ŠtítekHlubokomyslné plky

Aneb jak na toVčerejší příspěvek byl tak trošku úvod tomu dnešnímu. Chcete být cool? Zeptejte se mě jak! Připadám si teď jako výrobna stylů, či HTML rádce, a jak to tak vypadá, není všemu konec.

Tak nejprve si zrekapitulujeme, v čem všem mám prsty. Zaprvé jsem měl prsty v Porcelánové panence, která mě dokonce pustila i dovnitř. Jako do blogu.

Tam jsem vyrobil ... či spíš zprovoznil přepínání stylů (probudil jsem se s vlasama šedivejma :) ) - stylování stránek již nechávám plně na ní, do toho jí kecat nebudu.

Pak jsem samozřeujmě pracoval sám na sobě. CSS mě celkem vzato baví, je to tu vidět. Mám nějakých .... ééééh, sedm? Stylů. No, prostě přepínejte mezi styly a počítejte :-) To všechno jsem vyrobil já.

A poslední, na koho jsem vlítnul, byl Ben. Ale ten mě nepustil dovnitř. Ach jo. A i on si lehce přetvořil moje CSS k obrazu svému, ale můj je nápad a vůbec :-)

Rozhodl jsem se tedy, že i vám, náhodným čtenářům, kteří jistě chcete být tak cool jako Ben, či Panenka, poradím. Jak na to?

Kde je sakra pravda?Představme si šest slepých Indů, kteří příjdou ke slonovi a začnou ho prozkoumávat. První příjde k chobotu, ošahá ho, a řekne si: "Slon vypadá jako hadice".

Druhý se postaví ke klu a učiní závěr, že jednoznačně slon musí vypadat jako ... větev? Prostě něco pevného a tvrdého.

Třetí ohmatává slonovi nohu a samozřejmě si začne myslet, že slon jednoznačně vypadá jako sloup a není nic jiného, než sloup.

Čtvrtý přistoupí ke slonovi z boku a začne slona vnímat jako velkou zeď. "Můj slon je jako velká zeď" říká si pro sebe a s tím se spokojí.

Pátý sedí na hřbetě a dotýká se slonova ucha. "Slon je jedna velká plachta" říká si a spokojeně si sedí dál.

A šestý je u oháňky. Slon musí vypadat jako provaz a to je tvrzení, za kterým si stojí. A přitom všichni ohmatávají jednoho slona, jenom každý má na něj jiný názor. A přesně takhle je to s náboženstvím a Bohem.

Opravdu to tak je?

Další generace TasslovicTenhle blog potřebuje změnu. Kdo to nepochopil, tak asi není stálým čtenářem. Ale to, jak poslední dobou tenhle blog upadal a stával se spíše hlubokomyslným plkem, bylo až hrozné.

Celý dnešek jsem přemýšlel, co s tím. Prostě už mě přestalo bavit psát krátké příběhy ze svého života. Už mě vyloženě nebaví psát věci, kde jsem hlavní hrdinou já.

A zároveň jsem grafoman. Takže ve psaní blogu pokračovat chci a pokračovat budu. Možná, že budu míň čitelnej, ale mě je to celkem jedno. Tenhle blog je psanej totiž pro jednu jedinou osobu.

A tou osobou jsem já.

A já prostě neumím psát něco, kde nejsem hlavní postavou. Ano, jsem egoista, sebestředný egoista, ale to se hned tak nezmění. A tak mě napadlo řešení mé bloggerské krize.

Rubriku Den94ek budu využívat už jenom tehdy, když se mi udá něco obzvláště zajímavého. To, že mi došel toaletní papír a nebo v mém případě jaký mobilní telefon zrovna mám mi teda nepřipadá záživné.

k nadcházejícímu příspěvkuProstě sem chci něco upíchnout, ale tak nějak cítím potřebu vysvětlit, proč to sem chci upíchnout. A zjistil jsem, že to možná bude delší vysvětlování, a proto jsem se rozhodnul to hlubokomyslně plknout.

