Při cestách naší korporací si připadám jako celebrita selebrita. A stačilo tak málo
Bylo nebylo: Nastoupil jsem k Němcům a zjistil, že daná firma je značně multi kulti. Třeba jenom v mým týmu sedí Ukrajinec, Zambijec, Angličan … a já. A vývojář je Maďar. A krom normálních evropských národností tu máme třeba i Indy.
A tak se stalo, že jedna naše zaměstnankyně měla strýčka, co provozuje pražskou restauraci Indian Jewel. A přes příbuzenstvo si domluvila, že daná restaurace bude dovážet indická jídla jednou týdně až k nám do firmy a za cenu jedné stravenky. Asi pochopíte, že od té chvíle je čtvrtek Den Kdy Se Jí Indické Jídlo.
Jak čas ubíhal, tak se daná kolegyně odebrala jinam, za štěstím, a objednávání přešlo na jiného kolegu. A i ten se odebral jinam, a tak se k objednávání dostala jiná kolegyně. A i ta odešla, tak to přebrala kolegyně další.
A najednou byl s Indama probolém. Jeden týden prý mail s objednávkami skončil ve spamu, podruhé zase si prý Indové stěžovali, že to přišlo moc pozdě, pak byl státní svátek, tak kolegyně nic neobjednávala, i když byl čtvrtek běžným pracovním dnem … Takže jsme byli měsíc bez indického jídla.
Měsíc. Bez Indického jídla. Tragédie hodná zaznamenání do černé kroniky problémů prvního světa.
Bouchlo mi v sazích a skolegyní jsem se domluvil, že objednávky přebírám já. Obstaral jsem si na Indy telefonní číslo a vyjednal jsem další objednávku. A dokázal přesvědčit kolegy, ať si zas na čtvrtek objednají a Indy k tomu, ať jídlo dovezou.
A ve čtvrtek byla zase Indie.
Děkovné pohledy, hlasité díky na chodbách, obdivné pohledy.
A další čtvrtky zvládám objednávat další a další příděly indického jídla. Připadá mi, že jsem teď jednou z nejznámějších postav v naší společnosti.
A dost si to užívám.