ŠtítekHlubokomyslné plky

A o tom to je (Koljo, dlužím ti pivo)Jde jenom o to si to představit. A o tom to doopravdy je. Jakmile si to umíte představit, je to mnohem reálnější. A poté je možné, že to zvládnete.

Sice existují vyjímky. Vzpomněl jsem si na svého kolegu z Mensy, který se mi snažil vsugerovat, jak vypadají čtyřrozměrné obrazce. U tetseakru jsem měl dost a pak na mě vybalil ještě jeden. A to si fakt už nepředstavím :-)

Holt hoch má IQ 178 a já mám o dobrých 40 bodů míň. Z jeho hlediska jsem byl prostě jenom patetický lidský červ.

Nějako se s tou Mensou poslední dobou chlubím... rychle mě někdo pochvalte, jak jsem chytrej, abych toho hnedka nechal :-)

Já si zkouším představit svoji budoucnost. Tak nějak bych nejraději zmáčknul rychlé převíjení vpřed a svůj život zpomalil na normální běh až v momentě promoce. Do té doby mě totiž nic moc veselého nečeká. Jenom stíhání nestíhatelného ... ale o tom jsem již psal.

Zatím mi to moc nejde. Představit si, jak to všechno zvládnu.

na internetuMožná, že jste si toho všimli. Ale pokud ne, tak vám to raději naservíruju rovnou pod nos. Na ICQ jsem velkou většinu času svého připojení away. Proč to?

Vezměme to pěkně popořáku: Máme tu Tasselhofa. Milého skřítka, který se nestará o nic jiného, než o hopskání po širém světě. Všemu se diví a na svět se dívá jako dítě. Například o kravatě vám Tassl řekne, že je to nesmyslný pruh látky, co vás jenom škrtí.

Málokdo z vás Tasslovi asi přizná, že má pravdu. My všichni vnímáme kravatu jako něco normálního, něco, co patří prostě k životu. Většina z vás by asi Tasslovi předepsala nějaké prášky, aby kravatu viděl, jako kravatu.

Ale máme tu i Pavla. Mladého, nadějného muže, který studuje a pracuje zároveň a nějakým záhadným způsobem to stíhá. Je zodpovědný, pracovitý a myslí na budoucnost.

Pavel je příkladem normálního člověka. Narodil se, studuje a snad i vystuduje, jednoho dne se snad ožení, bude mít nějaké ty děti, a pak zemře. Klasicky, jak je to nám všem souzeno.

prostě další hlubokomyslný plkViděl jsem Český sen. Bohužel ne úplně celý, ale viděl jsem dost, aby se mi udělalo zle. Na blogu Happy jsem se přiznal k fobii z pavouků. Je ovšem ještě něco, z čeho mám skoro fobii.

Je to nakupování v hypermarketech. Necítím se tam moc dobře. A nejvíc jsem měl tuhle fobii v Hypertescu v Březhradě. Byl jsem tam totiž skoro sám. V tom obrovském komplexu určenému k nákupu.

Procházel jsem samotný uličkami a jediným mým společníkem byla úchylná hudba, která mě měla motivovat k nákupu. Nemotivovala. Ani ty řvoucí transparenty mě vůbec nijak netankovaly.

A pak jsem viděl v tom dokumentu mluvit holku o jejích pocitech z nakupování v hypermarketu: "Je to jako když je celý den hnusně a prší a vůbec se na vás všichni mračí. Ale jakmile vkročím do hypermarketu, tak je to jako kdyby vysvitlo slunce. Mám pocit, jako když po dlouhém hnusném dešti vysvitne slunce."

A mě napadla okamžitě úchylná reklama na hypermarket. Představte si rodinku, která se schoulená pod kabáty prodírá deštěm. Provazce deště je nemilosrdně bičují, doprovázené hromovým smíchem blesků.

v duhovem hajiJak je to snadne, radit dalsim lidem. Zvlast, kdyz nekde hluboko v sobe vite, ze ten clovek, co mu radite, se stejne uz rozhodnul. Zvlast, kdyz jde o motyly.

