ŠtítekHlubokomyslné plky

A trpím aktuální nasraností. Prosím, pošli tento text nejméně 5 lidem, jinak mi nebude pomoci...Jo, tophleto je jeden velkej vzkaz všem, co chtějí použít jednu z mojich mailovek na osedlání hromadného mailu:

Nezajímají mě umírající děti. Je mi jedno,m že někde někdo na světě chcípne jenom proto, že já jsem neposlal pět kopií nějakýho podělanýho mailu.

Je mi jedno, že už nikdy v životě nebudu mít sex, je mi jedno, že se mi nesplní žádné moje přání a je mi jedno, že všechny své přátele ztratím jenom proto, že jsem do hodiny neposlal dvacet kopií jednoho mailu.

Už mě to vyloženě sere ty neustálý řetězový maily. Některý mi přišly i dvacetkrát za sebou. Mám rád legraci, mám rád vtípky. Ale pokud vám mail nepřipadá extrémně vtipný, tak mi ho neposílejte.

Denně mi chodí asi tak 50 mailů. Většina do pracovní schránky. A kromě pracovních záležitostí (jako například "nejde volání v Čičmeličkách u Unhoště") mi tam chodí i vtípky. Bohužel pracovní mailovka má velikost jenom 100 Mega. A už mě štve mazat stále ty samé maily.

aneb taky vás štve její vzhled?Dětství jsem měl kruté. Mnohdy ani na připojení k internetu nebylo. A co víc, doma byla jenom jedna televize, naštěstí ovšem barevná. A tak, když nebyl internet, vysedával jsem ve společnosti dvou barevných kanálů.

Ano, tehdá jich víc nebylo. Jak říkám, dětství jsem měl opravdu kruté. Ale naštěstí mi mé dětství zlepšoval Muf supermuf, Jů, Hele a Dáda Patrasová. Strýčka Jedličku jsem zažil pouze okrajově, ale i toho jsem měl rád.

Měl jsem Dádu rád. Včetně její žížaly Jůlie. Byla to taková opravdová princezna, měla vždy hezkou tvář ... a dá se říct, že to byla moje první dětstká láska.

A dneska je mi 24 let, nosím vous a trávím dost času ve společnosti internetu a čtyř česky vysílajících kanálů. A dnes jsem se tak nějak (omylem) díval na Simpsonovy a potom jsem to (opět omylem) zapomněl přepnout.

A vykoukl na mě kdo? Dáda Patrasová. Sakra, platí na tuhle ženskou čas? Vypadá přesně tak, jak si jí pamatuju ze svých dětských let. Je vidět, že ta plastiková chirurgie pěkně pokročila kupředu.

k úplně poslednímu dílu Kapitána StrongaVšichni píšeme takovou malou knihu. My všichni jsme tak trochu spisovatelé. Nevím, jak vy, ale já jsem si založil blog kvůli tomu, abych se taky tak trochu proslavil. A taky mě strašně fascinovala ta představa, že někdo půjde okolo, přečte si moje niterné myšlenky a zase půjde dál.

"Ten Tassl je ale magor." řekne si ten náhodný kolemjdoucí a přejde na jinou stránku.

Musím se k něčemu přiznat. Patřím do té bandy lidí, jejichž snem je jednou vydat knihu. Jenomže to má tak trošku problém. Nejsem slavnej, nemám slavný jméno. Ani to občanský, ani můj nick není dvakrát slavnej. I kdybych teď nakrásně vydal knihu (bych jí nejdřív musel napsat), tak si jí málokdo koupíte. Protože mě prostě neznáte.

Jenomže, jak se proslavit? Jak projít trochu víc do obecnější známosti, a přitom být stále schopen se sám na sebe podívat do zrcadla? Je tu jedna cesta. Jsou to literární soutěže. Stačí napsat povídku, poslat jí, zvítězit (a nebo se umístit vysoko) a je to.

znáte vůbec od začátku?Dneska uveřejnila Happy na svém blogu zajímavý článek a mne napadl malý dodatek. Kolik blogů čtete, tolikrát jste lidmi. Ale co jste, pokud některé blogy čtete vůbec od začátku, od prvního příspěvku?

