To. Zní. Jako. Plán.

Na xichtoknize jsem se jen tak mimochodem zmínil o tom, že dneska píšeme písemku z Němčiny. A že to vlastně vůbec neumím. Že německy nevládnu a holt mi je souzeno mluvit pouze anglicky … a česky, že.

Jenže

Jenže jsme o víkendu jeli se ženou do Drážďan, kde jsem si krom maršmelovýho flafu koupil i spoustu Bekleidung. Oblečení jakože.

Domácí úkol pro moje čtenáře: Vyslovte nahlas „fluff.“ Mělo by se to vyslovovat jako [flaf]. Zkuste to vyslovit stylem, jako kdyby vás něco pohoršovalo. Bonus: Použijte slovo fluff v běžné mluvě. Speciální bonus obdrží ten, kdo použije slovo fluff v běžné mluvě vůči třetí osobě, když to Tassl uslyší.

A v Němcích jsem zjistil strašně zajímavou věc: Já jsem prakticky všemu rozuměl! Jasně, jakmile zjistili, že nejsme odtama, tak svoji mluvu dosti přizpůsobovali, ale to dělají prakticky všichni a vždy když si chtějí porozumět.

Vždy jsem si říkal, že přiznat si své slabiny je vlastně výhra. A je to jedno z asertivních práv člověka: Přiznat, že něco nezvládám, či nahlas přiznat, že mám například trému, či strach: Takový člověk dané sdělení svěřuje s důvěrou, že příjemce daného sdělení je inteligent, co pochopí, jak se věci mají.

Jak ovšem praví jedno staré přísloví: Žádný učený z nebe nespadl, ale blbce zato jako kdyby po hrstech rozhazovali.

Když jsem jednou řekl: „Ále, já se to teprve učím.“ tak jsem u příjemce očekával pochopení toho, že po dvou letech čtení a praktikování si nemyslím, že bych aspiroval na mistra. Ovšem jak jsem byl překvapen, když jsem se pak o sobě dozvěděl, že jsem v zásadě nováček, co nevidí do Hlubokých Úrovní Vysokého Učení a tudíž bych měl držet kušnu.

Nedávno jsem zjistil, že dva moji známí, co jsou shodou okolností Němci, hodlají vyučovat o Německu. Dle mého názoru pouze z toho titulu, že se jako Němci narodili. Jo a celý život žijí v Česku. Německy jsem je neslyšel ani kváknout.

A tak jsem si říkal … What the …?

Tudíž to ve mně uzrálo: Praštím do toho. Konečně se přestanu podceňovat a holt to zkusím. Když to selže, selže to. Ale alespoň z toho budu odcházet s pocitem, že jsem to alespoň zkusil.

A jakmile to veřejně spustím, začnu čekat odkud se mi někdo ozve, cože si jako nováček dovoluju a vždyť jsem přeci sám o sobě říkal, že to vlastně vůbec, ale vůbec neumím…

Tomu člověku pak veřejně udělím jedno sladké lízátko.