Když jsem byl malej kluk, dost často jsem jezdil do pohraničí za babičkou. Vlakem. Můj dědeček z druhé strany byl železničář v důchodu a asi odtamtud jsem pochytil lásku k vlakům. A tam jsem objevil tu nejvíc úžasnou věc: Výhled z posledního vagonu rychlíku.
Stál jsem tam a sotva jsem viděl z okénka ven, koleje ubíhaly dozadu a sem tam vaši cestu překříží nějaká ta výhybka.
Bylo mi pět a poprvé jsem se zamiloval do kolejí.
O kus dál za mnou byl jeden pár starších lidí. Fakt starých. Bylo jim tak kolem dvaceti, což znamená, že byli asi tak čtyřikrát starší, než jsem byl já.
A ten pán mě pořád vyháněl, že ať si jdu najít babičku. Jenže já nechtěl. Já se chtěl koukat ze zadního okýnka na ty ubíhající koleje. A ten pán se nejspíš chtěl tulit k té dvacetileté slečně, nebo co. Mně to tehdá bylo naprosto šumák. Byl jsem totiž zamilován. Do toho výhledu.
Nakonec mě asi odvolala babička, nebo byl už čas na zastávku a já musel zpátky do kupéčka. Nevím.
Každopádně si dodnes pamatuju ten úžasnej pocit, kdy jsem objevil tenhle neskutečně meditativní výhled.
A tak dodnes, lezu do posledního vagonu rychlíku směr Beroun (ačkoliv bych neměl, říkával dědeček) a koukám se, jak trať ubíhá a já nechávám hektickou Prahu za sebou a vracím se domů.
Meditativně úžasný pocit doporučuji všem, doufám, že se taky zamilujete, jak se stalo mně v pěti letech.
A dodatečně se omlouvám tomu pánovi, že jsem mu kazil intimní chvilku.