vesmír. Hluboký a nekonečný….Kapitán Karbenátek si právě užíval honosného kapitánského večerního přídělu jídla ve své kajutě, když v tom zablikalo výstražné červené prasečí ouško u jeho domácího počítače. Přicházela zpráva. Důležitá. Velmi důležitá. Karbenátek si rychle strhnul bryndák a otřel si mastnotu z úst, rukou, nohou a vlasů, a poté zapnul počítač.
Obrazovka chvíli šuměla a škvířila a po pár přesně mířených ranách do procesorové jednotky se obraz ustálil. Byl to admirál vesmírného letectva osobně. Jakmile Karbenátek dopočítal hvězdičky na jeho výložkách a uvědomil si, že je to víc, jak má on, tak zasalutoval.
„Zdravím vás, kapitáne,“ začal admirál.
„Ééé… Kapitán Pierre Karbenátek, během mé služby se nic zajímavého…“
„To stačí, kapitáne. Mám pro vás závažný úkol.“
„Ano, pane?“
„Ano!“
„Ale já… já myslel, že mi něco o něm řeknete…“
„A o čem jako?“
„No, o tom úkolu, pane!“
„To vám teď nemohu říct, musíme přejít na kódovanou frekvenci. Otočte červeným ouškem dvakrát doprava.“
„Ano, pane!“ řekl Karbenátek a začal zkoumat, kde je vlevo a kde vpravo. Potom to namátkově zkusil a naštěstí se mu to povedlo. Na kódovaném kanálu už na něj čekal admirál. Karbenátek se mu nahlásil: „Admirále, kapitán Karbenátek připraven přijímat na kódovaném kanálu!“
„Dobře, kapitáne, teď vám tedy mohu říct náplň vašeho úkolu,“ odpověděl admirál.
„Takže?“ Karbenátek byl už nedočkavý.
„Bude to tajná mise, kapitáne,“ řekl významně admirál.
„A její náplň?“ dychtil dále Karbenátek.
„To je tajné, i tenhle kanál není dostatečně bezpečný.“
„A co teda mám dělat.“
„Musíte letět na tajné souřadnice.“
„A jak se ty souřadnice dozvím?“
„Jsou schovány na tajném místě ve vaší lodi.“
„A kde je to tajné místo?“
„To je tajné. Admirál končí.“ Obrazovka zhasla a nechala Karbenátka nevěřícně na ní zírat. „Tak dobře,“ řekl si Karbenátek, „kdybych byla tajná souřadnice, tak kam bych se schoval?“ Karbenátek začal velice zevrubně prohlížet svojí kajutu. Našel pár zapomenutých lentilek, pravou ponožku modré barvy, kterou pohřešoval už pět dnů, ale nikde nebyla tajná souřadnice.
Jelikož ve své kajutě nic nenašel, tak se rozhodl vyjít mezi posádku a nenápadně je sledovat. Třeba tam venku je někde pravda . Tedy, tajná souřadnice. Karbenátek jen tak bloumal chodbami a za chvíli se mu z toho už točila hlava: „Představte si, kapitáne, že mám tři děti a bydlíme v Severní ulici.“ Řekl mu jeden z posádky.
„Musíš použít patnáct oček hladce-obratce a hlavně nezapomeň na modrou přízeň!“ slyšel dvě desátnice na chodbě.
„Pěšec na E2!“ rozléhalo se z důstojnického klubu.
Jak tak bloumal chodbami, dostal se kapitán až ke kajutě poručice Omamné. Ještě měla konzultační hodiny, a tak se rozhodl za ní zajít. Zaklepal na dveře a vstoupil.
„Ale, to je mi nečekaná návštěva, kapitáne!“ řekla mu na uvítanou poručice Omamná.
„Mám psychologický problém, vážená poručice,“ řekl jí rovnou Karbenátek.
„Aha. Předepíšu vám Viagru a uvidíte, jak rychle se to spraví.“
„Ehm, to není problém toho typu. Hledám něco, co nemohu najít.“
„A co to je, co jste ztratil?“ zeptala se se zájmem poručice Omamná a začala si nenápadně listovat v knize s názvem „Traumata z dětství od A do Z“.
