Mám v práci dózu s naprosto neuvěřitelnou kávou. Jmenuje se Burundi Seshe a patří do kategorie hipsterových vlhkých snů. Jednodruhová, světle pražená, z jedné lokality, fair trade bio a kdovíco ještě. Jenže já ji nechci pít.

Když jsem si ji uvařil poprvé, tak jsem zažil explozi smyslů ve svých ústech. Kyselinky, ovocné příchutě, neskutečná vůně. Úplně boží. Uvařil jsem si ji podruhé a další erupce smyslností, které normálně najdete jenom v erotických románech pro znuděné paničky.

Já chci normální kafe.

Kávu piju každé ráno ke snídani a každé odpoledne po obědě, aby se mi nabudilo trávení a vrátila krev ze žaludku do mozku.

Ačkoliv mám rád lepší kafe, tak se stále umím spokojit s instantem zalitým mlíkem. Od své kávy očekávám, že bude neutrálně dobrá. Abych ji mohl pít s klidem k rannímu rohlíku s pribiňáčkem. Dennodenně.

Jak mě na první napití nadchnulo, tak se asi po jeho dopití vrátím k normálnějšímu kafi.

Nějak ještě nejsem ve stavu takhle výrazný kafe pít…