ŠtítekZ Tasslovické kroniky

Zařekl jsem se, že o svý práci budu mluvit pokud možno minimálně , ale tohle prostě jinak nejde...Právě jsem se vrátil z hradu. Totiž z T-Mobile, kde do mě už od devíti od rána nalejvali vědomosti. Vědomosti na téma, jak správně komunikovat po telefonu.

Což je celkem super, když si uvědomíte, že jako operátor dělám někdy od září 2003 (nástup srpen 2003 ale měsíc jsem se trénoval na operátora).

Hlavní téma dne byly užitky pro zákazníka, aby telefonisté, co nám do telefonu telefonují byli spokojení, protože od spokojených zákazníků mám prémie, abyste to věděli.

Bylo to fakt nádherně nezáživný a hlavně mi připadalo, že se pořád patláme v jednom a tom samým. A víte, jak se to říká - čím víc se rejpete v hovně, tím víc smrdí.

Ale konec, konec dnešního školení byl fakticky magickej. To jsme si pouštěli pár hovorů z běžnýho provozu.

Ať žijí věty podobného ražení...Nádherná věta, že? Včera jsem její variantu uslyšel ... no co nadělám. Asi nic nenadělám. Sice jsem něco podobného očekával, ale bylo mi řečeno, že mám vždycky očekávat tu lepší variantu.

Prdek, očekávat to nejhorší a být jenom mile překvapen. Což jsem neudělal a pak mě situace, co bych normálně očekával, pošle hezky pěkně někam až na dno.

Včera se mě jeden kámoš ptal, jestli má šanci sehnat si nějakou "normální" holku, co by nebyla anarchistka, nebo satanistka, či jiné pochybné individuum (zdravím Ajaxku :-)

Jemně jsem mu sdělil, že když si bude dívčiny shánět na metalových koncertech, či v hospodách pochybné kvality a pověsti, tak ať se nediví, že najde holku, co má dlouhý černý nehty, zmalovaný oči na černo a vůbec - je taková temná.

Tak se mě kámoš zeptal, teda jako kde má teda hledat a JAK by měl hledat. Tak jsem mu řekl, že si třeba stačí jít koupit bagetu ... a nebýt srab jako NĚKDO a je to. Kromě výživné bagety plné živutodárného železa máte i dívčinu.

A nebo si prostě něco namlouvám.

Budeme jenom kamarádi. Víš? Tohle už jsem taky jedné dívčině řekl.

Ale já jsem jim utekl!Mňo, sedím si doma a celkem vzato je mi dobře, jelikož se mi včera povedlo nebýt doma, když bylo na návštěvě příbuzenstvo. Máma se jmenuje Jitka, takže teď k nám choděj různý gratulace a zejtra možná příjde i Mikuláš ;-)

Mám totiž v rodině mladý příbuzenstvo. Synovce a ... hm, jak se říká holce, co jsem její strejda? To si budu muset zjistit. Updated: Je to neteř ;-)

Každopádně to jsou malí parchantíci a jestli já něco naprosto nesnáším, tak to jsou malí parchantíci. Jenže tihle malí parchantíci mě milujou: "My chceme Páju, s Pájou je vždycky zábava!"

A hlavně má Pája počítač, že? Je až trapný, jak se rodiče těch parchantíků velmi rádi zavěj. "Běž si s nima hrát, Pavle, oni se na tebe tolik těšili..."

No jo, a já jsem ten magor, co chce s každým vycházet za dobře a tak se snažím vyhovět i těm děckám. Ale já to řeším po svým. Jelikož byl včera Pátek, tak byl Shadowrun.

mám vás kupovat častěji?Jelikož jsem dneska napsal dva příspěvky, tak tohle výjde "zejtra" ale z vašeho hlediska jsem to psal "včera" jenom abyste mě chápali, protože asi budu mluvit o dnešku, jelikož to bylo včera :-)

Tak dneska (včera ale vy to čtete zejtra) jsem byl nechutně pracovně vytížen. Ráno jsem se probudil už asi v devět, což na to, že jsem šel spát o půlnoci je celkem výkon.