„To je tajné,“ odpověděl Karbenátek, načež poručice odložila knihu o traumatech a vytáhla tlustou knihu s názvem „Jak jednat s maniakálním schizofrenikem“
„Mluvte klidně dál, já vás poslouchám,“ pobídla ho poručice a pozorně si četla jednu kapitolu.
„Jsou to… ééé… nějaká čísla, která nutně potřebuji najít a jsou tajná. Přísně tajná.“
„A asi potřebujete pomoci, že?“ zeptala se poručice a začala se velmi nenápadně natahovat po svěrací kazajce, která byla v prosklené skříni.
„Ano,“ řekl Karbenátek.
Poručice si u skříně se svěracími kazajkami uvědomila, že Karbenátek sedí na klíči a tak mu řekla: „Většinou to nejtajnější se dává na místa, kde je na ně dobře vidět. Pokud tajnou informaci vídáte dnes a denně, tak vám ani nepřipadne, že je to tajné.“
„Už to mám!“ vykřikl Karbenátek a vyřítil se ven z kajuty. Karbenátek běžel chodbami jako divý. Ani se nezdržoval s turbovýtahy a lezl po žebřících. Až nakonec doběhl na velitelský můstek. Až tam si uvědomil, že začala noční směna. V křeslech pro důstojníky nyní seděli desátníci.
Desátník kapitánovi nechápavě začal uvolňovat křeslo, ale ten mu pokynul, ať na něm zůstane. Karbenátek si zkoumavě prohlédl obrazovku a pak řekl: „Kormidelníku, nastavte kurz 122-115-221.“
„Ale pane, to je přece výrobní číslo té obrazovky,“ odpověděl mu nechápavě druhý kormidelník.
„Já vím, co dělám, desátníku. Maximálně maximální vepř! Ať tam jsme do rána! A já teď jdu spát.“
„Ale pane, maximálním vepřem tam budeme za dvě hodiny!“
„Tak maximální vepř zpomalte, abych se mohl vyspat pěkně do zlatova.“
„Rozkaz, pane,“ odpověděl druhý kormidelník a spustil motory. Karbenátek mezitím odešel z velína. „Příště nás nechá letět podle čísel, co vyjdou ve sportce.“ zabrumlal si pod strouhanku kormidelník a loď se vydala na cestu.
Druhý den ráno, přesně tak, aby se kapitán stihnul umýt a nasnídat, doletěla Entrprase ke svému cíli. „Pane, čeká tam na nás nějaké plavidlo a volá nás.“ oznámil Gerd Brok.
„Na obrazovku.“ řekl kapitán. Na obrazovce se objevila tvář opravdového vesmírného dobrodruha, až všichni (kromě Karbenátka) užasle vydechli.
„Dobrý den. Jmenuji se Brusinka. Knedl Brusinka. Mohu na palubu?“ oznámil melodickým hlasem onen muž.
„To je řízek!“ vydechla užasle poručice Bujabézová. Karbenátek se to pokusil přeslechnout a co nejvelitelštějším hlasem prohlásil: „Povolení uděleno. Sejdeme se u přechodové komory.“ samotnému Karbenátkovi jeho hlas nezněl vůbec tak drsně a melodicky.
Za pár minut už všichni důstojníci stáli u přechodové komory a očekávali hrdinu, hrdinu s velkým B. Dveře se otevřely a vkráčel Brusinka takovým stylem, že nadporučice Bujabézová omdlela.
„Dobrý den, kapitáne,“ vysekl Brusinka předpisový pozdrav. „To je řízek!“ ozvalo se z davu důstojníků. Karbenátek mu odpověděl nedokonalým zasalutováním a řekl mu: „Přeci nebudeme stát tady, co takhle dát si skleničku?“
„Díky, ne, já sklo nerad.“
„A co takhle něco ostřejšího?“
„Tak to neodmítnu,“ odpověděl Brusinka a zahleděl se zhluboka do očí poručice Omamné. „Ahoj, krásko,“ oslovil ji.
„Ahoj krasavče,“ odpověděla naprosto omámená Omamná.
