Čtu si takhle Adentův článek o Goodreads a uvědomil jsem si, že to mám trošičku jinak:
Recenze na knížky píšu rád. Částečne pro sebe, abych si i po letech vzpomněl, jaký dojem ve mně vyvolala. A částečně jako spisovatelské cvičení, protože psaní mě prostě baví.
Ačkoliv mám účet na Goodreads, tak tam ale nechodím a recenze tam nepíšu. Možná proto, že se bojím toho, že bych recenzi musel psát ještě jednou, anglicky. (A to se mi fakt nechce)
Bavili jsme se takhle s kamarádem o jméně jejich dítěte.
"Víš, žena vždycky chtěla tohle jméno, tak jsem v zásadě mohl jenom souhlasit." povídá mi.
Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.
A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: "Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi."
Jsem si takhle v berounském bytě a začínám si krájet cibuli na boloňské ragů. Když v tom mi zazvoní zvonek u dveří. Přemýšlím, co se zase kde stalo a vylezu ven.
Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.
Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.
Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.
Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.
Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to "pozvání, aby se neřeklo," a nebo mám doopravdy přijít?
V nadnárodních korporátech se pohybuju dost dlouho. V současné korporaci to mám dokonce tak, že každý den mluvím anglicky. A stále platí, že když se u nás v pražské kanceláři sejdou víc, jak čtyři lidi, tak už musíte mluvit anglicky.
Mluvíme na sebe... No, jak nám zobák narostl. Hlavní totiž je, abychom se domluvili.
Nedávno mě oslovila kamarádka, jestli bych nedal její dceři soukromé hodiny angličtiny, protože se potřebuje rozmluvit. Zeptal jsem se zpět, kde je největší problém. Špatná výslovnost.
Myslím si, že jsme největší English grammar nazi na světě. Možná za to může náš systém známkování, kde se hledá chyba.
Každopádně platí, že neexistuje špatná výslovnost.
Protože to byste museli definovat tu správnou. Oxfordská angličtina, slyším-li správně tam vzadu? Takže američani a australani mluví špatně? A mluví se v Británii jak? Byli jste tam někdy? Asi ne, protože jinak byste zjistili, že ani tam se nemluví správně.
Včera pozdě večer jsem úspěšně přistál z výletu ve Frankfurtu. A i tam jsem zažil pár zajímavých sociálních interakcí:
Turisté:
