Obrázek získán z facebooku Primeros

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Kupoval jsem si své první kondomy. Dokonce s úmyslem, že je použiju fakt tak, jak by se použít měly. Měl jsem přítelkyni, dívku zcela opačného pohlaví. A nejenom to, opravdu to vypadalo, že bude sex. A k sexu je potřeba kondom. Naschvál jsem zašel do zcela jiné části Hradce Králové, do krámu který nikdy jindy nenavštěvuji. Doufal jsem, že díky tomu eliminuji možnost toho, aby mě někdo potkal, nebo poznal. A i tak jsem udělal poměrně velký nákup, ve kterém byl mimo jiné i velký časopis - zcela normální časopis podotýkám - pod kterým se skrývala krabička kondomů. Ano, tušíte správně. Zrovna v ten den jsem potkal svého příbuzného, co se potřeboval zeptat, co že si to kupuju. Noční můra pak pokračovala tím, že paní pokladní nemohla načíst čárový kód a krabičkou kondomů mávala nad skenerem celých mučivých patnáct vteřin. "SEX! SEX! SEX!" Začali volat okolní nakupující a ukazovat na mne ukazováčkem. "Bude mít sex! Bude mít sex!" vyřvával na ulici bezdomovec. A já pak konečně zaplatil, schoval kondomy hluboko do kapsy a noční můry v mé hlavě ustaly. Jako mnoho mužů jsem po několika ... ehm .. pokusech s kondomy zjistil, že asi doopravdy platí pořekadlo, že sex s kondomem je jako lízat lízátko přes obal. Moje žena ale zcela odmítá hormonální antikoncepci. A poté, co jsem zjistil, co za svinstvo doopravdy hormonální antikoncepce je, tak jsem začal hledat alternativy. Kromě kondomů jsou zde varianty, jejichž uživatelé se obecně nazývaj rodiče. Ať už jde o metodu plodných dní a nebo přerušovanou ... ehm ... zábavu :) Ale vyřešili jsme to jednoduše. Zároveň jsme se někde dočetli, že když vám kondom nevyhovuje, tak nejspíš používáte špatný kondom. Po několika pokusech jsem objevil, že zábava s kondomem opravdu může být zábava. A nejvíce mi vyhovovaly kondomy Primeros XXL. Ano, mám velký penis. Žena mi říkala, že ve skautském oddíle měli výbornou stezku odvahy pro adolescentní skauty. Vydat se do krámu koupit si pouze krabičku kondomů. A pokud se někdo tvářil, že je to legrace, tak ho vyslali do obchodu, kde vám veškeré zboží vydá paní prodavačka na výslovné požádání. Po vzpomínkách na svou první výpravu pro kondom naprosto chápu, že tohle je tísíckrát drsnější stezka odvahy než cesta půlnočním lesem. Kondomy XXL od Primerosu snad nejsou nikde v Hradci Králové k dostání. Získal jsem si prvního bobříka odvahy za to, že jsem se Primerosů na facebooku zeptal, kde teda v Hradci daný kondom získat. "Zeptejte se paní vedoucí na prodejně" odvětila Jana, správkyně Primerosího facebooku. Takže přátelé, tahle výprava bude za zlatýho bobříka odvahy. Chcete vědět, jak to dopadne? Tak nikam nepřepínejte.

O víkendu jsem byl na jedné akci, kde jsme se oklikou dostali i na téma Jak by to správně mělo být mezi mužem a ženou. Jistý muž vyprávěl, jak by žena měla být doma, pečovat o domácnost, uklízet a starat se o děti. Muž je tu od toho, aby "lovil mamuty" a staral se o finanční stránku věci.

Vždyť to tak bylo pořád!

Ve skupince sedělo asi pět žen. Doteď se divím, že dané ženy onomu muži nezpůsobily žádné zranění. Dokonce mu ani neřekly že je debil. Inu, křehké to bytosti.

Možná to bylo doopravdy tak. Náčelník Velký Bizon musel hned za svítání opustit jeskyni, aby lovil mamuty. Odešel jako vždy se všemi muži a ženy byly ponechány v jeskyni, aby se staraly o oheň a všechny děti moc malé na to, aby mohly odejít na lov.

Je dost možné, že v jeskyni zůstala Tichá Laň, co uvědoměle přikládala pod oheň a mezitím učila Černého Jestřába jeho prvním krůčkům.

Ale zapomínáte na drobný detail. Co se vlastně dělo v momentě, kdy k dané jeskyni zabloudil hladový vlk?

Inu, podívejte se na to pohledem vlka: Mám hlad. Přede mnou je jeskyně. V ní je spousta malých, růžových (ehm, zablácených) lidských mláďat, která se neumějí bránit. Ano, v jeskyni je Velká Žlutá Pálivá Věc. Ale když budu dost rychlý, tak si určitě jedno mládě dokážu odnést, aniž bych se poranil!

V jeskyni zavládla panika. Tichá Laň se snaží zachovat klid a veselým hláskem nenápadně nahání všechny děti dozadu do jeskyně, aby vlk musel přes oheň. Tichá Laň začíná doufat, že se Velký Bizon vrátí co nevidět.

Jenže Tichá Laň není v jeskyni sama. Sdílí prostor s Černou Medvědicí, která od rána nemá zrovna nejlepší náladu. Jen se na to podívejme jejíma očima:

Černý Jestřáb po mně skáče od úsvitu do západu a místo toho, aby mi Tichá Laň pomohla, tak plká nesmysly s Malou Vydrou o tom, jestli je hezčí Velký Bizon a nebo Šedý Vlk. Šedé Vráně se prořezává stolička a ještě se do toho kapitálně posrala. A aby toho nebylo málo, tak támhle je jeden šedý vlk.

Tichá Laň by možná čekala na svého zachránce. Kdežto Černá Medvědice se sebere a (nebohého) vlka umlátí vařečkou.

A až se Velký Bizon vrátí zpět domů, tak mu řekne: "To nevadí, že jsi dnes nic neulovil, drahý. V klidu se usaď, máme vlka na bylinkách!"