A hurá psát seminárku. Napsal jsem dvě stránky. Za dvě hodiny dvě stránky, to je teda výkon. Pak jsem se na to vykašlal a vyjel jsem si do obchoďáku na oběd.

A po obědě jsem už jel rovnou do školy, jelikož mi ve dvě odpoledne začíná Němčina. Tak jsem už v jednu seděl na kompech školních a vesele psal blogový příspěvek o včerejšku (raději nerozebírat, co to pro vás je za den).

A pak hurá na němčinu. Já sice mám němčinu rád, ale když zrovna rozebíráme pojem Móda, tak to fakt na pokec není. Zvlášť když mám buď modré období a nebo černé období. Jiný barvy nosím minimálně.

Alelujá, alelujá a ještě jednou alelujá bratři a sestry.Je to trapný, když s odstupem času si říkám, proč já tam vlastně šel. Můj kámoš ze střední, Dinosaurus, mě strašlivě uháněl, bych včera šel s ním na rockotéku.

A já místo toho jdu na Alelujá koncert dívčí skupiny Silohe. Či jak se to píše.

Asi jsem fakt nějakej divnej, či co, když místo chlastačky na rockotéce popíjím jahodovej čajík a poslouchám vůbec né hnusný dívčiny, jak "zpívají o tom, čemu věří."

Nejlepší bylo, když jsem se potkal s ... hmm, jak se říká šéfovi křesťanskýho spolku? Kapitán? Generál? Generál je lepší, takže jsem se setkal s Generálem, co mě zval ke kapele.

"Pavle, představuju ti kapelu." Já povídám: "Ahoj kapelo." Holky: "Ahoj Pavle." Generál: "Tak co, Pavle, pomodlíš se s náma?" Já: "Ehm." Rychle jsem se snažil vymyslet něco vtipnýho, ale jediný, co jsem vymyslel bylo, že jsem se podíval na hodinky a povídám: "Víte, mě zrovna hoří barák a moje babička za chvilku odlítá na Mars, takže pokud mě omluvíte..." Díky Bohu za desatero přikázání. Jinak bych asi už byl mrtvej. Jo, křesťanství má něco do sebe.

A výsledek? Zděs.Pořád jsem konec svého marného pachtění odkládal. Pořád jsem si říkal, že ještě né, Tassle, ještě není čas na teatrální gesto, ještě není ten správný okamžik, abys svoji blogovou existenci ukončil.

A mezitím jsem prožíval a prožívám věci, o kterých se mi už hlavou honilo, jak já to jenom napíšu na tyhlety stránky. Jak to jenom sepsat, aby to mělo nějaký inteligentně hlubokomyslný nádech a zároveň, aby to bylo čtivé.

A tak jsem si uvědomil, že jsem závislej nejen na internetu, ale taky na svým blogu, že prostě nové příspěvky psát MUSÍM i když se vám třeba nebudou líbit, nebo vás budou urážet.

Nemusíte to číst. Ale já s psaním hned tak nepřestanu. I kdybych tyhle slova řval do prázdna, tgak pořád z nich mám lepší pocit, než z těch slov, co mám kdesi schovány na papíře.

Takže jinými slovy: Konec v nedohlednu.

A ještě něco: Třeste se lidé, co mě znáte, hodlám psát tak jak já chci, o čem já chci a stylem jakým chci já.

Že prej si chceš o včerejšku a hlavně o sobě přečíst, tak plním tvé přáníTak, jak začít. Hm, možná tím, že místo tohodletoho příspěvku jsem chtěl napsat srdceryvné rozloučení se čtenáři a přestat blogovat, protože jsem se bál, že třeba když sepíšu svoje mínění o tvojí osobě, tak tě třeba urazím.

Nebo tak něco. Že se ti prostě nebude líbit, co o tobě píšu. No, tak asi holt budu muset.

No, asi bych měl začít poděkováním, fakt děkuju. Děkuju za nádherný dvě hodiny, či jak dlouho jsme to vlastně spolu byli.

