Archiv pro rubriku: Z Tasslovické kroniky

Psací pero

V kanceláři nám nikdo neposkytuje psací potřeby. Přece jenom, coby ajťák bych se měl obejít bez tužky a papíru.

Ačkoliv vlastním Evernote a Wunderlist, tak jsem ale zjistil, že nejlépe se mi poznámky píší klasicky na papír. Ale čím, když mi v kanceláři nikdo nic nedal?

Po dlouhé době jsem si šel koupit propisku do krámu.

Neodolal jsem. Nostalgie mnou zacloumala a koupil jsem si klasické inkoustové psací pero. S hrotem jako je na obrázku z fotobanky.

Je něco neskutečně zvláštního na tom psát zase inkoustem, klasickým psacím perem. Spousta hipsterů si dneska pořizuje nákladná psací pera a já je celkem chápu. I když jsem do toho svého neinvestoval ani padesát korun a je v zásadě celé vyrobené z plastu.

Pamatujete si, jak jste dostali své první psací pero? To já, když jsem byl malej, tak nám ho přidělovala soudružka učitelka. Za to, že už umíme psát, tak můžeme psát inkoustem.

Jo, taky patřím mezi ty poslední škrabaly, co ho dostali. Proto bylo jasno. Zase si chci chvíli zkusit psát klasicky perem a inkoustem.

A kdyby mi to nevyšlo, tak jsem si pro jistotu koupil i propisku. Kterou jsem taky na základce oslavoval, že už nemusím tím perem psát 🙂

Kdy jste dostali své první psací pero vy?

Macek

img_20161203_175715

Čtyři z pěti hipsterů doporučují na zvýšení kreativity. Když si se svítícím jablíčkem sednete do Starbucksu, tak splníte každodenní klišé jakéhokoliv Starbucksu. A můžete se vesele tvářit, že píšete scénář nové progresivní divadelní hry o kosmickém milování veganského sendviče.

A jestli to nechápete, tak jste out.

Chápu nadšení těch, co si macka pořídili. Oproti předchozímu stroji jsem zažil hned dva skoky. HDD na SSD a 8 GB RAM na 16GB RAM.

Pro technicky neznalé to znamená, že mám najednou v rukách velmi svižný stroj s krásným operačním systémem. Už rychlost odezvy systému musí nezkušence nadchnout.

Já, coby zkušenec hlavně oceňuji vlastnost integrovaného bash terminálu, takže se v systému umím aspoň trošku znavigovat díky znalostem linuxu.

Stroj mám ale hlavně na práci, tak jsem zvědav, jak mi půjde na něm pracovat. Ale to ukáže až budoucnost.

Chjo, dlouhé nepsaní ě posouvá na začátky.

Proto to tu zase rozjíždím, abych se víc rozepsal.

Tak nikam nepřepínejte

Pozdrav soudruhům ze Severní Koreje

pexels-photo-24484

Vyprávěl mi tuhle můj známý, že za komančů udržoval vztah se známými za velkou louží. Samozřejmě obě strany vztahu věděly, že je jejich korespondence monitorována, takže si psali takové ty normální zprávy, co si dopisujete se známými.

A jednou tenhle kamarád přijel na návštěvu do socialistického Československa. A tak se ho hned můj známý ptal: „Jak to přežíváš v tý Americe? Vždyť je to tam strašný!“

Československá socialistická televize totiž o U.S.A. vysílala pouze negativní zprávy: Hurikán na Floridě, tornádo na středozápadě, masová střelba do lidí v Chicagu a nepokoje ve Washingtonu D.C. Nic jiného, než negativní zprávy o Americe se běžný socialistický občan nedozvěděl.

Zprávy z Ruska byly přesný opak: Překročený plán pětiletky, úderník v dole, zlepšovací návrh soudruhů z NDR a vůbec všelijaké pokroky a výdobytky moderního socialismu. Běžný občan byl tak dennodenně masírován propagandou na téma, že na západě je to nebezpečný, kdežto v socialistickém bloku se všechno daří.