Jak Laně tak Medvědice přežily až do dnešních dob. Laně dodnes očekávají, že budou ochraňovány, opečovávány a za odměnu ochraňují a opečovávají domácí krb.

Medvědice taky rády dostávají péči, ale když se někde vynoří vlk, tak ho umlátí vařečkou. A jestli jim řeknete, že jejich úkolem je chránit domácí krb před vyhasnutím, tak nejspíše to poslední, co uslyšíte je: "Hele! Vlk!"

Mějte to prosím na paměti, až zase budete někde vyprávět, jak to doopravdy bylo za starých časů...

[et_pb_section admin_label="section"][et_pb_row admin_label="row"][et_pb_column type="4_4"][et_pb_text admin_label="Text" background_layout="light" text_orientation="left" use_border_color="off" border_color="#ffffff" border_style="solid"]

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden ... SSL Certifikát!

Normálně se ti, drahá fanynko, musím pochubit: Ten certifikát jsem si sám sobě vygeneroval a vystavil! Svoje kalhotky mi můžeš posílat na obvyklou adresu.

Pokud jsi fanoušek, tak ti musím sdělit, že jsem heterosexuál. Ano, chápu že tě můj šarm a um rozpálil natolik, že mi chceš za zavedení SSL šifrování na Tasslovicích taktéž poslat svoje trenky, nebo, nedejbože slipy, ale prosím zdrž se daného činu.

Jak již tento status napovídá, tak můj penis je poněkud větší, a proto by mi ty trenky nebyly. A slipy nenosím.

Jo, taky netuším, co udělám s těma všema kalhotkama, co mi moje fanynky naposílají, ale to zjistíme příště.

Na těchto stránkách, kde už nikdo neodposlechne, co za prasárnu jste si to zase přečetli.

Tak nikam nepřepínejte

[/et_pb_text][/et_pb_column][/et_pb_row][/et_pb_section]

[et_pb_section transparent_background="off" allow_player_pause="off" inner_shadow="off" parallax="off" parallax_method="on" make_fullwidth="off" use_custom_width="off" width_unit="off" custom_width_px="1080px" custom_width_percent="80%" make_equal="off" use_custom_gutter="off" fullwidth="off" specialty="off" admin_label="section" disabled="off"][et_pb_row make_fullwidth="off" use_custom_width="off" width_unit="off" custom_width_px="1080px" custom_width_percent="80%" use_custom_gutter="off" gutter_width="3" custom_padding="27px|0px|27px|0px" custom_margin="-290px|||" allow_player_pause="off" parallax="off" parallax_method="on" make_equal="off" parallax_1="off" parallax_method_1="on" parallax_2="off" parallax_method_2="on" parallax_3="off" parallax_method_3="on" parallax_4="off" parallax_method_4="on"][et_pb_column type="4_4" parallax="off" parallax_method="on"][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left"]

Cože?! Vy jste ještě neslyšeli Despacito? Tak to musíme hned napravit!

[/et_pb_text][et_pb_video src="https://youtu.be/kJQP7kiw5Fk"][/et_pb_video][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left"]

Tento latinskoamerický song již nasbíral přes dvě miliardy shlédnuí. Takže jestli jste jej ještě neslyšeli, tak vítejte do klubu.

A jestli jste jej už slyšeli, tak jej nejspíše nenávidíte. Inu, to se letním hitům stává.

1989. Možná 1990. Komunismus právě padnul a já kromě toho, že se učitelky neoslovují "soudružko" zjišťuju, že s holkama by se dalo třeba i tančit. A co jinýho než ...

[/et_pb_text][et_pb_video src="https://youtu.be/iyLdoQGBchQ"][/et_pb_video][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left"]

Lambádu! Vůbec první letní song, co mi neochvějně utkvěl v paměti. Lambada byla všude a nešlo ji uniknout. Tehdá jsem ji naprosto zbožňoval.

Střední škola, rok 1996. Jsem divnej a dodnes mi to vydrželo. Získávám si přezdívku Medvídek a učitelky, kterým říkáme "paní profesorko" mě vyvolávají na jméno Bedřich. A pak se divěj, že mě nemůžou najít ve svém známkovacím bločku... V rámci muziky začínám objevovat techno a house, ale když přijde na tanec, je jeden jasný vítěz:

[/et_pb_text][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left"][/et_pb_text][et_pb_video src="https://youtu.be/gwWRjvwlLKg"][/et_pb_video][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left"]

Skákání na Makarenu bylo skoro povinností.

2002, jsem na vejšce a objevuju kouzla internetu. Zakládám si mailovou schránku podle mé oblíbené postavy z kronik ságy dračího kopí. Sice s divným překlepem, ale slíbil jsem si, že to co nevidět opravím.

Učitelky oslovuji jejich dosaženým titulem a i tehdy letí latiský song

[/et_pb_text][et_pb_video src="https://youtu.be/V0PisGe66mY"][/et_pb_video][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left"]

2017. Už půl roku v nové práci, kde si familiarně říkáme "vole." A všichni nenávidí nový latinskoamerický song.

Berte to pomalu a letně, přátelé. Užívejte Despacito než propadne do smetiště dějin :)

[/et_pb_text][/et_pb_column][/et_pb_row][/et_pb_section]

[et_pb_section transparent_background="off" allow_player_pause="off" inner_shadow="off" parallax="off" parallax_method="on" make_fullwidth="off" use_custom_width="off" width_unit="off" custom_width_px="1080px" custom_width_percent="80%" make_equal="off" use_custom_gutter="off" fullwidth="off" specialty="off" admin_label="section" disabled="off"][et_pb_row make_fullwidth="off" use_custom_width="off" width_unit="off" custom_width_px="1080px" custom_width_percent="80%" use_custom_gutter="off" gutter_width="3" allow_player_pause="off" parallax="off" parallax_method="on" make_equal="off" parallax_1="off" parallax_method_1="on" parallax_2="off" parallax_method_2="on" parallax_3="off" parallax_method_3="on" parallax_4="off" parallax_method_4="on" admin_label="row" disabled="off"][et_pb_column type="4_4" disabled="off" parallax="off" parallax_method="on"][et_pb_text background_layout="light" text_orientation="left" admin_label="Text" background_color="#d8d8d8" use_border_color="off" border_style="solid" disabled="off"]

Tohle je hate na téma entry level android zařízení:

Když jsem poprvé vděl Nokii Lumii 800, byla to láska na první pohled. A na Windows Phone jsem vydržel až donedávna. Jenomže pak si i Radek Hulán pořídil Androida a já doznal, že je čas na změnu.

