A výsledek? Zděs.Pořád jsem konec svého marného pachtění odkládal. Pořád jsem si říkal, že ještě né, Tassle, ještě není čas na teatrální gesto, ještě není ten správný okamžik, abys svoji blogovou existenci ukončil.

A mezitím jsem prožíval a prožívám věci, o kterých se mi už hlavou honilo, jak já to jenom napíšu na tyhlety stránky. Jak to jenom sepsat, aby to mělo nějaký inteligentně hlubokomyslný nádech a zároveň, aby to bylo čtivé.

A tak jsem si uvědomil, že jsem závislej nejen na internetu, ale taky na svým blogu, že prostě nové příspěvky psát MUSÍM i když se vám třeba nebudou líbit, nebo vás budou urážet.

Nemusíte to číst. Ale já s psaním hned tak nepřestanu. I kdybych tyhle slova řval do prázdna, tgak pořád z nich mám lepší pocit, než z těch slov, co mám kdesi schovány na papíře.

Takže jinými slovy: Konec v nedohlednu.

A ještě něco: Třeste se lidé, co mě znáte, hodlám psát tak jak já chci, o čem já chci a stylem jakým chci já.

Pokud budu mít depresi, tak o ní napíšu a je mi jedno, jestli se vám to bude líbit nebo ne.

Pokud budu mít svoje oblíbené psychotické paranoidní stavy, tak o nich taky budu psát a né že ne.

Tak, teď jsem vám to nandal.

A jestli se vám to nelíbí, tak přepněte kanál.

Já jdu na Alelujá spotkání, jenom abyste věděli.

Což se tady zejtra objeví.

Tasslout.