ŠtítekHlubokomyslné plky

uprostřed pouštěStojíte na poušti a v ruce máte kýbl plný pitné vody. Nedaleko se plazí otrhaný muž, na první pohled je zjevně dehydratovaný. Víte, že vy osobně jste schopni se dostat do "civilizace" v rámci pár hodin a bez vody. Co uděláte?

Ačkoliv je odpověď na první pohled zřejmá, existují lidé, kteří si vymyslí mnoho důvodů, proč by tomu člověku nemohli pomoct. Pro názornost dodávám výčet:

• Jestli je osudem toho muže zemřít, tak stejně zemře. Zasahovat do věcí osudu nemá smysl.
• Proč zrovna tenhle konkrétní muž? Proč ne všichni trpící žízní? Lepší řešení je vylít kyblík vody do pouště. Tak jistě poušť zezelená!
• Nějaký otrhanec mě nikdy nezajímal a zajímat nebude
• Ten člověk si jistě za svoji situaci může sám. Proč ho tahat ze šlamastyky co si sám natropil?
• A je vůbec morální dávat napít cizím lidem na poušti?
• Co když mu tou vodou ublížím? Lepší bude nedělat nic. Jestli opravdu chce, napije se sám.

sexy roštěnce ze sousedstvíSvítilo sluníčko a Elizabeta se probíhala s Fíkem po poli. Čuchali ke krtincům, váleli se ve strní a vzájemně se oslintávali. Prototyp šťastných psů. My s paní Elizabetovou jsme stáli na vyšlapané cestičce u pole a koukali se na naše psí miláčky.

Je vtipný, že nevím, jak se jmenuje paní Elizabetová doopravdy. Jediný, co vlastně vím, je, že Elizabeta je němcká doga a s Fíkem se skamarádili na první pohled. Teda, spíš na první očuchnutí.

A pak se mě paní Elizabetová zeptala: "A nevěděl byste o někom, kdo by v Berouně chtěl koupit byt?"

Nevěděl. Zeptal jsem se ze zvědavosti na propozici (2+kk, 65metrů čtverečních, předzahrádka) a kolik by si za to asi představovala (2 600 000 Kč). Druhá cifra mě upřímně potěsila: V momentě, kdy koupíte byt nedaleko, tak vás rostoucí cena nemovitostí v dané lokalitě vždy potěší. Přeci jenom, ani já neplánuju zůstat v Berouně na věky věků...

...Před chvílí jsem se vyjadřoval k jednomu dokumentu. V daném dokumentu se mi nelíbila jedna věta, protože byla formulována dlouhým a velmi těžko srozumitelným souvětím. A jelikož dokumenty, na kterých pracuju, mají mnohdy přímý dopad na zákazníka, tak se z jedné špatně pochopené věty může stát katastrofa.

Tvůrce dokumentu, zaměstnanec dodavatelské firmy mi odpověděl: "Doznávám se, psát dlouhé komplikované věty, je jedna z mých neřestí, přepíšu ji."

Naštěstí všichni pochopili onu větu v dokumentu stejně, a tak jsem dokument schválil s komentářem: Jelikož, a to se musím přiznat, protože to je prostě fakt, psaní dlouhých, ale sem tam opravdu dlouhých, a těžko pochopitelných souvětí, která se na první pohled velmi špatně čtou, je také můj, taktéž velmi oblíbený a zavedený nešvar, tak jsem schopen, ale s jistou dávkou drobné, ale opravdu droboulinké nelibosti přežít i s existencí takovýchto vět v dokumentu, ale pokud by to bylo jenom trošku možné a našel by jsi si čas na přeformulování, budu velmi rád.

Od projektového manažera mi přišlo: "Komediante! :))"

Před chvílí jsem našeho projekťáka celého rozesmátého potkal na chodbě a pravil mi osudovou větu: "Tvůj psaný projev mě vždycky dokáže rozesmát."

Něco o syndromu spolujezdceNa úvod musím říct: Moje drahá je mnohem lepší řidička, než jsem já.