Jenže.

Jenže nejsem Hulán, takže jsem vzal zavděk telefonem Vodafone Smart Prime 6, který jsem vyhrál v soutěži. A podle prvotních recenzí jsem měl za to, že by to měl být příjemný entry level Android.

Tohle musel napsat recenzent, co neměl mobil ani 14 dní. Jinak by pochopil, že vstup do světa Androidu je poněkud peklo na zemi. Protože u levných strojů budete neustále nadávat na to, jak je systém pomalý a jak je na něm neustále málo místa.

V práci mi nabídli pracovní telefon. Buď jsem si mohl vybrat Samsung Galaxy S6 a nebo iPhone 6S. Po zkušenostech se špatně nastaveným androidem jsem se rozhodl zkusit se stát iManiakem a jelikož jsem si jako pracovní stroj vybral Macbook Pro, tak jsem uzavřel kruh.

Chápu všechny iPhone nadšence. Přechod z levného androidu na i dnešní poměry velmi slušně vybavený telefon je jako nebe a dudy.

A tak jsem si nechal narůst plnovous a stává se ze mě iPhone hipster.

Ne, iPhone asi není lepší jak Android. Ale ten pocit, že vám všechno konečně funguje... Je k nezaplacení

[/et_pb_text][/et_pb_column][/et_pb_row][/et_pb_section]

Zkušenost s MacBookem Pro mě přinutila se zamyslet nad tím, co se mi doopravdy líbí na počítačích a co bych chtěl od dalšího stroje. Pro zajímavost to píšu i sem:

1. Hezký operační systém: MacOS Sierra vypadá hezky. Windows 10 taky nejsou k zahození, ale linux dost pokulhává. Z linuxové rodiny se zatím kvalifikuje as jenom elementaryOS.
2. Numerickou klávesnici: Dokud vám ji někdo nesebere, tak nevíte, o co přicházíte. Píšu strašný kvanta čísel a chci mít možnost je jednoduše napsat.
3. Podsvícenou klávesnici: Na MacBooku Pro mě podsvícená klávesnice naprosto nadchnula. Stále píšu tak, že se dost často koukám, kam klikám prstem a za šera nebo tmy je podsvícená klávesnice k nezaplacení.
4. Alespoň 16GB RAM: Jak se čím dál tím víc dostávám hlouběji do vývoje, tak zjišťuji, že čím víc RAM, tím líp. Aktuálně mám otevřené dva prohlížeče, každý s několika záložkami. Dva virtuální stroje, aplikační server běžící na pozadí. 16 GB RAM je pro mě pomalu základ.
5. SSD: Naprosto chápu, proč jsou jablíčkáři unešeni ze svého počítače. Ačkoliv jsem technologicky zběhlý, tak je Mac mým prvním počítačem s SSD. Svižný systém já rád.
6. Rozumně rychlý procesor: Hry nepařím. Ale vyvíjím a kompiluju (linuxové jádro, hahaha). Nechci čekat, až se procesor rozdejchá...
7. Rozumnou výdrž na baterii: Teď mi Mac vydrží s milionem běžících aplikací asi 3 - 4 hodiny bez kabelu. Považuju to za rozumnou záležitost. Dost na to, abych si v klidu zkouknul v posteli film a rozumně na to, aby notebook nevážil tunu.

Kdybyste si vybírali notebook vy, co by rozhodně měl mít?

V kanceláři nám nikdo neposkytuje psací potřeby. Přece jenom, coby ajťák bych se měl obejít bez tužky a papíru.

Ačkoliv vlastním Evernote a Wunderlist, tak jsem ale zjistil, že nejlépe se mi poznámky píší klasicky na papír. Ale čím, když mi v kanceláři nikdo nic nedal?

Po dlouhé době jsem si šel koupit propisku do krámu.

Neodolal jsem. Nostalgie mnou zacloumala a koupil jsem si klasické inkoustové psací pero. S hrotem jako je na obrázku z fotobanky.

Je něco neskutečně zvláštního na tom psát zase inkoustem, klasickým psacím perem. Spousta hipsterů si dneska pořizuje nákladná psací pera a já je celkem chápu. I když jsem do toho svého neinvestoval ani padesát korun a je v zásadě celé vyrobené z plastu.

Pamatujete si, jak jste dostali své první psací pero? To já, když jsem byl malej, tak nám ho přidělovala soudružka učitelka. Za to, že už umíme psát, tak můžeme psát inkoustem.

Jo, taky patřím mezi ty poslední škrabaly, co ho dostali. Proto bylo jasno. Zase si chci chvíli zkusit psát klasicky perem a inkoustem.

A kdyby mi to nevyšlo, tak jsem si pro jistotu koupil i propisku. Kterou jsem taky na základce oslavoval, že už nemusím tím perem psát :)

Kdy jste dostali své první psací pero vy?

Poslední dobou se můj život točí ohledně diskuzí na téma, jestli můžete mít to, co chcete. A tak moje podvědomí vytvořilo tenhle sen, co se mi v noci zdál. Nedá mi, abych ho sem nenapsal.

Sedím v kavárně a nevím, jak jsem se tam dostal. Kolem mě sedí neznámí lidé. Naštěstí v kavárně sedím sám. Překonávám prvotní záchvat paniky a rohlížím se. Stav ztracení se je mi naštěstí celkem známý, tak s ním umím pracovat.

Fuck. Jsem v úplně jiném městě. Tohle není Hradec Králové. Dokonce to není ani žádné české město. Nápisy jsou v angličtině a tak napůl odhaduju, že jsem nejspíš ve Washingtonu DC. Stále netuším, jak jsem se tam dostal, ani proč tam jsem.

