V pátek jsem zjistil, že nemám rád lidi. A konečně jsem pochopil Misantropovu onlineovku na vlastní kůži.
V naší multinárodní a nadnáírodní korporaci totiž kdysi pracovala vnučka majitele restaurace Indian Jewel. A tak domluvila, že tahle restaurace bude jednou týdně zavážet indické jídlo až do kanceláře, porci za stravenku.
Lidé odcházejí a přicházejí, hlad zůstává. Před rokem a něco jsem převzal tuhle sranda záležitost na svoje bedra: Sebrat po firmě objednávky, dát je dohromady, poslat Indům. Jelikož jsem ajťák, tak to mám víceméně automatizované a zabere mi to pět minut týdně. Fakt, šéfe.
Všechno funguje, jídlo chodí. Ale v pátek jsem si uvědomil, že mě to přestalo bavit. Zaprvé: Když všechno funguje, tak nikoho nenapadne mi říct ani „děkuju.“ A když se někde Indové zdrží o patnáct minut… Nebo nedej bože ukončím systém objednávek dřív, protože třeba musím k doktorovi…
Lidi začali předpokládat, že mojí náplní práce není SW testing, ale objednávky jídla. A začali mi vysvětlovat, že mají práva a nároky a jak by to mělo fungovat.
A tak jsem se rozhodl, že s tím seknu. Dneska všem lidem ve svém systému píšu mail, že už neobjednávám.
Jsem zvědavej, kolik lidí mi vysvětlí, že je to jejich právo a nebo že mají nárok…