Když se teda zaobíráte těma online válkami, tak já se vám pochlubím jednou kancelářskou bitvou
Začneme tím, že jsem aktuálně Test Lead. Což v lidštině znamená, že samostatně určuju, co se bude testovat a kdo to bude testovat a kdy se to bude testovat. Zodpovídám za troj mužný tým, jehož jednou jednotkou jsem já. Pak tam mám dva kolegy, jednomu říkejme třeba *F* a druhému třeba *S*.
Kolega *F* je ovšem poněkud blbý: Klidně i třikrát za den se zeptá na tu samou otázku … A za dva týdny ji vytáhne klidně znova. Navíc je mi jasný, že z našeho týmu odvádí asi tak nejmíň práce. A tak, když přišla možnost odvety, tak jsem se jí chopil plnými otěžemi.
V práci sedíme v jednom velkém open-space, který je rozdělen vysokými skříněmi na jednotlivé jednotky, kde je vždy velký stůl se čtyřmi pracovními stanicemi. Jelikož u toho našeho (zatím?) sedíme jenom tři, tak je v jednom rohu věšák na kabáty. Já s kolegou *S* sedíme čelem ke vchodu a kolega *F* zády. Pro názornost přidávám drobný plánek:
Není to úplně ideální plánek, protože nesedíme hned u dveří, ale tak nějak pro představu byste to měli mít, no ne?
Mňo, a já kdykoliv jsem se vracel z oběda, tak jsem prošel za zády kolegy *F*, pověsil si kabát a šel jsem si sednout ke svému počítači. Doposud dobrý, no ne?
Jenže
Jenže jednoho dne se kolega *F* svěřil mému kolegovi *S* s tím, že si myslí, že to dělám především proto, abych mu tak “nenápadně” kontroloval, co provádí na svém počítači. S čím ovšem kolegáček nepočítal, bylo, že *S* mi pěkně zatepla vyslepičil, co mu *F* sdělil. Jo, jsme svině svinutý, co si z něj rádi udělají srandu.
A tak slovo dalo slovo a dali jsme dohromady jednoduchý plán: Každé ráno budu věšet kabát někam jinam a na výše zmíněný věšák svůj kabát budu věšet pouze odpoledne. A pokusím se při tom velmi očividně kontrolovat, co *F* na svém počítači provádí.
Odbočka: Ne, opravdu nemusím někomu přecházet za zády, abych viděl, co dělá. To, že práci fláká, jsem věděl i před tím. A že nejraději testuje fejsbůk… To vím taky *mrk*
Asi tak týden to tak pokračovalo a kolega *F* se ani jednou nesvěřil s novou konspirační teorií. Což mi začalo vadit, protože když si z někoho chcete udělat prdel, tak jeho klid vám moc nedodá…
Takže jsem přitvrdil a jednoho dne, když jsem se tak vracel z oběda, tak jsem byl až velmi, velmi očividný: Kolega *F* si zrovna s někým chatoval na fejsu, a tak jsem se mu naklonil přes rameno a zeptal jsem se ho, zda se jedná o jeho novou přítelkyni.
*F* to tak nějak zahrál do outu a pak se přes firemní chat podělil o svou bolístku se *S*. Ano, tušíte správně. Ten mi to přes firemní chat okamžitě kopíroval, takže jsem věděl, co se *F* v té jeho hlavě honí.
Zde si prosím představte, jak se ďábelsky šklebím a možná i temně chechtám.
Následující den byl věšák přesunut. Přímo do nápisu “chodba.” A aby si kolega uchránil své drahocenné soukromí, tak si ke konci skříně přesunul vzrostlejší palmu, kterou nám tam ten čas zrovna naimplementovali.
Odbočka: Jo, já taky v práci chodím na fejs. Ale tak na oddechovou desetiminutovku mezi prací. Xichtokniha se v naší práci toleruje, stejně jako malej modrej pták štěbeták. Ale nesmíte na něm vytvrdnout přes 4 hodiny, jako … někdo.
A tím přesunem jsem mu vyhlásil regulérní věšákovou válku. Zaprvé jsem mu každý večer přesouval věšák zpět tam, kde byl a doufal, že se do práce dostanu dřív, jak on (chodí docela dost brzo, sviňucha). To se mi bohužel nedařilo, takže mě každé ráno vítal věšák na novém, přesunutém místě.
Tak jsem zaútočil tak, že když byl mimo na oběd – a já zrovna na něj odcházel, tak jsem mu věšák šoupnul zpět na místo a hned zmizel. Kolega *S* co na oběd nechodí, se mi svěřil, že *F* pobíhal po místnosti a ptal se, kdo to udělal.
Samozřejmě, všichni kolegové a všechny kolegyně jsou taky z odchovu v zátoce sviní, takže nikdo nic neviděl a nikdo nic neslyšel. *smích*
Ale to mi nestačilo. Chtěl jsem konečné řešení věšákové otázky.
A tak mě to na další obědové pauze napadlo. Jelikož k našemu stolu to trvá další dva, neobsazené stoly, tak jsem večer (až *F* odešel domů) přesunul náš věšák tam, kde byl a od prázdných stolů ukradl věšák, který stejně nikdo nevyužíval a postavil ho tam, kam ho stavíval *F*.
Navíc jsem svoji rusky mluvící kolegyni ukecal k tomu, ať tam azbukou napíše “nepřenášet” a pod to ať to napíše česky. Ano, naše uklízečky jsou Ukrajinky a tudíž jejich řeč nemá s ruštinou nic společného, ale doufal jsem ve fungující stereotypy … a stejně *F* neumí ani rusky ani ukrajinsky*mrk.*
Pak se mi nějak až do pátku dařilo přicházet do práce dřív, než on, takže věšák vydržel tam, kde je – a na něm již od rána můj kabát. Kolega se zatím nikomu nijak nezmínil, asi čeká na svůj čas.
Tak jako tak vás o dalším kole bitvy budu informovat.
A když se nebude dlouho nic dít, tak se ho “nevinně” zeptám, co to na tom fejsu dělá.
Tak nepřepínejte!
Sakra, takovou práci (kde bych mohl byť i jen na 10 minut na xichtoknihu či ptáka štěbetáka) bych bral taky 🙂
a jak to dopadlo jak to dopadlo??
Nechávám ho v blahé nevědomosti… Už si i přestal zamykat počítač … 🙂