Než začnete číst dál, tak vás varuju – tohle jsou Hlubokomyslné plky, tudíž to nebude recenze

Tak trochu jsem se začal zajímat o to, co to v dnešní feministické post-všechno společnosti 21. století znamená být mužem. Přečetl jsem si pár knížek, diskutoval jsem v rámci Pohanského diskuzního podvečera a teď jsem si řekl, že by bylo fajn zjistit, co na to ostatní.

A tak jsem v úterý večer navštívil přednášku stejného názvu, jako je tento příspěvek.

Přednášející (Vladimír Münz) na první pohled nezapůsobil – 41 let, nadváha a na sobě měl sežmoulaný kalhoty a rozdrbaný triko. Ne, nemusíme být všichni mladí, krásní, štíhlí a úžasní. Ale musím říct, že byl ze všech účastníků nejhůře oblečený.

A pak se postavil, ležérně se rozkročil, pravou ruku strčil do kapsy kalhot a levou s mikrofonem si opřel o svoji hruď. A začal plkat.

No ty vole!

To, že přednášející neví, jak přednášet, to bych přežil – mám za sebou vysokou školu a tudíž jsem si už zvyknul, že přednášející neumí mluvit. Že se při svém poměrně monotónním projevu pohyboval ve stylu šlapu zelí případně tancující medvěd v cirkuse, byl jenom drobný bonbonek. Ale

Počkejte si na to.

Ale to, že přednášející ani neví, co by měl přednášet, tak s tím jsem se setkal fakt poprvé. Možná mě budete poovažovat za rozmazleného zmlsance, ale pokud jdu na přednášku s názvem „Mužská síla a její projevy v životě muže,“ tak od ní očekávám, že se dozvím něco o tom, co to je mužská síla, a třeba pár vět i o tom, jak se projevuje v životě.

Tak pan přednášející nesplnil ani jedno. Vladimír se tedy nejprve hloubavě zamyslel nad tím, co je vlastně potřeba k tomu, abychom začali zjišťovat svoji mužskou stránku. Pomocí mnoha slov a obratů nás obeznámil s tím, že je k tomu potřeba především retrospektivní pohled na vlastní rodinu a sourozence a analyzovat vliv rodičů a dalších morálních autorit.

Jako dobrý.

Pak začal druhý stupeň vyprávění.

Dovolte malou odbočku: Když vám přednášející řekne, že cesta k ponoření se do situace rodiny a ke komplexnímu, ničím nezabarvenému pohledu na vaše rodiče vám může zabrat klidně i celý váš zbytek života, tak vás trochu překvapí, že daná cesta má vlastně víc stupňů. Holt je pan přednášející fakt dobrej když první stupeň přešel jenom za pár let…

Takže v druhém stupni se pan Müntz rozplkal na téma mužských a ženských kvalit.

Jako chápejte to. Muži a ženy nejsou stejní a liší se ve svých kvalitách a potřebách. Naštěstí tedy přiznává možnost, že žena může oplývat mužskými kvalitami a naopak.

Jakožto první mužskou kvalitu nám po sálodlouhém úvodu naservísoval takzvaný „tah na branku.“ Takový průměrný muž si totiž vytyčí cíl a pak se do něj zakousne. A jde si za ním, bez toho aniž by se ohlížel nalevo, či napravo.

Ženskou kvalitou naopak bývá touha „vytvářet harmonii.“ Tudíž pro běžnou ženu je důležitější to, jak se její okolí cítí, než nějaké dosahování cílů.

Pauza na oddech. Teď se z hluboka nadechněte, tohle vás možná dorazí:

Takže to pak dopadá tak, že muž si třeba vytyčí cíl dojedu z Prahy do Brna za dvě hodiny, zakousne se do něj, sedne za volant a jede. A je mu jedno, jestli se jeho žena cítí nebezpečně a dítěti je blbě. On si prostě vytyčil cíl, že to do Brna dá do dvou hodin a dítě ať se třeba poblije.

Pan přednášející si taktéž například myslí, že muž starající se o malé dítě je něco jako oxymorón a k prtěti patří zásadně jenom matka.

Nevím, co já budu prohlašovat až/jestli k tomu u mě někdy dojde, ale zatím celkem souhlasím s jednou na přednášce přítomnou paní, co mu v sekci na otázky řekla, že proběhlo několik rozsáhlých psychologicko sociálních průzkumů, které jednoznačně prokázaly, že muž má k péči o dítě zcela stejné predispozice jako žena.

A pan přednášející?

Ten ji utřel s tím, že to byla sekce pro otázky a ona nezakončila svůj poznatek otazníkem.

Při další otázce mi to docvaklo:

Co vás vedlo k tomu vydat se ke zkoumání vlastního mužství?

Byl to rozvod, přátelé.

A pak mi to trochu docvaklo.

Tohle nebyla přednáška o mužství. To byla zpověď muže v krizi středního věku, kterému krachlo manželství a on začal hledat problém v sobě. A proto dlouze plkal o tom, že musíte vědět, kdo jste a naplňovat svoje vlastní cíle.

V životě každýho (chlapa?) totiž jednou přijde chvíle, kdy si myslíte, že ta cesta, po které jste se vydali, není vůbec vaše. A najednou nutně získáte pocit, že byste to měli změnt, teď hned.

Asi tušíte, že jsem si svých pětatřicet korun za celou šou náležitě užil…

Ale tak trochu to beru jako znamení – že bych asi neměl něco podnikat veřejně, dokud nebudu vědět, co vlastně chci říct.

Ale třeba se mi to rozleží v hlavě.