Představte si, že stále existuje socialistický blok a vy vyjedete na stáž do jedné ze zemí Východu. Nemusí to tam být tak děsný jako v Severní Koreji, ale i tak vidíte, jak lidé žijí pod masáží médií. Jejich Velký Vůdce neustále opakuje jak je to na západě hrůza a běžní lidé se vás nenápadně ptají na to, jestli ti bezdomovci na ulicích jsou fakt pravda. A jestli je taky pravda, že lidé nemají práci.

Já bych jim odpověděl asi tohle:

Vážení soudruzi, vážené soudružky.

Ano, je Pravda, že na západě existují bezdomovci. Je taky pravda, že lidé nemají práci. Také je pravda, že U.S.A. čas od času postihnou přírodní pohromy.

Přes to všechno se vracím na západ.

A jsem si jistý, že tam přežiju.

S přátelským pozdravem Světu Mír

Tasselhof

Třicetčtyři

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jenom jednou jsem v historii tohoto blogu neoslavil své narozeniny virtuálně.

Slovy Garfielda: Dárky, dárky, dárky!!!

A ve stylu Louse Hay jsem se rozhodl, že rok třicátý čtvrtý mého života bude ten nejlepší, co jsem doposud zažil.

A jestli se bojíte, že jste s gratulacema zaspali, tak vám jenom připomínám, že ještě dneska to jde dohnat. Mám totiž svátek 😉

 

Výhra v loterii

addiction-bet-betting-5258

 

Skoro každý to zkusil. Hodili jsme si pětikorunu do výherního automatu a nebo jsme si vsadili Sportku.

Třeba mně za to těch 20 korun stojí – Tolik stojí Šťastných deset. Občas si koupím los a pak s napětím sleduji, jak dopadflo losování. Rád si vymýšlím scénáře, co bych s těma penězma dělal.

Co bych dělal, kdyby mi najednou přistálo na kontě deset milionů?

A co třeba 5 mega? A co bych dělal s milionem?

Skoro kaýdý má už úplně jasno o tom, co by dělal, kdyby mu na kontě přistálo kulatých milion korun.

Ale přemýšleli jste někdy o menších částkách?

Co uděláte, když vám někdo daruje 10 000?

A co třeba, kdyby vám někdo dal „jenon“ 5 000 Kč?

Ve chvíli, kdy máte hlavu v pejru z těch milionů se 5000 korun zdá jako nic. Ale opak je pravdou.

Přišly mi na konto přeplatky z daní.

Já jsem ty peníze použil na své úplné oddlužení.

Na co je použijete vy?

Goodreads

antique-bible-blur-213

 

Čtu si takhle Adentův článek o Goodreads a uvědomil jsem si, že to mám trošičku jinak:

Recenze na knížky píšu rád. Částečne pro sebe, abych si i po letech vzpomněl, jaký dojem ve mně vyvolala. A částečně jako spisovatelské cvičení, protože psaní mě prostě baví.

Ačkoliv mám účet na Goodreads, tak tam ale nechodím a recenze tam nepíšu. Možná proto, že se bojím toho, že bych recenzi musel psát ještě jednou, anglicky. (A to se mi fakt nechce)

A tak se ptám veřejně: Máte goodreads? A píšete tam recenze? A jestli jo, tak v jakém jazyce?

Díky

Blbý jméno

mall-shopping-shops-2576-829x550

Bavili jsme se takhle s kamarádem o jméně jejich dítěte.

„Víš, žena vždycky chtěla tohle jméno, tak jsem v zásadě mohl jenom souhlasit.“ povídá mi.

Já znalecky přikyvuju a chválím výběr jména pro holčičku, včetně kamarádova rozhodnutí. A pak mu povídám:

Buď rád, že máte holku. Kdybyste měli kluka, tak se pěkně zapotíte. V kalendáři je to samej Mečislav a Bivoj, ale normální jméno abys hledal jako jehlu v kupce sena.