Kontroluju svoje věci. Peněženka, klíče, mobil. Nemám na ruce snubák, takže asi nejsem ženatý. Stále je mi třicet pět a po kontrole dokladů v peněžence zjišťuju, že se pořád jmenuju stejně.

Pořád jsem to já, já, průměrný kluk z Česka, co podle zelené karty už několik let žije v americe. Rozhodl jsem se zapátrat po tom, co vlastně v americe dělám. Dopíjím kávu, platím dolary, co mám v peněžence.

Volám si taxi a nechám se zavést na adresu ze své peněženky. Taxík mě odveze asi o dva bloky dál. Taxikář se směje, že se cítím asi jako hogo fogo, když se nechám vézt prakticky za roh.

To, že nevím, jak Washington vypadá, si raději nechávám pro sebe. Zaplatím mu a jdu "domů."

Bezejmenná vícepodlažní budova. Podle čísla na svých klíčích odhaduju, že bydlím v šestém patře.

Nacházím svůj byt. S mrazením v zádech odemykám dveře. Vůbec nic nevím o svém životě v DC. Co když tam s někým bydlím? A je to spolubydlící a nebo třeba přítelkyně?

Zhluboka se nadechnu a odemknu. Byt je prázdný.

Zařízený, ale jinak prázdný. Aha, asi bydlím sám, říkám si pro sebe. Rozjlížím se po bytě.

Nejvíc mě zaujme notebook u stolu. Toho se můžu chytit! Zapínám ho.

Heslo.

Fajn. Zkouším své oblíbené heslo do počítače. Kupodivu funguje. Otevírám facebook a jdu zjistit, kdo vlastně jsem, když v tom někdo zvoní na dveře.

Opatrně kouknu kukátkem na chodbu. Stojí tam dívka. Zjevně mě jde navštívit.

Další záchvat paniky. Spolubydlící? Přítelkyně? Kamarádka?

Rozhodování, jak oslovit dívku mě vykolejilo natolik, že jsem se probudil a uvědomil si, že se mi to jenom zdálo.

Ale tenhle sen mi utkvěl v paměti. Asi činím rozhodnutí vést si deník. Jak v tomhle, tak v jakémkoliv jiném paralerním vesmíru.

A schváně: Co kdybyste se propadli do svého alternativního já? Jak byste přežili první den, měsíc a rok?

Franck Thilliez: Syndrom E, Vydalo nakladatelství XYZ, 2016, Praha, 383 stran. Zdroj obrázku: Albatros Media

Málokdy si pomáhám oficiální anotací knihy, ale nějak potřebuju knížku uvést, abych ji dostal z hlavy:

Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. Poručici Henebellové z Lille uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel a prosí ji o pomoc. Po zhlénutí anonymního krátkého filmu z padesátých let oslepl. V jiné části Francie komisař Sharko vyšetřuje pětinásobnou vraždu. Sadistický vrah obětem uřezal ruce, vyloupl oči a ukradl mozky. Oba případy spojuje záhadný "syndrom E."

Ježíšek mi pod stromeček nadělil knihu Syndrom E. A když ji získával, tak se dozvěděl, že se jedná o knihu, kterou nejste schopni přestat číst. Bohužel měl pravdu...

Aby bylo jasno, problém mám s tím, o čem kniha pojednává. Sadistické vraždy, mysteriozní podtext a ještě k tomu oba dva hlavní policisté honí své vnitřní démony. Vše popsané do nejmenšího detailu, který se vám přímo zarývá pod kůži.

Knihu jsem musel několikrát odložit, z čistého zhnusení. Ale nedalo mi to, musel jsem se k ní vrátit. Potřeboval jsem vědět, jak to dopadne. Jako kdyby mi kniha nasadila vlastního vnitřního démona do hlavy, který šel vymítit jenom jednou cestou: Nasytit jej.

A knížka vám nedá vydechnout do poslední stránky. A dokonce ani do poslední věty. Dějové zvraty na vás vyskočí v nejvíc neočekávaných chvílích a zanechají ve vás otázku, jestli tahle knížka vůbec může dopadnout dobře.

Jako správná svině svinutá vám na danou otázku neodpovím.

Jenom zde zanechám jasné varování: Kniha je mistrovsky napsaná a nejde od ní odejít. Bez ohledu na to, jak moc vás její obsah zhnusí. Bez ohledu na to, jak moc vás děj knížky vyděsí, budese te muset vláčet bahnem hnusu a sadismu jenom proto, abyste umlčeli svého vlastního démona.

Myslete na to, než knihu otevřete.

Protože jakmile přečtete první stránky, není cesty zpět

Meteorlogický úvod: V lednu budou klesat teploty na území České Republiky pod bod mrazu. Můžeme očekávat vydatné sněžení doprovázené ledovkami.

Reakce Karla Gotta za všechny silničáře: Tak to jsem opravdu nečekal!

Kapitán Zjevný z policie ČR: Přizpůsobte svoji rychlost v zimě stavu a povaze vozovky. Jezděte pomalu.

Řidičův poznatek: Jakkoliv pomalu se v té slotě rozhodnete jet, najde se před vámi někdo, kdo jede ještě pomaleji.

Druhý poznatek: Ano, až do úrovně úplného zastavení vozidla.

Ledová úměra: Čím větší závěje a ledovka před vámi, tím víc se vás to Audi za vámi snaží předjet.

Schummacherův zákon: Povede se mu to. I za cenu toho, že vy skončíte ve škarpě.

Chodcovo očekávání: Brzdná dráha vozidla je přesně pět centimetrů, bez ohledu na roční dobu, či rychlost vozidla.

Dodatek kapitána Zjevného: Pokud doopravdy nikam nemusíte, tak nikam nejezděte.

Babiččin povzdech: Ty už nás vůbec nemáš rád, když nepřijedeš na návštěvu!

Tasslovo zakončení: Jezděte opatrně a nikam nespěchejte!