Někdy mi připadne, že když někoho čtu, prožívám jeho život. Ale když někoho čtu úplně od začátku... jako kdybych ho znal mnohem lépe. Pochopil jeho vývoj... Pochopil, poč po půl roce píše o něčem jiném.

Mnohokrát jsem se chlubil, že píšu blog kvůli tomu, že mne inspirovala Ajax. Znám jí od začátku blogování, znám jí dokonce i před tím, než začala blogovat... jenom mi ke štěstí chybí, abych jí viděl osobně.

Pak mě napadá Ergo. Té jsem blog dokonce založil a poskytnul jí přístřeší na své doméně. Tuhle "mrtě hustou holku" dokonce znám i osobně. A vážení: Není zadaná a prý o ní nemám říkat, že ... Jo, já to vlastně nemám říkat. Tak nic :-)

Docela zodpovědný se cítím za Bena. Mám takový dojem, že hoch začal blogovat, protože ho inspiroval můj blog. Ale možná jsem jenom paranoidní. Ale vůbec to nemění nic na tom, že mě sledujou.

je bezpečné a anonymní místo (věří tomu někdo?)Na systému bloguje jsem objevil jistý Eurikův blog a v něm byl tento příspěvek. Přečetl jsem si ho a zasmál jsem se mu.

Jenom jsem ji pak uvědomil jednu zvláštnost.

Ten kluk zřejmě vůbec nevěděl, že když Eurikovi píše, má Eurik jeho IP adresu a jak bylo v komentářích později patrné, ten kluk si nedal dvakrát moc práce při maskování své totožnosti.

Tak mě napadl tenhle příspěvek.

Zřídil jsem si totiž účet v Google Analytics, dříve profesionálním nástroji pro profesionální webmastery, nyní v systému, co je stále profesionální, ale úplně zadarmo.

Dřív jsem jenom viděl vaši IP adresu, verzi OS a verzi vašeho prohlížeče. Taky jsem viděl slova, jaké tu vyhledáváte, ale to bylo asi tak všecko. To bylo díky Mému počítadlu.

Zatím mi to stačilo a i díky tomu jsem si o vás vyšťáral dost zajímavých informací o vás a tak vůbec.

...Všichni na něco čekáme. Jedna dívka právě teď čeká na SMS od jednoho chlapce. O kus dál sedí muž na zastávce a čeká na svůj autobus. O několik kilometrů dál čekají nákladní auta na odbavaní na hraničním přechodu.

A já taky čekám. Taky čekám na zprávu. Mobil pípá, člověk po něm vždycky skočí a ... ono nic. Jenom další spam, co mi přišel na mail. Někdo mi posílá řetězý maily typu "pošli tohle dál 15 lidem a všechno se ti splní".

Kolik těhle mailů jsem vůbec smazal?

Zrekapitulujme si to: Na stopadesát let dopředu nebudu mít žádnej sex, všichni moji přátelé zemřou do pěti minut (doporučuju, abyste mě honem rychle začali nenávidět, jinak jste jasní), nikdy nebudu mít štěstí a vůbec ... do deseti let budu mrtvej.

A to všechno jenom kvůli tomu, že jsem neposlal ani jeden podělanej řetězovej mail.

A přitom stále čekám. Waiting for life to go by. A ono pořád nic. Jenomže teď nějak nemám sílu na nic víc, než jenom tu sedět a čekat. Čekat, co se stane v nejbližších deseti minutách.

Reakce na oTcTeda, jestli jsi milý oTc četl i historii na mým blogu, tak já jsem klasickej příklad. Taková nádherná sinusoida. Jednou píšu naprosto otevřeně a jindy mi dělá problém napsat i o tom, že jsem byl ve škole.

Řeknu ti to takhle: Zpočátku jsem svůj vlastní blog chápal jako svůj osobní deníček. Kam si můžu psát co chci, kdy chci a jak chci. Ale začali mi na blog chodit lidi. A já se začal snažit psát pro ně.

Prostě mi dělá docela dobře, že na tom počítadle mi tu naskočí tak 20 - 25 IP denně. A když vydám příspěvek, tak sem najednou nalítne asi tak 40 - 45 unikátních IP.

