Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.
A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: "Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi."
Jsem si takhle v berounském bytě a začínám si krájet cibuli na boloňské ragů. Když v tom mi zazvoní zvonek u dveří. Přemýšlím, co se zase kde stalo a vylezu ven.
Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.
Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.
Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.
Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.
Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to "pozvání, aby se neřeklo," a nebo mám doopravdy přijít?
Včera pozdě večer jsem úspěšně přistál z výletu ve Frankfurtu. A i tam jsem zažil pár zajímavých sociálních interakcí:
Turisté:
I letos jsem se v Praze registroval do iniciativy Do práce na kole, aktivistického to spolku, který chce ukázat, že i po našich velkoměstech se lze pohybovat na kole. Dennodenně.
O čem píše spisovatel, když neví, o čem psát?
Tak třeba napíše o tom, že nemá o čem psát. A nebo, že se mu nechce o ničem psát. A nebo...