Ale od jisté doby, kdy s ní jezdím na místě spolujezdce, jsem se začal příšerně bát. Proč?

Protože přibližně od února se do práce přibližuju sám svým autem - a to na místě řidiče.

Takže, co se vlastně změnilo?

Změnilo se to, že dost tras, co jezdím s drahou, jsem už projel jako řidič. A tím se mění i moje zkušenost s danou trasou. Támhletou zatáčkou já jezdím čtyřicet, ona padesát (protože má minimálně o rok víc jízdních zkušeností, než já). Tám,hle bych si nechal větší odstup, tuhle bych brzdil dřív - a tamhle bych zase nebrzdil vůbec.

Neklikat! Čtení na vlastní nebezpčí!Já vás varoval...

Nedávno jsem své drahé vyprávěl jeden příběh, co bych ho chtěl sepsat. Vyprávěl jsem jí jenom kostru, jak to asi vidím, ale i tak byla nadšena. Pak jsem samozřejmě neměl dostatek času na to, abych ten příběh sepsal. Třeba proto, že jsem taky byl na Modré session ... a tak vůbec. Příběh v mé hlavě ale i nadále zůstal.

Zdálo se mi o něm.

Ve dne vidím výjevy z onoho příběhu.

Aby bylo jasno, moje sny jsou barevné, plastické, širokoúhlé a brutálně realistické. Tak reálné, jako kdybych tam byl. Ačkoliv někdy sám sebe vidím ze třetí osoby, tak jakmile se mi něco stane, většinou se ze snu velmi rychle budím. Před očima mi kolují hrdinové, kteří zatím nemají jména. Pojmenovat hrdiny příběhu je pro mě noční můrou. Příběh vytvořím třeba během dvou minut, ale jakmile dojde na jména a popisy osobností ... neumím to a nemám to rád.

A dnes mám dostaek času na to, abych ten příběh začal sepisovat.

Napsal jsem dva odstavce.

Je těžké bavit se s debilem, protože na tvé úrovni tě nepochopí, ale pokud sestoupíš na jeho úroveň tak tam tě uřve a ukope, protože tam má mnohem víc zkušeností, než máš ty.

P.S.: Kolik lidí si myslí, že ví, o čem budu psát?...A kolik lidí se po dočtení tohoto článku zmýlí?

Na úvod nutno podotknouti, že jsem "vyléčený volič ČSSD." Sociální demokraty jsem volil prakticky stále, zlom nastal až v posledních parlamentních volbách, kdy jsem volil Zelené a připadá mi, že to bylo rozhodnutí "z bláta do louže." V posledních krajských volbách jsem již byl obyvatelem kraje, kde kandidoval David Rath, takže rozhodování bylo nasnadě: Modrá je dobrá.

A ačkoliv jsem volil ČSSD, také jsem vnímal politickou kampaň stran jiných, především ODS. A ano, musím říci, že mě vždy oslovila a ODS procházela v mých osobních rozhodování až do finále.

... je důležitéJsem Růžový králíček. Sice jsem vlastně Červený, protože z hlediska své práce už s Růžovým nemám nic společného, ale kdež. Růžový králíček je totiž ve světě pohanů terminus technicus. Znamená prakticky to samé, jako znamená "lama" ve světě IT. Inu, ani počítačovým adminem se nelze stát ze dne na den, takže svoji růžovou srst beru zatím jako zamozřejmost a snažím se pracovat na tom, abych osrstění co nejrychleji shodil.

Jelikož z pohanství nejsem živ, musím taky pracovat a stýkat se s normálníma lidma. Normální lidi si pro zdejší potřebu nazvu Harrypotterovsky: mudlové. Lidi, co si myslej, že magie neexistuje, dokonce nejsou schopni připustit, že by mohl existovat byť jeden jediný Bůh.

Domácí úkol: Než začnete komentovat, zeptejte se svých rodičů a svých sousedů, co si myslí o satanismu. A co si myslí o lidech, kteří podporují statanisty, případně jsou satanisty podporováni.

