Zvídavý profesor

Na chlapeckých záchodcíchKdysi dávno, ještě na střední škole, měli jsme jednoho pana profesora. Učil nás zeměpis a také tělocvik. Díky tomu, že studuju UHK už vím, že tělocvikáři prostě jsou ti největší magoři, se kterejma se můžete potkat.

A hlavně: Tělocvikáři furt chlastaj. A tento pan profesor byl učebnicovým příkladem toho, kam až vás může alkohol zanést. Pan profesor totiž vždy chodil v bufech, bez ohledu na roční dobu. A smrděl. A byl neustále mimo.

A já jsem musel ten jeho dech čuchat s Dinosaurem. Jo, to byly fakt zajímavý hodiny zeměpisu. Dodnes vím, kde se vyrábí jakej alkohol.

pan profesor tedy spíše preferoval naše spolužačky. Některé to věděly a na hodiny zeměpisu si brávaly kirátké sukně. To se jim dobře prospívalo. Ale stále mi bylo na panu profesorovi něco divného.

Třeba, když vás v chladném zářijovém ránu vyžene na buzerplac v trenkách a tílku a sám přijede nabalenej do zimní bundy (a bufy na nohou), tak začnete pochybovat o jeho dnes již legendární větě: "Hoši, vy nevíte, co je to zima!"

Není se tedy čemu divit, že po pár hodinách tělocviku, kdy jsme se panu profesorovi producírovali před očima v trenkách, jsem si sehnal neschopenku na tělocvik. A to panu profesorovi zjevně začalo vadit.

Trojku ze zeměpisu jsem nedostal jedině proto, že jsem panu profesorovi nosil mapy až do jeho kabinetu (bobřík odvahy na dvacet let dopředu splněn) a neustále jsem se nechával vyvolávat k tabuli.

V druháku to vypadalo, že jsem se pana profesora zbavil nadobro. Ale ještě jednou jsem se s ním měl potkat. A to bylo až ve čtvrťáku, na stužkovací akci. Mirka (tedy pana profesora) jsme tam pozvali asi hlavně proto, že prostě s Mírou se má pít, že?

Trochu nás pak zklamalo, že v hospodě, kde se stužkovák konal, byl pan profesor štamgastem od roku 1979. Takže by tam byl tak jako tak. Akorát že tentokrát nechlastal s kamarádama z mokrý čtvrti, ale s náma.

A pak to přišlo.

Musel jsem na záchod. A zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl vypustit přebytečné tekutiny, se objevil za mnou pan profesor.

"Bosonožna, nemýlím-li se." řekl pan profesor opileckým hlasem mé příjmení. Proud moči nešel zastavit. Byl jsem v poněkud trapné situaci. A jediné, co mě napadlo odpovědět, bylo: "Ano."

"Čurá nebo zvrací?" zvídal pan profesor. "Zatím jenom čůrá." řekl jsem já a modlil se, aby pan profesor nezjišťoval dále. Mé motlitby byly vyslyšeny a pan profesor šel taktéž močit.

A to bylo moje poslední setkání s Mírou.