Takže zaprvé: Jsem internetový maniak. Internet je mým životem, na internernetu žiju, na internetu jím, na internetu se seznamuju, prostě na internetu dělám úplně všechno.

A tudíž mám zažitý systém vnímání reality takový, že co není na internetu, v realitě neexistuje. Proto mám svoji vlastní doménu - prostě chci existovat v realitě tak moc jako existuju na netu.

A v Hradci Králové existuje vysokoškolský klub, který prostě nemá internetové stránky. Ať hledáte, jak hledáte, prostě na internetu není.

To jednomu trošku otřese vnímáním reality.

Tudíž jestli chci nadále v realitě chodit do toho klubu, měl by existovat, že? A jak jinak to zařídím? Ano! Založím tomu klubu stránky. Nejdřív jako vstup do tohoto blogu a později možná i jako samostatnou doménu.

A nyní vidímZní to dost trapně. A taky se teď celkem trapně cítím. Celých 14 let jsem neviděl naprosto jednoduchou věc: On miluje ji a ona miluje jeho. Jednoduché a geniální zároveň. A mě trvalo 14 let, než jsem na to přišel.

Ano, hádáte správně. Zbytek tohoto plku padne na pouhopouhé vysvětlování prvního odstavce. Pokud se vám to nechce číst, tak přepněte. A vy zbytku - jeden člověku - to čtěte dál.

Prostě a jednoduše, moji rodiče se rozvedli.

Kdysi dávno.

A jelikož život jde dál, tak se oba dva oženili, potažmo vzali. Já žiju s mámou a jejím manželem. A dnes, právě teď, jsem se vrátil od táty (a jeho manželky) z návštěvy. Takže pokud tu jsou nějaké překlepy, tak je omluvte. Mám v sobě osm piv a panáka.

Prostě jsem měl touhu mého tatíka vidět a hlavně ho informovat o sledu událostí, co se mi děly a o kterých tady nepíšu, protože jsem na ně vyhlásil silnou cenzuru. Jo, smiřte se s tím, můj tatínek ví víc, než víte vy. Smůla, co? :-)

a jiné hlubokomyslné plkyJe to problém užívat si depku, když znáte tyhle dva lidi. Nemůžu říct, že jsem největší smolař pod sluncem, protože je tu pan Štístko. A že jsem na tom nejhůř na světě nemůžu taky říct, protože ... Hádáte správně.

Tak jak je to s panem Štístkem. Představte si, že je vám přes třicet let, začínáte plešatět a k tomu všemu se s váma rozvede vaše žena. Děti jí samozřejmě připíšou a vy jste ten bubák.

Takovej ten bubák: "Bu bu bu, buďte děti hodné, nebo na vás příjde tatínek." Jinými slovy setkání s dětmi nepřipadá v úvahu, protože se vás vaše vlastní děti bojej.

A tak vy chodíte do hospody a pomalu se začínáte upíjet. Jednoho dne tam do té samé hospody dojde dívka, která je mladší jak vaše dítě a vyslechne si váš příběh. Vy, jak si k ní vylijete srdce, tak se do ní zamilujete.

Dívka řekne NE. Tak tomu říkám životní štěstí jako trám. Ještě štěstí, že si dívka nechala poradit a neřekla oblíbenou větu: "Mám tě ráda, ale jenom jako kamaráda." Jedno NE je mnohem lepší. IMHO.

řekla miStalo se to už včera. Byl jsem z toho tak konsternován, že jsem to rozdejchával až do dneška, kdy jsem to ještě řešil. Možná, že si ze mě dělala srandu. Možná, že se jí fakt líbím.

Jenže já nejsem zasranej pedofil.

Mi totiž včera vyčetla, proč na ní nečekám. Řekl jsem jí totiž o Krystýně Kočanské - tedy vůbec né hnusné dívce, se kterou se vídám.

Nevěděl jsem o tom, že ke mě vůbec něco cítíš, povídám já. A ona mi řekla, že se jí líbím. Nenápadně jsem namítnul, že je mi 23 let. Vím o tom, že je mladá, hodně mladá.

