a nebo v něčem jiném?Mám takovej pocit že se pořád plácám od ničeho k ničemu. Snažím se tu sepsat něco dokonalého. Něco, co bych mohl nazvat Dílem. Dílem s velkým Dé. Něco, pod co se budu moct podepsat i za padesát let.

Prostě stále pořád chci, abyste se jednoho dne podívali na text a řekli si: „Jo, tak tohle sepsal Tasselhof.“ No, prostě jednoduše řečeno, chci bejt dost nechutně slavnej. Chci být Někdo.

A tajně jsem doufal, že díky blogu se tak stane. Asi jsem podlehl bludu začínajících bloggerů. Prostě jsem si myslel, že jakmile založím blog, tak budu slavnej. Jenomže pak jsem hned zjistil, že to není jenom o tom ten blog založit.

Ten blog musíte ještě psát a musíte ho psát tak, aby vám sem chodili lidi. To byla u mě velká neznámá – jak já vlastně budu psát svůj blog? Světélkem naděje mi svitla Ajax.

To ona to byla, po kom jsem se zpočátku opičil. To ona to byla, kdo mi ukázal styl, jakým je možno se ubírat. Její první příspěvky mě přinutily založit si blog a můj úplně první příspěvek je zcela ve stylu Ajax.

A pak jsme přišel na to, že na to nemám.

Ajax má talent. Já ho možná taky mám, ale připadá mi, že já své talentové nedostatky doháním čirou grafomanií. Navíc, až dneska jsem pochopil, že prostě Ajax je jenom jedna a já nemůžu psát ani způlky tak dobře, jako Ajax, protože já Ajax nejsem.

Shlédnul jsem se pak v Lonley heart´s team. Any s Majkem píšou tak neuvěřitelně nádherný věci. A navíc ten podtitul: „Brácho, co je to ten vesmír?“ mi doteď ženou mráz po zádech.

Jenže ani na tyhle dva nemám.

A důvod? Důvod je naprosto ten samý. Nikdy jsem nežil život jako Mike.F. Sice jsem svého času hodně telefonoval s Emerkou, ale nikdy jsem s ní nechodil. Nedokážu si tak hezky hrát se slovy, jako tihle dva.

Tihle dva dělají poezii v próze. Každý jejich text vás pohladí po duši a vy prostě máte chuť jim do komentářů napsat, jak strašně úžasnej příspěvek to je. Ale neodvážíte se, protože byste tím svým výkřikem rušili celý dojem z díla.

A pak se objevilo Lucy Stike. Mělo neuvěřitelný styl textů. A vždy byl text doplněn nějakým obrázkem vystihujícím celý ten text. Kvůli Lucy Stike jsem tu předesignoval celý blog. Chtěl jsem vypadat tak dobře, jako Lucy Stike.

Ale zjistil jsem, že kvalita blogu nespočívá v tom, jak váš blog vypadá.

Styl Lucy Stike byl taky jenom jeden. A texty taktéž. Je jedno, jestli šlo o naprosto smyšlené příběhy a básně. Mělo to hloubku, mělo to život, mělo to duši. Bylo to živé a tak nádherné, až by byl člověk schopen po tom toužit.

Napodobovat něco ak úžasného jsem se ani nepokoušel. Hned mi bylo jasné, že na tohle prostě nemám. Nemám dostatečný talent na hledání obrázků a nemám ani talent na to v pár větách říct něco smysluplného.

Při bloumání netem jsem později objevil Porcelánovou Panenku. Její nekompromisní názory spojené s břitkou satirou veškerého dění mi prostě imponovaly. Dokázala o svém okolí psát tak neuvěřitelně pravdivě, až to zaráželo.

Škoda, že již nebloguje. Sice v novém domově bude pokračovat, ale to už prostě není ono. Panenka je taky mrtvá.

Jako spousta dalších blogů. Proč zrovna on přestal blogovat, mi nepřišlo na mysl. Úžasně dokázal začít a já jeho blog četl od začátku do konce. A snažil jsem se psát jako on.

Taky Ergo má neuvěřitelně úžasnej styl. Alespoň, že jsem jí mohl poskytnout přístřeší a design. Alespoň trochu si tím hladím své ego, že na tom nejsem tak špatně.

Čas od času se snažím tenhle blog inovovat. Udělat ho záživnější, protože žiju v představě, že moje klasické texty, jako je tento, prostě nikdo nemůže číst.

Myslím, že si sem můžu klidně napsat odstaveček o čemkoliv, protože teď už jsme v nezáživné části Tasslových plků. Tenhle text přesně vystihuje můj styl. Dlouhé, nezáživné, nudné. Člověk se musí odhodlat k tomu, aby to přečetl.

Někdy mi můj styl připomíná oTc – mé texty jsou taky tak dlouhé a jenom pro mě. Může to někoho zajímat? Já se bojím, že moje texty jsou čteny jenom z toho důvodu, že se fakt bojíte, co kde kdy na vás vykecám.

Strašný na tom je, že já chyby třeba ve stylistice vidím hned. Třeba oTc – to fakt nemá příběh, nemá to pointu, nemá to nic. Možná že blog beruu až moc jako soubor povídek určených ke čtení a né jako soukromý deníček.

Ale prostě, když už něco píšu, základem by měla být čitelnost. (Jsem zvědavej, jestli se dole oTc ozve se svým názorem na věc. Jestli mě hoch ještě vůbec čte). Neříkám, že jeho pojetí blogování je blbý. Ale prostě já to vnímám jako soubor povídek určených především pro čtení.

A nějak se mi to nedaří.

Dávám si všelijaké možné berličky, protože není možné vymyslet každý příběh s ucházející pointou. Proto na konci svých příspěvků tak vytrvale píšu to svoje „Stay Tuned“ nebo obdobný blbiny.

Cokoliv proto, aby to pro čtenáře bylo stravitelnější.

Slyšel jsem, že právě tyhle dovětky jsou tím mým stylem. Jsou tím, co dělá můj blog mým blogem. A je to také prý důvod, proč mě lidi čtou. Chtějí prý slyšet to svoje „The end is the beginning“ na konci každého příspěvku.

Jenomže já chci svůj styl.

Chci, aby ty texty vypadaly co k čemu. Sakra, já chci prostě bejt spisovatel.

Někdo chce bejt kosmonaut a já chci bejt spisovatel. A studuju informatuiku. Protože nemám talent a na žurnalistiku bych se nikdy nedostal.

Měl bych asi konečně přestat psát tenhle příspěvek o ničem. Abyste vůbec měli šanci to dočíst až do konce. Aby to tady bylo čitelný, aby to bylo přesně tak, jak si představuju, že to má být.

A taky abych pomocí volných asociací nedošel někam, kam jsem nechtěl. Třeba k takovému 14. březnu, že?

Každý spisovatel potřebuje tzv. zpětnou vazbu, neboli feedback. Aneb, tohleto je můj blog. Píšu ho já. Píšu ho špatně, ale píšu ho rád. A docela rád bych slyšel verdikt- Zase po krátké době od vás:

Mám já vůbec svůj styl? A líbí se vám můj styl?