„Doufám, že si na mě potom uděláš čas,“ řekl sexy hlasem Brusinka.
„Kdy a kde? A co si mám vzít na sebe?“
„U mě v kajutě. Za chvíli. A vezmi si na sebe jenom humrovou omáčku. Tu já nejraděj.“ Pak se Brusinka pořádně podíval na Karbenátka a řekl: „Ta uniforma mě plete, ale nesetkali jsme se už náhodou?“
„Ne, nesetkali.“ řekl ledově Karbenátek a nenápadně si promnul zápěstí. Jako by ještě cítil chladný stisk okovů, které mu kdysi sám Brusinka nasadil.
„Víte, já mám velmi dobrou paměť na tváře a dal bych krk za to…“
„Tak dáme si tedy něco ostřejšího?“ přerušil ho Karbenátek a Brusinka si uvědomil, že ho Karbenátek mezitím dovedl k baru.
„Dám si Whisky,“ poručil si Brusinka.
„A jak jí chcete?“ zeptal se barman.
„Čistou. A dejte mi ji dvojitou, s ledem, sodou, citrónem a třešničkou.“
„Ano pane.“
„A nezapomeňte na paraplíčko.“
„To je řízek!“ vzdechl tiše barman a ještě kdosi v sále.
„Agente Brusinko, že jsem tak smělý, jaká je vaše mise?“ zeptal se Karbenátek.
„Letíme na planetu Skrytánii, kde se skrývá nejspíš největší zločinec všech dob, Salám Husajn, kázal nadřazenost sóji nad vepřovým a to se nedělá.“
„To je řízek!“ vzdechnul opět někdo v davu.
„Dobře, nastavím tedy kurz na Skrytánii,“ řekl Karbenátek a podrážděně odešel. Už nechtěl v blízkosti tohoto agenta s tajným číslem 000 déle setrvávat.
* * *
Už druhý den se Entrprase plavila ke svému cíli a konečně byla Skrytánie na dohled. Karbenátek měl už Brusinky plné zuby. Nikdo před ním nesměl vyslovit jakékoliv slovo, které začínalo na B a ženská část posádky mu nesměla na oči. Jak to tak vypadalo, tak se Brusinka vyspal se všemi.
„Brusinko, jsme na oběžné dráze Skrytánie,“ oznámil agentovi do interkomu.
„Dejte mi pět vteřin a budu tam.“ ozvalo se z reproduktoru, načež se v zápětí otevřely dveře výtahu a na můstek vstoupil Brusinka.
„To je řízek!“ vzdechl obdivně Gerd Brok. Karbenátek se začal ještě více těšit, až Brusinku uvidí naposledy. Brusinka popošel ke kapitánskému křeslu a řekl Karbenátkovi: „Teď sledujte, jak se to dělá.“
Kapitán nechápavě uvolnil agentovi místo a ten začal vysílat na planetu: „Saláme Husajne, hned se vzdej! Tady je Knedl Brusinka!“ Karbenátek se pro sebe ušklíbnul. Copak si ten naolejovanej cucák opravdu myslí, že se mu Husajn vzdá? Ale Karbenátek se mýlil:
„Vzdávám se, nestřílejte mocný Knedle!“ ozvalo se z planety. Za chvíli na orbitě byla druhá loď. Byl v ní Salám Husajn a sám. „Proč se vzdáváte?“ zeptal se nechápavě Karbenátek.
„Brusinka je mocný a silný. Neměl bych šanci. Je to pravý řízek!“ odpověděl Salám Husajn.
„Odvedu si Saláma na svou loď! Mějte se tu, krasavice!“ řekl Brusinka a vyběhl ven z můstku.
„To je řízek,“ povzdechlo si tentokrát celé osazenstvo můstku (kromě Karbenátka).
„Jméno, nejdůležitější je jméno.“ řekl si pro sebe Karbenátek a už se mu začal pomalu rýsovat plán, jak získat princeznu Šrůtku. Loď Entrprase se zase vrátila zpět na svůj kurz vstříc novým dobrodružstvím.
Povídka původně vyšla 19.6.2003 a já jsem jejím autorem