Když jsem už vyhlásil tu výzvu, tak jsem se rozhodl, že si budu dávat víc pozor na to, jak komunikuju s cizíma lidma. Níže jsou mé předpisy rozhovorů:
V Albertu:
Polední pauza, a tak jako jeden z mnoha lidí se stavuju v místním Albertu pro nějakou tu mňamku na odpoledne. V krámu je nacpáno, nejsem jediný, koho napadl stejný nápad.
Ukazuju na frontu za mnou a povídám: „Nějak jsme se tady rozmnožili, co?“
Prodavačka: „No, to jo. Dneska nestíhám nic jinýho, než bejt na kase.“
Já: „Tak ať vám to uteče. Děkuju, nashle.“ Odcházím.
V Kauflandu
Jako první položku na pásu mám igelitovou tašku za 2 koruny. Paní prodavačka ji pípne na kase a jedním chvatem ji zručně otevře.
Já se usměju a říkám: „Jéé, děkuju! Já bych s tím jinak zápasil pět minut!“
Prodavačka se taky usměje a odpoví: „No, to nejste jedinej.“
Já: „Jste moc hodná, je vidět, že v tom už máte cvik.“
Prodavačka se směje nahlas a říká: „Děkuju moc. Je to tak v pořádku?“ (Právě napípla poslední položku a v Kaufladu musej po dokončení prodeje říct tuhle větu)
Já: „V naprostém. Děkuju moc! Hezkej den.“ Odcházím.
Ve výtahu:
Jedu z garáží (-1. patro) do kanceláře ve druhém poschodí. V přízemí ale výtah zastaví a nastupuje paní, co jede do prvního patra.
Já: „Koukám, že dneska mám vyhlídkovou jízdu.“
Paní se rozesměje a povídá: „Nojo! Tak se aspoň podíváte po světě.“
Já se usměju a řeknu: „No, to máte pravdu!“
Dveře výtahu se otevírají v prvním patře. Navzájem si popřejeme hezký den a paní odchází.
Jak vidíte, tak jsem splnil své úkoly: Promluvil jsem si s cizíma lidma. U některých je pravděpodobné, že se asi už nikdy nepotkáme. Všechny interakce byly velmi krátké a ve většině případů to oběma účastníkům zlepšilo jejich den.
Koho jste oslovili vy? A jak to dopadlo?