V rámci svého shazování srsti jsem se rozhodl, že se taky nějak v pohanství budu angažovat. Takže kromě již zmíněného webu Bohyně.net, ve kterém mám taky prsty (a je to vidět, protože jsem hovno kodér), jsem se rozhodl, že bych se mohl nějak socializovat. Zapojit se do nějaké pohanské skupiny.

Malé zamyšlení nad stavem začínajících umělcůVčera se na mém oblíbeném diskusním webísku objevil nováček. Že si založí thread na téma romantických básniček, protože se s ním rozešla holka a on nemá komu již ony romantické básničky posílat či přednášet a nemá se komu svěřovat.

I přišlo osazenstvo webísku (i se mnou) a jali jsme se z daného uživatele dělat si prdel. Osobně si myslím, že si daný uživatel nic jinýho nezasloužil. Zvlášť, když někam přijdete a očekáváte, že se ostatní budou nějak chovat. Zvlášť na webu, kde je podstatná část uživatelů značně ujetých a někteří si zakládají svoje renomé na tom, že jsou ujetí, divní a cáklí.

Už chápete, proč tam tak rád chodím?

Daný uživatel si nejprve myslel, že máme něco proti jemu osobně. Začal nadávat, což zbytek osazenstva jenom více pobavilo a byli jsme zlí a oškliví a strašně jsme si to užívali. Tedy, alespoň já. Pak daný uživatel začal brečet a tři hodiny teatrálně "odcházel" protože ho přeci nikdo nemá rád. O to víc ho překvapilo, že na tyhle hlášky slyšel jedině: "tak běž už do prdele a neotravuj tady."

na znameníPoslední doubou nějako až nmoc zoufale čekám na znamení. Jakékoliv. A ono nepřichází a nepřichází. A to ani jedním směrem. Prostě kde nic, tu nic.

Jak jsem se už zmínil, nedávno jsem změnil zaměstnání. Lehká byrokratičnost celýho Růžovýho mi připadla poněkud svazující, a taky mě už začalo lehce omezovat, že pro jednoho zaměstnavatele pracuju už dlouhých pět let. A tak jsem se to rozhodl změnit a rozhodl jsem se tak radikálně, že jsem byl téměř jeden měsíc nezaměstnaný.

Dostal jsem práci, o které se jeden kolega "mimo záznam" zmínil jako o "nesexy nudné práci, která je tě ale docela dost dobře schopná uživit."

Aplikační testování mi opravdu nepřipadne jako něco extra super, čím bych se chtěl zabývat do konce svých dnů. Zatím si lehce připadám jako cvičená opice: Vezmi testovací scénář, udělej to, co se v něm píše, zapiš výsledky a přejdi na další testovací scénář. Ta kreativní část toho všeho je, že si můžu ty testovací scénáře vymyslet. Podle předem daného designu.

alespoň dle mého míněníPraha, 1938 Sychravo, zima, která leze pod kůži. Vločky se tiše snášejí k zemi a snad jako jediné jsou naprosto lhostejné k tomu, co se pod nimi děje. Kolem jednoho ze symbolů České státnosti se tísní tisíce lidí a mlčky, jako ten svatý Václav na svém koni, sledují to, co se děje. Pochodují. Vítězně. Dobyvatelé s indickým symbolem slunce a štěstí ve znaku se prodocírují ve své nově zabrané gubernii: protektorátu Böhmen und Mähren.

Zima se stupňuje. Lidé sledují Němce mlčky. Tu se vztekem, tu se strachem. "Měli jsme se bránit. Beneš je zrádce!" sykne kdosi v davu. Nikdo se neohlíží, kdo to řekl. Všichni pomalu začínají chápat, že nejlepší strategií bude nevidět, neslyšet. A pak z tlampačů zazní:

Sieg Heil!

Pomalu, spíš se strachem, zvedají lidé pravici na pozdrav Vůdci, který se zhlédl v symbolice Římské říše. Nikdo nemluví. Československo je poraženo. Bez boje. Pravice lidí směřují k nebi a noví dobyvatelé se opájejí pocitem vítězství.