Trapný pokus o fejetonMožná že teď přemýšlíte, o čem že to budu vlastně psát. Že by to bylo další fejetové zamyšlení na téma „kam s ním?“, ale já hodlám psát o naprosto jiném psu, než je ten můj vlastní.

Ten můj pes je totiž hlídačem u jednoho domu, kolem kterého chodím z práce pozdě večer. A ten můj pes je obzvláště vykutálený hlídač.

Normálnímu psu by stačilo jednoduché baf, hele, člověče, já jsem tady, tak ať tě ani nenapadne mi vstoupit na pozemek, jinak budu zlej a tebe to bude hodně bolet.

Ale ten můj pes, ten se v bafání na lidi vyloženě vyžívá. Vždy, když jdu kolem, tak si počká na moment, kdy na něj nejsem připraven a pak teprve spustí.

A to je ovšem koncert, co ten můj pes dovede. Mohl by rozhodně začít dělat u filmu, protože ta hrůza, co na mě vždycky pustí, ta je naprosto nepopsatelná.

Jenže to tomu mému psu nestačí. Kdyby na mě jenom pouštěl hrůzu pokaždé, když jdu kolem. On úplně vycítí, kdy na něj jsem připraven a kdy ne. Když kolem něj jdu a uvědomím si, jaká hrůza mě tam čeká, tak ten můj pes tvrdě spí a dělá, jako že tam není.

Ale jenom si o pár kroků dál oddechnu, že tentokrát se žádné spouštění hrůz konat nebude, tak se z tvrdě spícího hlídače stane hrůzu dštící bestie a já, já opět přemýšlím, kdy mě ten infarkt konečně zklátí.

Poslední dobou zjišťuji, že ten můj pes není jenom rarita mého bydliště, ale že každý máme toho svého psa. Na každého kdesi v temných ulicích číhá toho jeho pes.

Jediná rada, co mě napadla, když jsem naposledy strachy utíkal od toho svého psa je, že mu to prostě nesmíme dopřát. Nesmíme mu dopřát tu radost z toho, jak jste se lekli, když na vás rafnul.

Takže až na vás bafne ten váš pes, tak se přátelsky usmějte a pozdravte ho i za mě. Třeba si ten hafan uvědomí, že na vás se mu pouštět hrůzu nevyplatí.