Na Silvestra si Mistantrop ublognul ohledně nutnosti všeobecného vzdělání. Při prvním čtení mi připadlo, jako kdyby Misantrop očekával, že se vám toho dostane na škole. Naštěstí jsem byl uveden z omylu, ale raději uvádím mimo omyl i vás.

Moji rodiče se strašně smáli systému amerického školství. V hodinách literatury rozebírají celý ročník jednu jedinou knížku od Shakespeara! To my zvládneme za ročník literatury probrat tolik velikánů! A nebo ne?

Šokovalo mě vyprávění mé ženy. Hodiny literatury se u nich na střední škole scvrkly na "Spisovatel: Narodil se, napsal, umřel." Museli jste znát tyto tři veličiny o daném spisovateli. Takže třeba o Jackovi Kerouackovi byste se dozvěděli, že se narodil v roce 1922, napsal román "Na cestě" a zemřel v roce 1969. Konec, zvonec.

Vsuvka: Láká mě si přečíst výše zmíněný román, protože ho Kerouack napsal na jeden zátah.

Na mnoha školách se takhle vyučuje nejenom literatura, ale i historie a jiné předměty. Aby se vaše znalosti lépe kvantifikovaly. Víš kdy začla první světová? Za jedna. Nevíš? A tak třeba záchranná otázka kdy zemřel František Josef první? Nevíš? Sednout, za pět.

Pokud se pyšníte získanými znalostmi jako výše, tak nemáte vyhráno. To, co je opravdu podstatné jsou souvislosti. Misantrop operuje s upálením Mistra Jana Husa. Asi víte, že byl upálen v Kostnici, ale ... kde ta Kostnice vlastně je?

A když jsme u těch souvislostí, proč byl upálen? Kdo o tom rozhold? A co pak následovalo? Možná si pamatujete na husitské války... ale proč proti husitům táhli křižáci? A kdo je vlastně poslal? A odkud?

Smějeme se američanům, že nevědí, kde je Česká Republika, natož aby věděli, jaké je její hlavní město. Holdujeme se znalostmi v AZ kvízu a Milionáři, ale souvislosti nám uchází.

Škola vám ale tohle bohužel nedá. Je potřeba, abyste sami v sobě probudili hlad po vědění a začali se zajímat. Jinak budou představitelé státu... Však je vidíte sami.

A schválně: Kolik států je členy EU? A proč má vlajka EU 12 hvězd?men's breitling skyland watches for sale cuheaptickets.com replica breitling navitimer españa

Čtyři z pěti hipsterů doporučují na zvýšení kreativity. Když si se svítícím jablíčkem sednete do Starbucksu, tak splníte každodenní klišé jakéhokoliv Starbucksu. A můžete se vesele tvářit, že píšete scénář nové progresivní divadelní hry o kosmickém milování veganského sendviče.

A jestli to nechápete, tak jste out.

Chápu nadšení těch, co si macka pořídili. Oproti předchozímu stroji jsem zažil hned dva skoky. HDD na SSD a 8 GB RAM na 16GB RAM.

Pro technicky neznalé to znamená, že mám najednou v rukách velmi svižný stroj s krásným operačním systémem. Už rychlost odezvy systému musí nezkušence nadchnout.

Já, coby zkušenec hlavně oceňuji vlastnost integrovaného bash terminálu, takže se v systému umím aspoň trošku znavigovat díky znalostem linuxu.

Stroj mám ale hlavně na práci, tak jsem zvědav, jak mi půjde na něm pracovat. Ale to ukáže až budoucnost.

Chjo, dlouhé nepsaní ě posouvá na začátky.

Proto to tu zase rozjíždím, abych se víc rozepsal.

Tak nikam nepřepínejtethailand replica watches rolex sell replica elgin watches replica

Vyprávěl mi tuhle můj známý, že za komančů udržoval vztah se známými za velkou louží. Samozřejmě obě strany vztahu věděly, že je jejich korespondence monitorována, takže si psali takové ty normální zprávy, co si dopisujete se známými.

A jednou tenhle kamarád přijel na návštěvu do socialistického Československa. A tak se ho hned můj známý ptal: "Jak to přežíváš v tý Americe? Vždyť je to tam strašný!"

Československá socialistická televize totiž o U.S.A. vysílala pouze negativní zprávy: Hurikán na Floridě, tornádo na středozápadě, masová střelba do lidí v Chicagu a nepokoje ve Washingtonu D.C. Nic jiného, než negativní zprávy o Americe se běžný socialistický občan nedozvěděl.

Zprávy z Ruska byly přesný opak: Překročený plán pětiletky, úderník v dole, zlepšovací návrh soudruhů z NDR a vůbec všelijaké pokroky a výdobytky moderního socialismu. Běžný občan byl tak dennodenně masírován propagandou na téma, že na západě je to nebezpečný, kdežto v socialistickém bloku se všechno daří.

Představte si, že stále existuje socialistický blok a vy vyjedete na stáž do jedné ze zemí Východu. Nemusí to tam být tak děsný jako v Severní Koreji, ale i tak vidíte, jak lidé žijí pod masáží médií. Jejich Velký Vůdce neustále opakuje jak je to na západě hrůza a běžní lidé se vás nenápadně ptají na to, jestli ti bezdomovci na ulicích jsou fakt pravda. A jestli je taky pravda, že lidé nemají práci.

Já bych jim odpověděl asi tohle:

Vážení soudruzi, vážené soudružky.

Ano, je Pravda, že na západě existují bezdomovci. Je taky pravda, že lidé nemají práci. Také je pravda, že U.S.A. čas od času postihnou přírodní pohromy.

Přes to všechno se vracím na západ.

A jsem si jistý, že tam přežiju.

S přátelským pozdravem Světu Mír

Tasselhof

Jenom jednou jsem v historii tohoto blogu neoslavil své narozeniny virtuálně.

Slovy Garfielda: Dárky, dárky, dárky!!!

A ve stylu Louse Hay jsem se rozhodl, že rok třicátý čtvrtý mého života bude ten nejlepší, co jsem doposud zažil.