A svoji šílenost jsem si dokázal tím, že jsem se za tebou vydal, nikoliv tou rozlučkou.

Jak jsem ti psal, litoval bych toho. Litoval bych, že jsem dívce, co se mi líbí, dívce co jí mám rád, že jsem jí řekl jenom trapné Ahoj

Nechce se mi tohle rozebírat takhle veřejně. Nechce se mi tady popisovat, co k tobě vlastně cítím, když to ani já sám nevím.

Jenom vím, že bych se s tebou strašně rád ještě jednou viděl. Strašně moc rád.

Jestli ho teda ještě někde vyhrabu...Pokud si o mě myslíte, že jsem psycho, tak halooo, já jsem Tasselhof a pojem "Tasslovo psycho" byl svého času velmi používaným pojmem.

Je trošku problém, že já blog beru jako deníček, takže sem píšu to, co se mi stalo a tak dále a tak podobně. Třeba taková Galadriel píše hodně blbůstky, co našla na netu...

Jenže když já vím, že mě čtou i lidi, co o nich píšu, ba dokonce jeden člověk (druhej mě nečte, uuuff) je z Hradce Králové. Sice má Hradec 100 000 obyvatel, ale mě se prostě stává, že se s těma lidma znám osobně...

Ano, mluvím o Japonce. Zase.

Japonky maminka je zdravotní sestrou u mojí závodní lékařky a co víc, Japonky babička byla moje sousedka. A to jsem si myslel, že když Japonka bydlí na úplně opačný straně města jak já, tak jsem v klidu.

No a teď si vemte, že bych nějakým svým příspěvkem byť zcela nevědomě urazil... Na příštím očkování proti chřipce bych to asi schytal.

Tak piš tak, abys nikoho neurazil, Tassle.

Tak nic, no...Tak prej Japonka nemá na mě čas. Alespoň zase na druhou stranu to nijak neposeru, protože dneska nemám o čem psát. Holt tak už to bejvá když jsem dívkami odmítán.

Jo, kdybyste náhodou měli strach o moje studijní výsledky, tak jsem se dneska dopoledne dokopal k tomu, abych tu seminárku dopsal a dokonce i poslal profesorovi. Takže snad alespoň něco, když už nic.

Chce se mi do města vypadnout samotnýmu, ale co bych tam zase dělal. Sám.

Společenstvo psychické sebedestrukce ... Ehm, no, raději nic, že. Radši du psát o něčem jiným, abych to ... tento. Víte co, že.

Signál z mobilu mi nějak divně ruší myš. Jak je to možný? A kdyby jenom né myš, ale nějak celej počítač. Asi interference, či co.

Třeba tenhle příspěvek pořád ukládám do clipboardu, protože se mi pořád načítá úvodní stránka bloguje. Ještě jednou to udělá a napíšu příspěvek do texťáku a bude.

Hm, potřeboval bych nějakou inteligentní inspiraci, abych psal třeba o andělech a tak. Teď už jenom plácám o ničem a sem zase brutálně nečitelnej.

... když má člověk psát něco jinýho.Spadnul mi program, víme? Spadnul mi asi už popátý. Se ztoho potento...

A mám strašlivej bloggerskej absťák. Hlavou se mi honí spoousty myšlenek a třeba když si je sepíšu, tak mi to pomůže.

Hodně myšlenek je ohledně Japonky. Co já budu v neděli psát, až se vrátím z tý prochzky? No asi nic, protože kdybych to posral sepsáním něčeho ve stylu "nejsi hnusná" jako například u Latinářky, tak bych asi z toho nevyvázl tak snadno...

Jenomže to je ten problém. Já vždycky něco takovýhodle plácnu. Teda né já, za to může moje podvědomí.

Jo, řekly mi to hlasy v mojí hlavě, abyste věděli.

Jenomže mám blogerskej absťák, takže o tom něco sepíšu. Och, ještě štěstí že Latinářka se přede mnou schovala do protiatomovýho krytu. Ale stejně jí zavolám.

Asi bych měl psát tu seminárku, co?