Jakmile zacnete dole v brichu pocitovat, ze se tam zacina objevovat spousta duhovych motylku, mate dve moznosti. Prvni moznost je vypustit je ven.

Proste je pustit a ukazat je tomu, kdo za ne muze. Kdyz se vse podari, tak je motylku vic a vic a vy litate s nimi, nadnaseni na jejich duhovych kridlech.

Ovsem, kdyz se to nepovede, tak se musite divat, jak na ty motylky ten dotycny, ci ta dotycna slape. Jak je bezelstne zabiji, jednoho po druhem. A vy s tim nemuzete vubec nic delat.

Ti motylci vam totiz uz nepatri. Vzdyt jste je vypustili na svobodu!

Je tu samozrejme i druhe reseni. Kazdeho motylka vzit za jeho duhova kridylka, podivat se mu do jeho smutnych oci, a pak mu ty kridylka utrhnout.

Znova se mu pak podivat do jeho bolesti naplnenych oci a urvat mu i nozicky. A nakonec ten zbytek zaslapnout.

...Kouzlo příběhu není vtom, že je nový. Lidé nechtějí nové věci. Nejlépe je to vidět na revoltující mládeži. Bouří se proti všemu a všem, žádajíce změnu. Ale pokud se má ta změna dostavit, tak se proti ní také budou bouřit. Kouzlo příběhů je v tom, že jej všichni znají.

Vzpomeňte si třeba na perníkovou chaloupku. Kolikrát jsme již ten příběh slyšeli? Mnohokrát. Starý, dobrý příběh. A kouzlo tohoto příběhu není v novosti. Kouzlo je ve vypravěči.

Není to o tom CO se stane, je to vše o tom, JAK se to stane. To je to, co opravdové trháky dělá tak žádanými. Příběh všichni dokonale známe. Ale přesto si jej znovu a znovu pouštíme. Kvůli vypravěči, kvůli podání.

Opakování je dalším klíčem k úspěchu. Každý příběh má zdánlivě začátek a konec. Ale jakmile se konec stane začátkem a začátek koncem, je poté příběh dokonalý. Proto i třeba tak úžasná Pretty Woman končí polibkem.

Prostě začátek něčeho nového je zároveň koncem

konců...Co je tenhle svět zač? Neustále se musme prát o každý kousíček štěstí. Byť by byl sebemenší. A když konečně ten nepatrný, malý kousíček získáme, tak se něco stane a my nemáme nic.

Ale je to mnohem horší, než být zase na začátku. Když stojíme na začátku, tak vidíme jenom kus té obtížné cesty. A zcela optimisticky se na tu cestu vydáme. Víme, že když se budeme hodně prát, tak to štěstí získáme. Ale ono hovno. Nestane se nic, naprostý a absolutní nic.

Na konci, na tom vytouženém konci první cesty za štěstím si většinou člověk na chvíli sedne a začne se ptát. Proč? Proč je svět takový? Kde je kurva ta pravda?

A najednou se kolem vyrojí spousta lidí, kteří na vás řvou: "Já mám tu pravdu! Já jsem ta pravda! Následuj mne a dozvíš se pravdu!" a tak si člověk řekne, že zkusí tu pravdu hledat.

A najednou se na konci dráhy pro hledání štěstí objeví startovní čára pro hledání pravdy. Jsou dvě cesty. Buď se chopíte za ruku průvodce řvoucího, že má pravdu, který vás povede asfaltkou rovnou ke lži.

Jak to teda jeJednou jsem sem poslal sms o dokonalém blogu. Je to takové malé zamyšlení nad tím, co mohlo být, ale není. Je to hlubokomyslný plk zkomprimovaný do 160 znaků jedné sms. Je to o tom, jak to Tassl cítí.

Dokonalý blog je dokonalým blogem tehdy, když jej autor za dokonalý považuje. A například já svůj blog za dokonalý nepovažuju. Prostě mi připadá, že já tohle neumím.

Kdysi jsem řval po ICQ na Lauru proč mění adresu. Byl jsem spíš naštvaný sám na sebe než na ní. Jenomže když jsem naštvanej sám na sebe tak to buď řeším tak že na někoho řvu a nebo napíšu povídku, kde to hlavní hrdina fakt schytá.

