Původně jsem přemýšlel nad něčím, jako další přihláškou do 1000 věcí co mě serou, ale on si na to Attila zjevně stačí sám, takže ať mu třeba shnije žába.

Poslední dobou se mi to na Facebooku stává až s překvapivou frekvencí: V žádostech o přátelství se mi najednou objeví jednička a já zajásám. Někdo mě má rád a chce být můj kamarád! Jenomže pak rozkliknu tu žádost a vidím něco takovýhodle:

Jméno: Božka Stonožka (nebo něco podobně dementního a rádoby anonymního)

Fotka: Smradlavá ponožka (poznámku o dementnosti si domyslete i tady).

Jo, ve společných přátelích „to“ dost často má obvyklé podezřelé, takže mám alespoň drobnou tuchu o tom, z jakých že kruhů že se to daná osoba bude rekrutovat. Ale hlavně zůstat tajemnej a anonymní, áááno?

Doprdele, jestli chcete být anonymní, tak na ten Fejsbuk nelezte!

Jasně, policie po vás jde a sami pracujete v supertajný továrně, takže ovšemže nemůžete svoje pravý jméno prozradit, protože jinak by zdražily banány.

Zároveň mě fascinuje přesvědčení daných tajnůstkářů o tom, že z anonymního jména a nicneříkající fotky okamžitě poznám, o koho kráčí. A samozřejmě že jejich žádost okamžitě vyřídím. Kladně. A mě už nebaví psát těmhle individuím zprávu ve stylu: „Ahoj, odkud se známe?“

Kdyby měli alespoň tolik slušnosti a sami napsali: Ahoj, Tassle. Já jsem Lojza Omáčkojic a naposledy jsem se s tebou potkal v hospodě U Zašitýho bubnu, kde jsme podnapilí dlouze diskutovali o pespektivách hřebíků. Chci si tě dát do přátel, protože jenom málokdo se vyzná v technikách zatloukání hřebíků tak, jako ty.

Ale ne. Je to co?

Je to marný, je to marný, je to marný.

Jo, jenom malá poznámka: Já už vyrostl z toho, abych masturboval nad počtem přátel. Fakt se s váma neofrendím jenom proto, že jste si klikli na čudlítko. Jestli máte rádi moje příspěvky, tak dost toho sdílím i na Twittru. A tam si mě může folounit třeba i měkká kancelářská sponka.

S přátelským pozdravem Necuchejte Tasslovi nervy vám přeju přátelský den.