A jestli se bojíte, že jste s gratulacema zaspali, tak vám jenom připomínám, že ještě dneska to jde dohnat. Mám totiž svátek ;)

Skoro každý to zkusil. Hodili jsme si pětikorunu do výherního automatu a nebo jsme si vsadili Sportku.

Třeba mně za to těch 20 korun stojí - Tolik stojí Šťastných deset. Občas si koupím los a pak s napětím sleduji, jak dopadflo losování. Rád si vymýšlím scénáře, co bych s těma penězma dělal.

Co bych dělal, kdyby mi najednou přistálo na kontě deset milionů?

A co třeba 5 mega? A co bych dělal s milionem?

Skoro kaýdý má už úplně jasno o tom, co by dělal, kdyby mu na kontě přistálo kulatých milion korun.

Ale přemýšleli jste někdy o menších částkách?

Co uděláte, když vám někdo daruje 10 000?

A co třeba, kdyby vám někdo dal "jenon" 5 000 Kč?

Ve chvíli, kdy máte hlavu v pejru z těch milionů se 5000 korun zdá jako nic. Ale opak je pravdou.

Přišly mi na konto přeplatky z daní.

Já jsem ty peníze použil na své úplné oddlužení.

Na co je použijete vy?fake rolex thailand high quality replica watches china rolex replica bands

Čtu si takhle Adentův článek o Goodreads a uvědomil jsem si, že to mám trošičku jinak:

Recenze na knížky píšu rád. Částečne pro sebe, abych si i po letech vzpomněl, jaký dojem ve mně vyvolala. A částečně jako spisovatelské cvičení, protože psaní mě prostě baví.

Ačkoliv mám účet na Goodreads, tak tam ale nechodím a recenze tam nepíšu. Možná proto, že se bojím toho, že bych recenzi musel psát ještě jednou, anglicky. (A to se mi fakt nechce)

A tak se ptám veřejně: Máte goodreads? A píšete tam recenze? A jestli jo, tak v jakém jazyce?

Díky

Joe Vitale: Síla přitažlivosti (5 kroků k odhalení tajemství celoživotního bohatství a štěstí), Vydalo Ottovo nakladatelství s. r. o., Praha 2010, 320 stran. Zdroj obrázku: Martinus

To máte tak: Když začnete číst knížky o pozitivním myšlení a s ním spojeném osobním rozvoji, tak se ve vašem životě začnou objevovat lidi, kteří četli podobné knihy. A třeba vám nějakou půjčí.

Tuto knihu jsem dostal do rukou se slovy, že je fakt skvělá a musím si ji přečíst. A tak jsem se do ní pustil.

Nakonec jsem se včera rozhodl, že na ní aplikuju pravidlo číslo tři: Zahodit ji.

Teda, spíš ji vrátit svému majiteli.

Ne že by knížka byla špatná, ale je plná americké vaty. Na začátku nastíním myšlenku. A pak ji rozpliznu na dalších 50 stránek. A mezi to hodím ještě 20 stránek osobních zpovědí lidí, kterým myšlenka pomohla.

Původně jsem se zkoušel s knížkou "poprat" zcela dle pravidla: "Když se ti do toho nechce, tak je to znamení, že se do toho máš pustit."

Ale včera jsem pochopil, že raději dělám tisíc různých věcí, než abych doopravdy četl. A čtení je pro mě zábava, nikoliv nutnost.

A tak jsem v půlce knížky vytáhl záložku a vložil do knížky nové.

Jestli ale nejste políbeni americkou literaturou osobního rozvoje, tak přesto knížku doporučuju: Jsou v ní zajímavá zamyšlení, která mi něco dala.

Jenom kéž by to nebylo proloženo tolika stránkami nudné vaty...

Přišel mi mail od Strany Zelených, který začínal takto: "Vystěhujte se, zbouráme vám dům - slyší majitelé 180 domů na Ústecku‏."

Ta věta mě přinutila k zamyšlení.

Zaprvé: Jestli jste nikdy neviděli Mostesko-Ústeckou uhelnou pánev, tak tam jeďte a podívejte se na to dílo zkázy.

Dodnes si pamatuju, jak na mě ten pohled zapůsobil. Tu fotku na začátku tohoto článku jsem fotil já někdy v roce 2007. A stále si pamatuju ten pocit. A kdykoliv mi někdo tvrdí, že lidská aktivita je zanedbatelná a určitě se nedá spojit s aktuální změnou klimatu, tak mám sto chutí toho ignoranta vzít právě na prohlídku uhelných pánví.

Dokud to neuvidíte na vlastní oči: Tu neskutečně obrovskou měsíční krajinu, která sahá od nevidím do nevidím, tak to nepochopíte.

Nemyslím si, že ve zvýšené těžbě skví budoucnost tohoto národa. A nemyslím si, že je príma nápad bourat domy jenom proto, že pod nimi se možná skrývá nějaké to uhlí.

Jestli se mnou souhlasíte, tak podepište petici proti prolomení těžebních limitů.

Bavili jsme se takhle s kamarádem o jméně jejich dítěte.

"Víš, žena vždycky chtěla tohle jméno, tak jsem v zásadě mohl jenom souhlasit." povídá mi.

Já znalecky přikyvuju a chválím výběr jména pro holčičku, včetně kamarádova rozhodnutí. A pak mu povídám:

Buď rád, že máte holku. Kdybyste měli kluka, tak se pěkně zapotíte. V kalendáři je to samej Mečislav a Bivoj, ale normální jméno abys hledal jako jehlu v kupce sena.

Nakonec jsem ho vyhecoval, ať se koukne do kalendáře a řekne mi, jaký mužský jména tam vidím.

Tak třeba tenhle týden mají jmeniny například Vlastislav, Blahoslav a Zikmund.

No, pojmenovali byste tak svý dítě?

Není náhodou na čase trošku aktualizovat kalendář?

Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.

A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: "Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi."

Interně už velmi přesně vím, kde je stanice metra A jménem Bořislavka. A ještě mám to plus, že Bořislavka se jmenně shoduje s Borinem, takže se mi to bude dobře pamatovat.

