Ale na benzín platí fakt zvláštně…Když někdy v lednu přišly kruté mrazy, tak mi auto oznámilo, že nikam nejede a baterka klekla. Bude potřeba jenom dobít, říkal jsem si a nechal jsem to plavat až někdy na jaro.

Zlé jazyky před několika měsíci začaly tvrdit, že jako už to jaro jakože nastalo, tak jsem se teda rozhopdl vytáhnnout z auta baterku a doma jí dobít. Po celonočním dobíjení mi baterka byla schopná nabít auto, ale po chvíli mi prostě chcípl motor. Takže jsem na setrvačnost dojel z kopce a tam s trochou štěstí zaparkoval. Další nabíjení mi pomohlo dostat auto zase zpět tam, kde původně parkopvalo.

Teď nedávno byla ta obrovská odborářská stávka, a jelikož nejezdilo metro, já zůstal trčet v Berouně. A tak jsem udělal trestnou výpravu za autobaterkou a s autobaterkou na zádech zpět do kopce. Danou autobaterku jsem nainstaloval do auta a zjistil, že jak auto dlouho stálo, tak se mi na levém zpětném zrcátku usídlil pavouk.

Já ti dám, potvoro!

S autem jsem vyrazil na benzínku zkontrolovat a doplnit veškeré kapaliny a taky po dlouhé době moji Multinku pořádně projet. Rozcuchalo to nejen pavouka, ale i celou pavučinu.

Tak se na ně musí!

Přičemž jsem svému autu slíbil, že s ním budu jezdit trochu víc, aby furt nestálo na parkovišti před barákem. A jak sem slíbil, tak se stalo, a asi za týden jsem se rozhodl svézt se autem na nádraží a pak jet do Práglu vlakem.

Byl tam zas, prevít osminohej.

Pavouka jsem nijak neřešil, protože jsem spěchal na vlak. A jelikož jsem spěchal, tak jsem opětr pavoukovi pořádně pročísnul ofinu. A síť taky. ALe večer, večer tam byl zase. A ještě k tomu začalo lejt.

Řekl jsem si, že to projedu a po párset metrech jsem pochopil, jaké je to řídit v monzunovým přívalu deště. Stěrače na plnej kotel a stejně mi neustále lil někdo na přední sklo kýble vody. Domů jsem dojel prakticky po čuchu a musel jsem uklidňovat ustrašenou ženu a vyděšenýho psa. Koukali jsme zakutaný pod peřinou na ten slejvák a já si při tom lehce liboval, že za á bude auto po zimě pořádně umytý a za bé to tomu pavoukovi pěkně natře.

Druhej den jsem opět jel vlakem a vesele si vykračoval k autu. Na levém zrcátku se na mě chechtal pavouk z čerstvě upletené sítě.

To víš, že jo, muchožravko nenažraná!

Nastartoval jsem auto a se skřípěním gum vyrazil na nádraží. Vítr svištěl kolem auta a pavouk se držel, seč mu jeho osm nohou stačilo. A jak jsem na něj tak kouknul, tak občas musel použít i zuby.

To ho naučí stěhovat se na auto, co už normálně jezdí.

Na parkovišti jsem překontroloval síť – zdemolovaná – a pavouka – točila se mu hlava tak, že ani vevěděl, kolik má nohou. Vesele jsem se zasmál a pádil jsem na vlak. Ale večer mě čekalo nemilé překvapení.

Na zrcátku čekali pavouci dva a ten „můj“ pavouk právě hlásil: „Prosím pořádně se připoutejte, adrenalinová jízda zaříná!“

Musím říct, že mě to naštvalo. A dost. Napřáhl jsem ruku a…

Říkejte si o genderové korektnosti, co chcete, ale vidět chlapa brečet není opravdu hezká záležitost.

… Tak jsem ho nechal žít a nastartoval auto. Pavouci se přikrčili a připravili se na jízdu. Já si zatím v hlavě sumíroval, jak vlastně okolí vysvětlím, že mám na zrcátku pavouka a proč mu tu jeho síť nějak nezlikviduju. A nakonec jsem si řekl: Je to moje auto, no ne?

A druhý den na mě na okýnku čekala velká, vypasená moucha jako poděkování.