Nakonec jsem ho vyhecoval, ať se koukne do kalendáře a řekne mi, jaký mužský jména tam vidím.

Tak třeba tenhle týden mají jmeniny například Vlastislav, Blahoslav a Zikmund.

No, pojmenovali byste tak svý dítě?

Není náhodou na čase trošku aktualizovat kalendář?

Můj interní navigační systém

highway-lights-night-1290-975x550

Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.

A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: „Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi.“

Interně už velmi přesně vím, kde je stanice metra A jménem Bořislavka. A ještě mám to plus, že Bořislavka se jmenně shoduje s Borinem, takže se mi to bude dobře pamatovat.

Když jsem se vracel domů, tak jsem se chystal, jak své ženě povyprávím o tom, jak vypadá metro zhořejška. Jenže jsem se zastavil u toho, že vlastně neumím nikomu popsat, kde třeba taková Bořislavka je. Jako tak, aby to pochopil někdo jiný, než já.

Uvědomil jsem si, že raději lžu, že nemám orientační smysl. Mám ho a mám ho celkem dobrý. Je ovšem problém s tím předat svou znalost někomu jinému. A tak raději zalžu a řeknu, že vlastně nevím, kde to je.

Vím to a vím to moc dobře. Akorát vám body jako „doleva za takovou tou divnou zatáčkou“ a nebo „to se jede kolem toho kamaráda, jak má toho psa“ asi moc neřeknou.

A jak je na tom váš orientační smysl?

Dojez to!

dinner-fork-hand-3690-825x550

 

Původně jsem tohle chtěl napsat jako komentář pod stejnojmenný článek na Stezky polárního vlka:

Kdesi jsem slyšel, že problém s obezitou je zapříčiněn především tím, že nám naši rodičové říkali, ať to jídlo dojíme. A nebo alespoň to maso. Nelze se své babičcee divit, ani mému dědečkovi. Obzvláště jemu, protože ten byl narozen roku 1900 a tak měl zkušenost se dvěma světovými válkami.

Dodnes si pamatuju, jak v šesti letech sedím ve školní jídelně a říkám soudružce učitelce, že už nechci. A jelikož soudružka byla poctivá socialistická svině, tak mě donutila začít žvejkat to poctivý socialistický maso. To se vyznačovalo především tím, že bylo naprosto neukousatelné.

Normálně jsem se rozbrečel.

Mám neskutečně rád jídlo. A poslední dobou se čím dál tím víc odvažuju si sám sobě něco uvařit.

Cíleně praktikuju to, že když se cítím syt, tak nechávám na talíři zbytek.

I kdyby to mělo být jedno jediné sousto.

Dojídáte?

Sousedi

Jsem si takhle v berounském bytě a začínám si krájet cibuli na boloňské ragů. Když v tom mi zazvoní zvonek u dveří. Přemýšlím, co se zase kde stalo a vylezu ven.

Stojí tam noví sousedi ze čtvrtého patra, že jako že se jdou představit. Koukám na ně, jako puk, protože to je po sedmi letech, co tam bydlím, asi první soused, co se mi přišel představit.

Z rozhovoru později pochopím, proč to tak dělají: Pořídili si štěně a tak začli sondovat u všech v baráku, jestli jim to jakože nevadí. Tak třeba mně to nevadí, ujistil jsem je.

Ale teď mám reálné dilema. V rámci přátelského pokecu mě pozvali na kafe. Ať zajdu, pokecáme. A já nevím, jak se mám zachovat.

Kdžy se vyskytuju v Město Nepovězto, tak jelikož je to vesnička středisková, tak tam se sousedi doopravdy navštěvují. Dokonce jedni sousedi nás uhánějí, abychom konečně zašli na kafe. A my samozřejmě zajdeme.

Ale jak se to dělá ve velkoměstě typu Praha, nebo Beroun? Mám to chápat jako takové to „pozvání, aby se neřeklo,“ a nebo mám doopravdy přijít?

Jak byste se zachovali vy?