Když jsem se vracel domů, tak jsem se chystal, jak své ženě povyprávím o tom, jak vypadá metro zhořejška. Jenže jsem se zastavil u toho, že vlastně neumím nikomu popsat, kde třeba taková Bořislavka je. Jako tak, aby to pochopil někdo jiný, než já.

Uvědomil jsem si, že raději lžu, že nemám orientační smysl. Mám ho a mám ho celkem dobrý. Je ovšem problém s tím předat svou znalost někomu jinému. A tak raději zalžu a řeknu, že vlastně nevím, kde to je.

Vím to a vím to moc dobře. Akorát vám body jako "doleva za takovou tou divnou zatáčkou" a nebo "to se jede kolem toho kamaráda, jak má toho psa" asi moc neřeknou.

A jak je na tom váš orientační smysl?

Původně jsem tohle chtěl napsat jako komentář pod stejnojmenný článek na Stezky polárního vlka:

Kdesi jsem slyšel, že problém s obezitou je zapříčiněn především tím, že nám naši rodičové říkali, ať to jídlo dojíme. A nebo alespoň to maso. Nelze se své babičcee divit, ani mému dědečkovi. Obzvláště jemu, protože ten byl narozen roku 1900 a tak měl zkušenost se dvěma světovými válkami.

Dodnes si pamatuju, jak v šesti letech sedím ve školní jídelně a říkám soudružce učitelce, že už nechci. A jelikož soudružka byla poctivá socialistická svině, tak mě donutila začít žvejkat to poctivý socialistický maso. To se vyznačovalo především tím, že bylo naprosto neukousatelné.

Normálně jsem se rozbrečel.

Mám neskutečně rád jídlo. A poslední dobou se čím dál tím víc odvažuju si sám sobě něco uvařit.

Cíleně praktikuju to, že když se cítím syt, tak nechávám na talíři zbytek.

I kdyby to mělo být jedno jediné sousto.

Dojídáte?

Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.

Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.

Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.

Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.

Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to "pozvání, aby se neřeklo," a nebo mám doopravdy přijít?

Jak byste se zachovali vy?

Mluvíme na sebe... No, jak nám zobák narostl. Hlavní totiž je, abychom se domluvili.

Nedávno mě oslovila kamarádka, jestli bych nedal její dceři soukromé hodiny angličtiny, protože se potřebuje rozmluvit. Zeptal jsem se zpět, kde je největší problém. Špatná výslovnost.

Myslím si, že jsme největší English grammar nazi na světě. Možná za to může náš systém známkování, kde se hledá chyba.

Každopádně platí, že neexistuje špatná výslovnost.

Protože to byste museli definovat tu správnou. Oxfordská angličtina, slyším-li správně tam vzadu? Takže američani a australani mluví špatně? A mluví se v Británii jak? Byli jste tam někdy? Asi ne, protože jinak byste zjistili, že ani tam se nemluví správně.

Pokud už nejste školou povinní, tak se vykašlete na výslovnost. Nikdo ve světě to neřeší. Fakt.

Raději se řiďte pravidlem anglicky radši špatně, než vůbec.

Včera pozdě večer jsem úspěšně přistál z výletu ve Frankfurtu. A i tam jsem zažil pár zajímavých sociálních interakcí:

Turisté:

Večer se procházím nákupním bulvárem Zeil a najednou ke mně přiběhne přibližně stejně starej chlap s nataženým iPhone 6:

"Mi scusi, can you please take photo?" zeptá se mně. "Yes. How do I..." ptám se zmateně. "Just press this button." odpovídá mi s těžkým italským přízvukem

Skupina Italů se seskupí, já na ně namířím iPhone a nahlas zakřičím: "Ciao Germany!"

Všichni se usmějí a napovel zakřičí zpět: "Ciao Germany!" Podávám iPhone zpět. Navzájem jsme si zlepšili den o sto procent.

A jedna nepovedená

Naschvál zahýbám do uliček, ve kterých jsem ještě nebyl. Nakonec trošku bloudím, tak jsem se rozhodl jet zpátky k hotelu podzemkou, i když to jsou reálně jenom dvě stanice. Jako kdybyste v Praze na Invalidovně hledali Florenc.

Sejdu do podzemky, ale jelikož jsem v aktuálním stavu dezorientace, taknevím, kam přesně mám seběhnout na metro. Zastavuji jednoho nebohého kolemjdoucího a ptám se ho školní němčinou:

"Dobrý večer, byl byste býval byl prosím takové laskavosti a mohl mi prosím sděliti, kudy tudy se dostanu na zastávku Konstablerwache?"

"Podzemka, tudy!" odpovídá mi pán a ukazje na schody dolů.

"Konstablerwache?" Odpovídám já. Protože mám hotel právě poblíž téhle zastávky.

"Jo, podzemka." říká si pán dál svou, tak mu raději kývnu na pozdrav a běžím dolů.

Metro jelo na Hauptwache, ale odtamtud trefím taky. Každopádně:

Ani v zahraničí to není žádná velká věda!

Jeden z frankfurtských mrakodrapů, který jsem si zvěčnil na poslední návštěvě

Frankfurt nad Mohanem mě baví. První zahraniční město, ve kterém se doopravdy vyznám. Nebojím se jezdit městskou a už jsem si jej pěkně procoural.

Budova mého zaměstnavatele

Pro člověka s mizivou schopností orientace je to velký pokrok. Když máte někde v zahraničí další místo, kam se nebojíte jít. Škoda, že poslední dobou mě tam posílají na velmi krátké služební cesty. Víkend jsem tam strávil jenom jednou a málokdy mám víc, jak hodinu na nějakou rozšířenou seznamku s městem.

Výhled na Frankfurt

Tak snad se mi to podaří aspoň dneska. Letadlo mi letí až pozdě v noci, tak uvidíme jestli něco uvidím... Jaké je vaše oblíbené zahraniční město?

Miroslav Žamboch: Meč proti sekeře, vydal Ivo Železný, Praha 2003, 128 stran. Zdroj obrázku: Palmknihy.cz

Nedávno jsem své kolegyni vyprávěl, že úplně nejhorší, co se může při čtení knihy stát, je, že se přestanete zajímat o hlavního hrdinu. Řeknete si: "Je mi jedno, co se s ním stane." Příběh sice čtete dál, ale už spíš jenom ze setrvačnosti.

Naposledy jsem ten pocit zažil u Kotletovy ačňárny. A pak jsem jí řekl, že je jeden hrdina, u kterého mám stejný pocit, ale přesto mě jeho příběhy baví.

Potom mi přišel mail od Palmknihy, že mi nadělili kredit 50 Kč a že jsem je zapomněl utratit. Tak ať jej utratím do půlnoci, nebo propadne. Úkol byl jasný: Najít na Palmknihách něco do 50Kč, co se mi bude chtít číst. Protože na cokoliv jiného už nebyly peníze.

A tak jsem sáhnul po svém oblíbeném akčním hrdinovi. A po příběhu, který napsal autor, co mě doposud nezklamal.

Tak tady, vážení, tady jsem se bál. Existuje několik příběhů, kde se náš nezničitelný kapitán Mark Stone dostane do opravdové šlamastyky. A tenhle příběh je jedním z nich.

Miroslav Žamboch se v pohodě vešel do premisy Stoneovských příběhů a premisu super sexy kapitána, co klátí nepřítele - a ve svém volném čase klátí mladé sexy slečny - naplnil akční podívanou, kterou jsem bez jediného dechu prolétl asi za dva dny od  chvíle, co jsem si knihu koupil.

Vřele doporučuji dál obzvláště znalcům Marka Stonea. Pokud jste se s nezničitelným kapitánem služby pro dohled nad primitivními planetami ještě nesetkali, tak tato kniha není úplně pro vás, protože pan Žamboch si trošičku upraví jednu z premis příběhu.

Knížku si můžete koupit online v elektronické podobě za 49 Kč. Myslím si, že v tomhle případě nebudete litovat.

Louise L. Hay: Miluj svůj život (osobní příručka), vydala Grada Publishing, Praha 2011, 183 stran. Zdroj obrázku: Martinus.cz

Zatím jsem ji jenom přečetl.

Teď začíná ta sranda část: Začít ji doopravdy vyplňovat.

Předchozí kniha, co jsem četl o pozitivním myšlení, je teoretickým úvodem. Tohle je opravdická praktická příručka. Není nutné číst ten teoretický úvod, protože i tady se dozvíte to nejnutnější k tématu.

Tudíž začínám paralerní čtení. Zatímco budu číst jiné knihy, tak tuhle jedu znova od začátku. Už samotné přečtení mi dalo pár nápadů k zamyšlení. Tak teď je jdu realizovat.

A podle posledního vývoje to vypadá, že moje první afirmace bude Mám skvělý mobilní tarif za rozumné peníze.

Máte zkušenosti s pozitivním myšlením?

Naposledy jsem tam byl asi před měsícem na pracovním pohovoru. A až na místě jsem si uvědomil, že nechci už pracovat pro mobilní operátory.

První mobil, Nokia 5110, operátor Paegas. Pak jsem si od nich koupil Twist sadu. A pak jsem se u nich nechal zaměstnat.

Svou pracovní kariéru jsem u nich odstartoval. A ty první tři roky na infolince, a pak rok na technické podpoře stále považuju za moc fajn start své kariéry.

Tenhle blog jsem mohl odstartovat jenom díky zaměstnaneckému internetímu připojení, kdy jsem se se sítí všech sítí připojoval závratnou rychlostí 64 kilobitů za sekundu.

A když přišlo EDGE, tak jsem z toho byl fakt na měkko.

Tak se mi nedivte, že jsem dost naměkko z toho, že mě poslední kroky Velkého Růžového přiměly vážně uvažovat o přechodu ke konkurenci...

Miluju humor.

Dokonce i ten podivný a hnusně černý humor. Navíc se nestydím zasmát se sám sobě a tudíž si nedělám hlavu z toho, když na mě někdo naplánuje nějaký ten špílec a udělá si ze mě dobrý den.

A přesto nesnáším prvního Apríla.

Především proto, že v tento den si každý nedouk, co má do zadku díru, uvědomí, že by měl být jako vtipný. Když je toho Apríla.

A tak i letos se dá očekávat přehršel vtipů ve stylu: "To se nasmějete, lidové vrstvy." Očekávám, zprávy typu "pivo bude zadarmo," případně "Miloš Zeman odstoupil," následované kulišáckým pomrkáváním televizních moderátorů. Aby i těm nejtupějším došlo, že jde jenom o vtip.

A tak letos razím svůj obvyklý aprílový žertík: Celý den se hodlám chovat naprosto seriozně a profesionálně.

Vtipnej budu až zítra

Na Kuřecím Con Carne se Misantrop zeptal, jaké máme zkušenosti s telemarketingem. Rozhodl jsem se to sepsat na trošku delší povídání.

Pracoval  jsem tři roky na infolince jednoho nejmenovaného Růžového operátora. Součástí mé práce se s postupem času stal i pasivní telemarketing. Takže třeba zákazník zavolal s tím, za kolik peněz má poslední fakturu. Já mu to povím a obratem se ho zeptám, jestli nechce volat levněji.

A tím začala moje nabídka nějakého balíčku. Zákazník buď koupil a nebo nekoupil. Když koupil, tak jsem z toho měl prémie. Operátor to měl vymyšlené skvěle: Prémie se vyplácely každý měsíc, za měsíc zpětně. Tudíž úspěšnost prodejů jsem viděl hned v následující výplatě.

Telemarketing funguje.

A bude fungovat i v momentě, kdy vy osobně budete telefony markeťákům pokládat.

Vtip je v tom, že ve vaší sociální bublině není nikdo, kdo by nakoupil. Díky své bývalé práci vím, že to funguje. A to i aktivně - tedy, když navoláváte zákazníky.

Ještě, že jsem tohle nikdy nemusel dělat...