A člověk si řekne: Chci těch lidí na svém blogu ještě více a chci, aby se jim tu líbilo. Taky sám sebe považuju za spisovatele a mám tendenci sepsat knihu. A ta moje tendence je dokonce tak daleko, že jsem dostal celkem vzato seriózní nabídku na knihu.

Jenom by mě zajímalo, jestli vůbec kdy dojde k realizaci...

a nebo v něčem jiném?Mám takovej pocit že se pořád plácám od ničeho k ničemu. Snažím se tu sepsat něco dokonalého. Něco, co bych mohl nazvat Dílem. Dílem s velkým Dé. Něco, pod co se budu moct podepsat i za padesát let.

Prostě stále pořád chci, abyste se jednoho dne podívali na text a řekli si: "Jo, tak tohle sepsal Tasselhof." No, prostě jednoduše řečeno, chci bejt dost nechutně slavnej. Chci být Někdo.

A tajně jsem doufal, že díky blogu se tak stane. Asi jsem podlehl bludu začínajících bloggerů. Prostě jsem si myslel, že jakmile založím blog, tak budu slavnej. Jenomže pak jsem hned zjistil, že to není jenom o tom ten blog založit.

Ten blog musíte ještě psát a musíte ho psát tak, aby vám sem chodili lidi. To byla u mě velká neznámá - jak já vlastně budu psát svůj blog? Světélkem naděje mi svitla Ajax.

To ona to byla, po kom jsem se zpočátku opičil. To ona to byla, kdo mi ukázal styl, jakým je možno se ubírat. Její první příspěvky mě přinutily založit si blog a můj úplně první příspěvek je zcela ve stylu Ajax.

A pak jsme přišel na to, že na to nemám.

se asi nekona...Je zajimavy, ze i kdyz je podzim, tak mam nejakou divnou depku. Asi na me doleha to, ze jsem proste asi nejakej jinej. Takze vlastne divnej.

Predstavte si tu situaci. On je v depce a ona mu pomaha z te depky. Pisou si, telefonuji si a pak se setkaji osobne.

On pri osobnim setkani zjisti, ze se mu ona libi dokonce i fyzicky. On ma z toho zpocatku depku, ale pak se rozhodne k radikalnimu kroku: Vyzna ji lasku.

Ona odpovedela nejspis kladne a jsou nejakou chvili spolu. Jenze... Jenze tenhle clovek dokaze byt pekne protivnej a celkem vzato, vetsinu casu resi pouze sve problemy.

Resi je prakticky porad a resi je verejne. A resi je s vicero lidma. A moc se nezajima o to, zda to toho druheho zajima. Treba si ani nevsimne, ze ten druhy ma taky problemy a potreboval by je resit.

Brokolice se musi totiz jist ve dvou, vazeni. A tak jsem se moc nedivil, kdyz mu ona rekla, ze potrebuje pauzu.

Jo, jsem mozna ve svych usudcich naprosto mimo, ale kazdy mame pravo se mylit a treba i seredne.

ohledně bezpečnostiJe to možná krávovina, která nestojí za řeč. Ale přeci jenom můj blog je o debilitách, které nestojí za řeč, tak to dávám sem. Prostě jsem dneska byl svědkem jedné zajímavé události.

U starého Tesca jeden starý mužík hodil do odpadkového koše malý, nenápadný balíček. Balík asi tak 10 cm vysoký a 20x 20 cm zbylé dva rozměry.

Takový normální, nenápadný balíček čehosi zabaleného do novin. A dokonce jsem byl asi jediný, kdo si toho všimnul. Jenže problém je v tom, že hraju RPG. A jakmile někdo mluví o normálním, nicneznamenajícím balíčku, co by mě neměl zajímat, tak zpozorním.

Ovšem otázka je, co jsem měl dělat? Já jsem nevšímavě prošel okolo a zajímal jsem se o své. Ale. Ale žijeme v době teroristických útoků. Měl jsem vůbec volat policii, že někdo hodil podezřelý balíček do koše?

Co když to byly šlupky od brambor, nebo prostě bordel, co se důchodcovi nevešel do popelnice? Má vůbec člověk kvůli takový prkotině mobilizovat policii? Ale co kdyby to fakt byla bomba? Jedinej, kdo si něčeho všimnul, jsem byl já. A já nic neudělal. To bych si asi hodně vyčítal, kdyby to bouchlo.