Jelikož dnešek vůbec nebyl akční …Dneska jsem se celej den pilně učil. Teda pilně jsem si četl obsah přednášek, na kterých jsem nikdy nebyl.

Pustil jsem si film Bez dcerky neodejdu a v pět večer jsem si uvědomil, že vlastně musím do práce. Tak jsem se rychle sbalil a teď už sedím na pracovišti a zatím jsem ještě „offline“.

Nejzajímavější na dnešku byla cesta do práce. Vždycky si do uší dám rádio a to mi umožňuje být izolován od lidí, být prostě mimo ně.

Jedna dívka to popsala, že když jdu někam naprosto automaticky a v hlavě mi jedou ty moje úchylný myšlenky, že se na lidi dívám, jako kdyby byli už dávno mrtví.

Prostě neexistujou.

A v tomhle stavu mě napadla jedna celkem vzato zajímavá povídka. Jeden příběh. O neexistujících lidech, v neexistujícím prostředí … myšlenky lidí, co nikdy neexistovali reálně.

Jenom v mojí hlavě.

Nejvíc divný na tom všem je, že hlavním hrdinou jsem já.

Prakticky vzato hlavním hrdinou všech mých povídek jsem já. Vždycky, naprosto vždycky jsem to já. Možná až na Rudou Planetu, kdy mi inspirací byl jinej člověk.

Není to divný psát vlastně o tom, co se nikdy nestalo? A asi ani nestane? Zvlášť, když většina mý tvorby je scifi.

A nejvíc úchylný je, když si chci zkusit nějaký nový spisovatelský postupy, jako například posledně, kdy jsem hlavním hrdinou udělal ženskou.

A pak jsem jí zabil.

Hm, jak asi dopadne tahle povídka, co se mi honí hlavou?

Ale možná to sepíšu do mý právě rozepsaný povídky. Pár dalších myšlenek od několika lidí, co nikdy nebudou existovat.

A zase to skončí špatně, logicky.

Dobrý konce jednak čtenářstvo již přestaly bavit a jednak nejsou vůbec reálný.

Realita je se špatným koncem. A také tak musí končit i naše báje…