Ale mohl bys počkat až mi bude 18, namítá ona. To by ti bylo 27 let a to přeci není takový rozdíl. Tak tím mě dorazila. Kdybych neustále na někoho čekal, tak by ze mě byl asi starý dědula, opuštěný a připadající si jako magor, co pořád na něco čeká.

Nepochopila a urazila se. Že prej na ní nečekám. Byla to sranda a nebo to myslela vážně? I když to mohla být pubertální naivita způsobená jejím nízkým věkem (matematici si jistě spočítali kolik jí je)

Ne. není to nová verze antiviru, ani můj průměrný čas na hovor v minutách. Je to něco zcela jiného...Jde o průměrnou rychlost, jakou se pohybuju po městě. Průměrem jezdím na svém železném oři rychlostí 19,3 kilometrů za hodinu. Opět podotýkám, že je to průměr. Abych tento průměr dosáhl, musím se většinu času pohybovat tak 22 - 25 km/h, aby ztráty při brždění a rozjíždění byly co nejmenší.

Pro neznalé: Hradec Králové je mekkou pro cyklisty. Naše město je jedna obrovská placka a když už konečně narazíte na kopec, tak je to stejně jenom nadjezd, či podjezd.

Ve spojení s dobrou a celkem rozsáhlou sítí ztezek pro cyklisty a celkem vzato rovných chodníků se moje město jeví jako učiněný ráj pro cyklisty.

A proto tady na kole jezdí každý. A teď si nevymýšlím. Není Hradečáka, který by neuměl jezdit na kole. Tady je to prostě naprosto normální umět jezdit na kole, kolo mít a na kole dokonce i jezdit.

Párkrát jsem se o tomhle fenoménu bavil s pár lidma od mimo - třeba z Prahy, či tak podobně. A zjistil jsem zajímavou věc: V okolních městech je definice kola úplně jiná, jak u nás v Hradci.

O ničemTak, tohle nikdo nebude číst, protože už samotný nadpis by vás mohl odlákat tohle nečíst. A jestli tohle čtete, tak se teď budu pár odstavců snažit psát nudně, abych si sem mohl napsat, co chci.

To že jsem paranoidní nemění nic na tom, že mě sledujou.

Zase mám takovej ten nádherně paranoidní záchvat. Někdo to nádherně někde popsal: Blogger si založí blog s vidinou toho, že ho každý bude číst. A jakmile se tak stane, začne si přát, aby ho nikdo nečetl.

Prtotože jsem zjistil že na základě toho, co sem píšu si spousta lidí dělá divnej dojem o mojí osobě.

OK, spousta ne. Ale jedna minimálně.

To mě docela sere. Asi bych měl začít psát nějak tak, abych o sobě dělal ten dojem, jakej chci dělat. Jenže to bych nejdřív musel vědět, jakej dojem bych měl působit na své okolí.

Debil jsi a debil zůstaneš.

Alelujá

už to cítím v kžíži...Počítadlo pomalu přičítá a přičítá. A já zjišťuju hlavně ze soupisku návštrěv, že nejste Vyhledávači, ale Čtenáři.

Je pravda, že mnozí lidé jsou moji čtenáři z donucení - Třeba Gormie. Ten je můj soused a musí vědět, jestli plánuju nějakou chlastačku pro sousedy zdarma, že?

Nebo Dinosaurus. O něm plácám neustále nesmysly a on to musí napravovat, jak to teda bylo. Pak tady mám minimálně jednu vůbec né hnusnou fanynku, který bych zrušil doménu, kdyby sem nelezla :-)

Ale se spoustou z vás se neznám a je mi to líto. Nechcete se mi třeba představit? Vystoupit ze čtenářské anonymity a říct mi, proč mě čtete? A čtu vůbec já vaše blogy, pokud jste z netového "sousedství"?

Tímto hlubokomyslně připíjím pomyslné 5000. návštěvě, která se odehraje co nevidět.

A doufám, že pro vás jsem alespoň trošku poutavej :-)