Tak dlouho jsem hledal nějakou inteligentní erotickou literaturu, až se Dínen ustrnula a zapůjčila mi knihu ze svojí červené knihovničky. Kupodivu je zatím tak napínavá, že jsem se do ní začetl tak hluboce, až jsem v metru zajel až do depa.

Venku pršelo a déšť smáčel střechy zapadlého městečka kdesi ve středních Čechách. Pavel se zachmuřeně díval do deště svým smaragdovým zrakem a s hustou kšticí jeho zlatavě zbarvených vlasů si pohrával vítr. Z jeho široké a svalnaté hrudi se ozvalo temné zamručení. Vzpomínal na ty chvíle, kdy v náručí naposledy svíral svoji milou a kdy se její pevná ňadra naposledy přivinula na jeho dokonale vypracované tělo…

Jo, má to jeden problém: Ačkoliv je daný romanťák celkem vzato napínavé čtení, tak už mám celkem plnej krk bujných vraníků, kaštanových kadeří a širokých ramen. Román Ondina od Shanon Drake se odehrává ve Velké Británii roku 1627, ale přesto všichni mají sametově hebkou kůži a běloskvostné úsměvy. A co hůř: Jsem už na padesátý stránce a ještě nikdo s nikým se nevyspal. Moje škodolibá žena mi navíc pravila, že v poctivě romantické knížce to hlavní hrdince trvá dobrou půlku knížky, než se s hlavním hrdinou vyspí. To úplně nevím, jestli to teda rozdejchám.

V dálce zahřměl blesk. Jeho ostrý pohled na chvíli zabloudil ven z okna a na jeho bronzové pleti se zjevil znechucený úšklebek. Dlouze se zasnil…

Tyvole ale už! To mi fakt vadí. Když už to jakože někam směřuje (rozuměj: sex), tak se hlavní hrdina – teda spíš hrdinka – dlouze zasní a člověk se musí nezáživně prokousávat dvěma stránkama vzpomínek. On po ní touží, ona po něm taky, tak už se spolu vyspěte, no ne?!

Stála tam! její dlouhé rovné kaštanové vlasy splývaly po jejích dokonale tvarovaných bocích a v jejích medových očích se leskl záblesk touživého očekávání. Podíval se na ní dlouhým, chtivých pohledem a ona pod svými velkými, pevnými prsy ucítila nedočkavé bušení svého srdce. Ten muž jí přitahoval. Chtěla vědět, jaké to je, splynout v jeho širokých, mužných ramenou a nechat se milovat. Dlouze, něžně, a přesto drsně. Ale byla tu ta vzpomínka…

Jo, když jsem psal předchozí odstavec, tak jsem zkoumavě hleděl svojí ženě do očí a snažil se najít odpovídající romantický odstín, co bych tam prdnul. Průšvih je, že oba máme oči zelený a smaragdy jsem si zabral už sám na sebe. Moje choť poťouchle poznamenala, že bych tu barvu mohl pojmenovat jako kompostovou zeleň. Což teda není vůbec romantický. Ale kompost je prej strašně potřebnej pro růst ostatní zeleniny.

A pak si pište nějakej ten romanťák…

No nic, já jdu číst dál, a jestli mu v tý knížce do stránky 100 nedá, tak s tím seknu a holt moji hrdinové nebudou v povídkách souložit.

Redakční dodatek: Na straně 100 se hlavní hrdinové vášnivě políbili. To Tasselhofa nadchlo natolik, že pokračuje v četbě.