O tvůrčí krizi a něco jako nová pravidla mého blogování

Sám se sebou jsem poměrně dávno tomu začal takovou drobnou soutěž: Budu na Tasslovice publikovat nejméně jednou týdně, a to každé pondělí v deset ráno. Zaprvé by mi to mohlo přinést čtenáře, co ještě neobjevili RSS čtečku a zadruhé by mě to mělo naučit pravidelnosti psaní.

Když chcete psát, tak většinou jako radu číslo jedna najdete: Psát pravidelně. Má to svůj důvod: Když budete sedět na zadku a čekat na múzu, tak to té mrše může trvat taky celou věčnost, než přiletí a způsobí kouzlo.

Když jí ale řeknete, kdy máte ordinační hodiny, tak ona se naučí chodit.

Jenže jsem zjistil, že to nesmíte lámat přes koleno.

Psal jsem pravidelně. Psal jsem, i když jsem byl nemocnej, nebo třeba když jsem byl na dovolené. Neustále jsem na blog publikoval jednou týdně i v momentech, kdy by ostatní řekli, že se vlastně nic neděje.

Psal jsem, když se mi chtělo, a poslední dobou jsem psal i v momentě, kdy se mi nechtělo. A přes veškerou nechuť jsem sedl ke klávesnici a začal bušit. Bez inspirace, bez nápadu. Prázdná, bílá stránka a blikající kurzor.

Tenhle víkend se mi poprvé při představě z psaní udělalo fyzicky špatně.

Kdybyste se mě zeptali, proč že to vlastně píšu, tak bych vám odpověděl jednoduše:

Protože mě to baví.

Tak to teď najednou neplatilo. Nebavilo mě psát a pondělní termín mě svazoval tak neskutečně, že jsem učinil závažné rozhodnutí: Vykašlat se na termín a než abych ze sebe tlačil nějakou sračku, tak radši na svůj blog nic nenapíšu.

Cítil jsem se, jako kdybych přetrhl okovy, co mě svazovaly. Svázal jsem se jhem termínu a múza ke mně raději už nechodila, protože nikdo nechce navštěvovat nasraný lidi.

A tak jsem se znovu zamyslel, proč že jsem si takový debilní pravidlo stanovil. A vzpomněl jsem si: Učinil jsem tak proto, že jsem se chtěl vypsat. Jenom praktikováním řemesla si myslím, že se někam dostanu. Jakože… někam dál.

Podíval jsem se na pár posledních článků a seznal, že to jsou strašný sračky. Něco z toho, co je tady už publikovaný, bych normálně nepublikoval, protože je to úplně nahovno. Nahovno napsaný a s divnou pointou.

A tak jsem si řekl, že to chce trochu jiný pravidla, který tímto postuluju:

1. Musí mě to bavit
2. Mezi články by měla být odmlka cca. 7 dní
3. Maximálně však 14 dní.
4. Budu víc experimentovat
5. Kašlu na programování příspěvků, naučte se používat RSS
6. Nikdo vás nenutí, abyste to četli.

Ani na desatero jsem to nedotáhnul

Dává mi to volnost se víc věnovat tomu, co doopravdy píšu. Například u povídky mi trvá tak měsíc, aby se stala dobrou povídkou. A u zbytku … No, zopakujte si pravidlo číslo šest.

A já si jdu smazat dva články z konceptů, co byly tak strašně divný, že jsem je nepublikoval ani v momentě, kdy termín fakt už bušil na dveře. Je dno, pod který neklesnu. Nová pravidla – obzvláště hned to první mi zase dává volnost si hrát a nestresovat se s něčím, co je jenom v mojí hlavě.

A hlavně můžu vypointovat svý příběhy. A to je to nejpodstatnější, no ne?