Když jsem jel na letiště, abych odletěl do Frankfurtu, tak jsem na Nádraží Veleslavín jel tramvají. Ačkoliv bylo Áčko už den otevřené, tak jsem jel po povrchu především proto, abych si prohlédnul, jak zelená linka vypadá zeshora.
A když jsem byl na Bořislavce, tak jsem si sám pro sebe řekl: „Aha, takže to je tam, jak se zahejbá k Borinovi.“
Interně už velmi přesně vím, kde je stanice metra A jménem Bořislavka. A ještě mám to plus, že Bořislavka se jmenně shoduje s Borinem, takže se mi to bude dobře pamatovat.
Když jsem se vracel domů, tak jsem se chystal, jak své ženě povyprávím o tom, jak vypadá metro zhořejška. Jenže jsem se zastavil u toho, že vlastně neumím nikomu popsat, kde třeba taková Bořislavka je. Jako tak, aby to pochopil někdo jiný, než já.
Uvědomil jsem si, že raději lžu, že nemám orientační smysl. Mám ho a mám ho celkem dobrý. Je ovšem problém s tím předat svou znalost někomu jinému. A tak raději zalžu a řeknu, že vlastně nevím, kde to je.
Vím to a vím to moc dobře. Akorát vám body jako „doleva za takovou tou divnou zatáčkou“ a nebo „to se jede kolem toho kamaráda, jak má toho psa“ asi moc neřeknou.
A jak je na tom váš orientační smysl?