Jenomže já poslední dobou mám tvůrčí krizi. Je to proto, že z větší části nepíšu o tom, o čem bych chtěl.

Nepíšu proto, že nemůžu. Nechci své okolí urazit, bojím se reakcí svých blízkých. Bojím se, že některé mé věty zde uvedené budou pochopeny nějak jinak. Ale já prostě o nich chci psát. Zvlášť když prožijete se svým kámošem super den...

Nebo nechceme?Ach jo, tahleta inspirace cizíma lidma a hovorama co s nima vedu, mě jednoho dne roztrhá :-) Nejdříve jsem psal o plození dětí. A samozřejmě, že to u plození, či případné výchovy dětí nezůstalo. Probírali jsme to dál.

Dostali jsme se na dospívání. I já jsem si tím prošel. Když mi bylo asi takl 15-16 let, tak jsem chtěl být strašně dospělej. Myslel jsem si, že být dospělý znamená nějakou výhodu.

Tou výhodou jsem viděl, že budu moct kouřit a pít alkohol. Úplně jsem zahodil svoje dětství jenom proto, abych byl cool, abych byl pan Někdo, abych konečně alespoň jednou zapadnul do party ostatních.

No a poslední dobou se zase snažím objevit tu magii. Magii běžného světa, kterou jsem někdy v patnácti letech zahodil. Zahodil jsem jí jenom proto, že jsem chtěl být dospělý. A když se ohlédnu zpět, tak jsem rád, že to bylo až v patnácti letech.

Je to možná tím, jak se zoufale dnešní mládež snaží "být cool" a "být někdo" což jinými slovy znamená obléknout se jak ostatní, chovat se jak ostatní a dělat to ostatní. Být cool znamená být součástí stáda, jít s davem.

we created?Ne nebojte se, nebude to všechno v angličtině. Bude jenom pár vzkazků v angličtině. Či spíš jedna píseň. Má jí na svědomí skupina Queen a zpívá jí božský Freddie.

Jedna moje oblíbená bloggerka mi dnes věnovala pár chvil svého vzácného času na ICQ. Bavili jsme se o všem možném, zpočátku hlavně o sexu. Ano, já jsem divnej, s dívkama se o sexu bavím normálně

A když jsme u toho sexu, tak jsme přešli k dětem. To je samozřejmý výsledek sexu, že? Docela mě překvapilo, že ona, žena, nechce mít děti. Připadalo mi to naprosto samozřejmé, že snad každá žena na tomhle světě chce mít dítě. Ona ne.

Zeptal jsem se proč. Odpověděla mi. Já jsem to myslím pochopil. Doufám, že tu bloggerku neurazím, když její odpověď převedu do textu písně:

Just think of all those hungry mouths we have to feed Take a look at all the suffering we breed So many lonely faces scattered all around Searching for what they need.

... a jednou taky končíTak, s pomocí perexu jsem snad upoutal vaši pozornost, teď půjde jenom o to vaši pozornost udržet. Hádejte, o čem budu plkat. Ano, jde o tento blog.

Kašlu na top 50 v počtu příspěvků za den. Kašlu na asi třicet lidí denně, co mi sem chodilo, když jsem psal jeden příspěvek denně.

Všichni moc dobře víme, že já s tím blogováním nepřestanu úplně. Jsem přece grafoman. A kam jinam můžu beztrestně publikovat blbost plnou ninja-wizardů a medvědů plivajících plazmu než sem?

Mám prostě touhu vám oznámit, že pokud ještě nemáte tento blog v RSS čtečce, tak byste si ho tam měli dát. Namátkový přístup jednou denně vám bude asi na dvě věci.

No prostě jednoduše řečeno: Tasslovice se stávají občasníkem. Omlouváme se obyvatelstvu za nepříjemnosti, ale radnice dostala menší dotace a všichni víme, jak je internet drahý.

Taky moc neočekávejte, že se vám budu objevovat na vašich blozích. Čas od času k vám zajdu, ale né moc.