Z toho marastu jsem si nakonec vybral podle programové shody s mým aktuálním postojem a také na základě mého vnímání strany.

Ano, budu volit nadšené Havlisty, i když mi tak nějak „Havlismus“ a vlastně celé pravdoláskařství dost leze krkem.

Ano, budu volit stranu, co při svém prvním – a zatím posledním – působení v parlamentu vytvořila víc frakcí. Včetně Demokratické strany Zelených. A to bylo jako dost WTF.

Ano, hodlám volit stranu, co je pro progresivní zdanění. I když si myslím, že progresivní zdanění je zlo – především proto, že vás demotivuje k tomu se nějak snažit, abyste si vydělali víc.

Na druhou stranu si myslím, že se Zelení poučili. A že opravdu, opravdu nechtějí opakovat chyby ze svého posledního působení v parlamentu.

Nevím, jestli se dostanou přes pětiprocentní hranici. Ale tentokrát raději zahodím hlas pro někoho, komu víceméně věřím, než abych zahazoval hlas ve prospěch strany, které nevěřím. A to jenom proto, „aby se k moci nedostali komunisti.“

Musím totiž dodat, že komančové u moci mi vadí mnohem víc, než Babiš.

Upřímně, rozhodl jsem se dospět a nenechat se strašit. Čímkoliv: Komunisty, dluhem, Evropskou unií, korupcí, Romy …

Taktéž jsem se rozhodl nenechat se ošálit: Ať už se jedná o koupené volební průzkumy, sladké sliby, nebo o „miliardáře lidumila.“

(Jo, Babiš mi dost leží v žaludku. Děkuji za optání).

Každá politická strana potřebuje vědět, že zajímá své voliče. A říct: „Já bych vás volil, ale nemáte preference“ je celkem na nic.

Jedině tak, že hodíte hlas „té nejlepší straně“ jí dáte najevo, že vám na ní záleží

A ať už to půjdete hodit komukoliv, jedno mi slibte: Že si přečtete program. Řečeno slovy klasika:

Ať víte, do čeho jdete.