Joe Dever: Lone Wolf: Útok ze tmy, vydalo nakladatelství Mytago, Praha 2011, 376 stran
Je to jako by to bylo včera: Když mi bylo patnáct, tak jsem si zlomil nohu. Výsledkem bylo, že jsem dva měsíce měl sádru až po prdel a pak ještě měsíc měl sádru pod koleno. Další dva měsíce jsem se znova učil chodit. Moje školní prázdniny tehdá měly pět měsíců: Málem jsem se zabil začátkem května a do školy jsem se vrátil až v druhém týdnu září. A to jsem tehdá ještě chodil o berli, protože jsem neuměl zcela chodit.
Co se dá dělat, když se nemůžete pořádně hýbat? Ano, dá se číst.
Pro neznalé: Když mi bylo patnáct, psal se rok 1996. Počítače byly velmi drahým zbožím a internet byl záležitostí horních deseti tisíc, stejně jako mobilní telefony.
Do téhle doby se počítají moje výpravy po cizích planetách s Markem Stonem a také výpravy do temných lesů s Lone Wolfem. A vůbec spousta dobrých, horších a naprosto brakoidních sci-fi a fantasy knížek. Za pět měsíců jsem přečetl snad půlku oblastní knihovny v Hradci Králové, kam mi maminka chodila pro moji každodenní porci zábavy.
Do práce jezdím vlakem. Ze Smíchovského nádraží do Berouna a zpět. Vlak jezdí trasu kolem řeky, mezi skalami, kde není moc dobrý mobilní signál. Takže co se dá dělat ve vlaku? Dá se tam číst.
Na Smíchovském nádraží se nachází antikvariát. A právě v něm jsem objevil znovuvydanou první knihu dobrodružství Lone Wolfa. Hned, jak jsem ji viděl, jsem věděl jasně: Tu prostě musím mít!
Nepodvádět!
Lone Wolf není normální kniha. Je to napůl vaše vlastní dobrodružství. Takové malé RPG (Role Playing Game – hra na hrdiny) do kapsy. Lone Wolf může v průběhu zemřít a nebo taky zvítězit. A to vše záleží na vašem rozhodování v průběhu hry a na náhodě.
A taky na tom, jak poctivě budete knihou procházet. Jasně, můžete zemřít hned v prvním souboji. Ale kniha nikde nekontroluje, jestli jste doopravdy nezemřeli. Jasně, kniha v určitých fázích kontroluje, jestli jste se najedli. Ale nikdo neví, jestli máte jídlo „v batohu“ nebo ne. Všechno závisí jenom na vás a vaší poctivosti.
Když mi bylo patnáct, tak jsem to nechápal. Všechny souboje jsem automaticky vyhrál bez jakékoliv ztráty. Pokud se mě kniha ptala, zda ovládám nějakou schopnost, odpověď byla vždy ANO. Když záleželo na náhodě, tak mi vždy vyšla ta výhodnější možnost. A tak dále a tak podobně. V patnácti jsem si myslel, že podvádět je zábava.
Dneska si každé ráno a každý večer cosi pro sebe čmárám ve vlaku a sám se ujišťuji tím, že ve vagoně budou jistě i podivnější lidé, než jsem já. A kupodivu zjišťuji, že procházet knihou tak, jak bylo původně zamýšleno, je mnohem větší zábava.
Kniha tak získává další rozměr zábavnosti. Na začátku mi vyšla relativně slabá postava, a tak teď zažívám další rozměr zábavy: Kniha nabírá spád, a vypadá to, že za chvíli budu muset bojovat. No jo, jenže jsem už teď polomrtvej… Počkat! V batohu mám jeden léčivej elixír! No jo, jenže co když ho budu potřebovat později? Kniha je rázem mnohem napínavější, než si ji pamatuji z roku 96.
Srdcová záležitost
Už dlouho mi neudělalo nic takovou radost, jako je znovuobjevení první knihy ze série Lone Wolf. Znovu objevuji krásy Sommerlundu a tentokrát se i poprvé bojím, kdykoliv vlezu někam, kde není zrovna dvakrát bezpečno.
Jak mi připadaly cesty vlakem dlouhé a nudné, tak teď při ohlášce „Příští zastávka: Beroun (Praha Smíchov)“ v duchu křičím Néééé!
Jsem moc rád, že tahle série znova vychází a nedočkavě se budu těšit na další díly. A jestli vy chcete zjistit, jaké to doopravdy je, být hrdinou své vlastní knihy, a opravdu, opravdu se bát o to, jak to skončí, tak vám knížku vřele doporučuji.
A já si jdu na Smíchov koupit druhý díl 😉