůbec nic.

Lehce se pro sebe pousmál. Je vystrašený jako malý klučík! Došel k bráně hřbitova a otevřel jí. Skřípění zrezivělých pantů mu projelo až do morku kostí. Na chviílku se zastavil a zase poslouchal.

Něco pro Bena ;-)Generál zamyšleně procházel zákopy. Téměř automaticky odpovídal na pozdravy svých vojáků pouhým náznakem zasalutování V hlavě se mu neustále opakovala jedna a tatáž myšlenka. Myšlenka ohledně počtu a síly jeho vojáků.

Už je to dlouho, co se snaží ubránit svojí domovinu. Už je to strašně dávno od chvíle, kdy přišly nějaké posily a zásoby. Generál se na chvíli zastavil a marně si pokoušel vzpomenout, kdy že naposled přišly zásoby. Nemohl si vzpomenout. Až se sám sebe lekl.

Používají zbraně cizáků na obranu vlastní domoviny. Jedí cizácké jídlo, aby měli dost sil na bránění své vlastní domoviny. Najednou generálovi připadlo, že bez útočníků by asi nemohl přežít. Žijí s agresory v tiché symbióze. A přitom se jeden snaží zničit druhého. Potřásl hlavou a šel dál.

Pokud on zklame, nebude tu již nikoho, kdo by zastavil nepřátelské hordy. On byl poslední záchytný bod před branami hlavního města. Jakmile se tam útočníci dostanou, tak bude vše ztraceno. Plány jejich velkého projektu, i naspořené bohatství. Pokračoval dál zákopem a zase v duchu počítal své vojáky i jejich bojeschopnost. Málo, je to strašlivě málo. Byla jenom jedna jediná možnost.

krátká báchorka :-)První ranní paprsky začaly prosvítat zkrz stromy. Les se probouzel po vlahé letní noci a rosa se perlila na stéblech trávy. První ptáci začali svým zpěvem zdravit slunce.

Na mýtině se něco pohnulo. Lidský tvor rušil poklid lesa. Jestli se tedy o rušení dalo vůbec mluvit, protože se onen člověk pohyboval velmi neslyšně.

A nebyl sám. Bylo jich pět a všichni ozbrojení a v plné polní. Speciální maskovací oblečení a tváře pomalované maskáčovým vzorem napovídaly, že se jedná o četu vojáků.

A podle pohybu to byli profesionálové. Nepotřebovali ani slůvka k tomu, aby koordinovali svůj pohyb lesem.Každý měl přesně vymezený prostor, který kontroloval hledáčkem svého samopalu.

Vpředu šel velitel. Pozorným zrakem prohledával okolí a čas od času vyhledával oční kontakt se zbytkem skupiny. Vždy se mu dostalo tiché odpovědi, že je vše v pořádku. Nepřítel není nablízku.

Najednou si velitel všimnul něčeho neobvyklého. Celá skupina okamžitě zastavila a všichni členové vyhledali nejlepší dostupný úkryt.

Volné pokračování ;-) Přece jenom si to zasloužíte :-)Stál u barikády a čekal. Čekal nekonečně dlouhou dobu. V reálu to mohla být tak minuta, maximálně dvě. Ale jemu to připadalo jako věčnost. Všechny svaly měl napnuté a srdce se mu mohlo rozskočit.

Přišla první. Vyřídil jí jedním bodnutím tam, kde tušil srdce. Jestli tedy tyhle stvůry vůbec nějaké srdce mají. Barikáda mu byla pomocí. Zdržovala potvory od útoku a on měl dostatečný prostor na to, aby sekal a bodal.

Objevila se další. Tentokrát ta stvůra skočila přímo do barikády. Ruce, či spíše pařáty natažené před sebe se smrtící přesností namířené na jeho krk.

Setnul jí hlavu v letu. Stvůra neškodně přistála v dozorovně. Barikáda byla probořena. Světlo pohaslo. Ty stvůry byly nejenom rychlé, ale i chytré.

Rychle hmátnul pro baterku a připevnil si ji na triko. Mihotavě žlutý kužel osvítil kousek chodby před ním. Blížila se další.

Začal sekat, bodat, kopat, kousat, používal veškeré prostředky, aby mohl zvítězit. Uplně zapomněl na výhodu uzavřeného prostoru dozorovny a pustil se mezi ty stvůry.

První báchorka z TasslovicDostal se tam naprosto omylem. Na místo, odkud není návratu. Ostrov jménem Mainland, tamější věznice. Místo pro ty nejhorší z nejhorších. Místo, které má i vlastní hřbitov.

Zde se končí život každého vězně. Buď sešlostí věkem, nebo sebevraždou, a nebo nejvíc ... Popravou.

On nebyl vězeň. Byl to svobodný člověk. Technik, který si vytáhnul krátkou slámku. Vysílací systém potřebuje opravit a nějak se prostě musí vybrat ten nešťastník, co na tento ostrov pojede.

A zrovna, když připluje na ostrov, musí být zemětřesení. Vězni toho zneužili a začali se bouřit.

Tedy, to byla ta oficiální verze. Tohle místo už stihlo totiž získat svého ducha. A ten duch najednou dostal touhu se zhmotnit. Zhmotnit v tělech všech oběšených, popravených injekcí, nebo prostě těch, co "jenom" spáchali sebevraždu.

Naštěstí se dostal ke skupině lidí, co měli alespoň trochu toho rozumu a zabednili se v jedné z místností pro dozorce před nočními můrami, které najednou začaly vylézat z těch nejtemnějších koutů věznice.