Vesmír, nekonečný vesmír. Tak přesně tam se Vepřové ještě nikdy nevydalo! Ale nyní, úplně první loď, Entrprase, se svou statečnou posádkou se odvážně pouští tam, kam zatím žádné vepřové ještě nevkročilo. Pojďte s námi sledovat jejich úžasná dobrodružství při objevování nových světů!Kapitán Karbenátek vyskočil ze svého pilotního křesla a zvolal: „Potápíme se! Telegrafujte Carpatii, ať si pospíší! Důstojníci do člunů, ženy a děti do podpalubí!. Modrá stuha je v hajzlu, Orchestr nástup, zahrajte song Jen k tobě bóže blíž.“
Krásná poručice Omamná kapitána ohleduplně upozornila: „Nejsme na Titaniku kapitáne, tohle je kosmická loď Enterprase.“ Probraný Karbenátek se rozmrzele otázal. „Kdo mne to probudil?“
„Byl jsem to já pane,“ přiznal se seržant Brok, „právě jsem přijal tísňové volání.“
Karbenátek se zasmál: „To je blbost Broku, nemůžeš přijímat žádné volání, nemáme rádio ani televizi. Dokonce ani mobil tady nemá signál.“
„Přijal jsem to telepaticky,“ prohlásil seržant a hned se opravil: „totiž selepaticky kapitáne, vím, že telepatie se na Enterprase nehodí.“
Kapitán spokojeně pokýval: „Ovšem selepatie, to je něco jiného, říkal jste Broku, že tísňové volání? V takovém případě musíme letět na pomoc, i kdyby to byla léčka. Musím totiž konat hrdinské činy za každou cenu.“

Seržant potom informoval, že se jedná o planetu neznámého jména, která volá o pomoc. Planeta je zřejmě obydlená inteligentními bytostmi, protože primitivové by si pomohli sami a neobtěžovali slušné astronauty nějakým otravným voláním.
Jeho argumentace byla shledána logickou a Enterprase zamířila na plný tah svých umaštěných motorů k nešťastné planetě.
Protože bylo rozhodnuto přistát s celou lodí, nastal na palubě čilý ruch. Uštvaní a zpocení důstojníci ze všech sil řvali rozkazy, zatímco elegantní a nažehlení muži, je ležérně a zvolna vykonávali.
Konečně byly vysunuty přistávací nožičky a stabilizační kopýtka se zaryla do půdy neznámé planety. Na obětavou posádku už čekali zástupci a vyslanci domorodců. Byli to neuvěřitelně rozšklebení skřetové a trpajzlíci v plandavých tógách a lidových krojích. Jejich špičaté uči byly smutně svěšené a pohledy vyhaslé. Dvě krojované šotčice (šotky?) podaly Karbenátkovi na stříbrném podnose trochu soli. Skřetí kapela, pod taktovkou starého mága se chystala zahrát hymnu a pečlivě ladila své dudy. Kapitán Karbenátek je však rázně zarazil. „Není čas na oficiality!“ zvolal energicky. „Povězte jasně a stručně v čem je váš problém. Přijeli jsme vykonat hrdinský čin a zachránit vás.“

Z řady delegátů vystoupil vousatý elf s tragickým výrazem.
Důstojníci z Enterprase čekali, něco hrozného, ale to, co uslyšeli, překonalo všechna hrůzná očekávání. Otrlí kosmičtí vlci ztuhli děsem, když zaslechli tu příšernou zprávu.
Vousatý elf pronesl zlomeným hlasem: „Už tisíc let jsme nejedli.“

„Neuvěřitelné, nemožné, hunpossible, šílené!“ Takové výkřiky se ozývaly z hrdel šokovaných důstojníků. „Jak jste to mohli vydržet?“ otázala se dojatá nadporučice Bujabézová.
„Mocná kouzla našich předních mágů, nás udržují při životě,“ oznámil tiskový mluvčí domorodců. „Ale je to vůbec nějaký život? Má takový život smysl? Proč vůbec žijeme!“
Když se zdrcení důstojníci trošku vzpamatovali z prožitého šoku, byli obřadně uvedeni do zasedací síně. Dlouhé stoly, pokryté bílými ubrusy, byly ozdobeny řadou váziček a několika slánkami. Obratní číšníci, vedeni šéfkuchařem ve vysoké bílé čepici, postavili před každého broušenou křišťálovou sklenici pitné vody. Karbenátek si nechtěně vzpoměl na svou osudnou hostinu ve Vepřolandu a potají setřel slzu i slinu.

Do diskuse se přihlásila Uma Bujabézová s návrhem.
„Přátelé, domorodci!“ řekla. „Mimořádná situace žádá mimořádná opatření. Proto mi musíte prominout, že použiji drsný až vulgární výraz. Je to PRÁCE, co vám pomůže. Orejte půdu, zasaďte bambory. Na naší Zemi v sedmnáctém nebo snad v sedmadvacátém století, zachránily brambory Evropu před hladomorem. Pěstujte brambory a budete zachráněni.“
„Pěstujte také sladovnický ječmen a chmel,“ přidala se kupodivu solidárně Natálie Omamná, „pro náš lid není pěstování chmele ostuda, ale čest. Ječmen a chmel nám přináší štěstí a prosperitu.“
Ze své židle povstal schátralý šotek a promluvil: „Vašeho návrhu, jakkoli je drsný, si vážíme. Nejste první, kdo nám takové řešení navrhnul, byla tu před vámi kosmická loď VOSTOK a také nám vnucovali práci. Problém je v tom, že jsme natolik zesláblí, že pracovat nemůžeme. Nejen, že nikdo z nás neudrží pluh ani rýč, ale nedokážeme už ani zabíjet lidi meči a sekerami. Vy jste toho konec konců živým důkazem. Nejprve musíme zesílit a až potom zoráme a zasadíme vaše užitečné plodiny.“
Šotek domluvil a vysílením upadl.

V nastálém tichu se slavnostně vzyčil kapitán Pierre Karbenátek a se vznešeným gestem Zvolal:
„Slyšte slyšte ubozí nepoučení pohané této planety. Přináším vám Dobrou Zprávu. Náš Pán, Velký Vepř, na znamení své dobroty vám mým prostřednictvím, pošle své potomky, aby se pro vás obětovali na posvátmém místě zvaném jatka. On ve své velikosti neposílá jen jediného syna, ale tisíce a milióny svých dětí denně, aby položili své životy za nás bídné. Veliký vepř budiž pochválen. Amen.“

– – –

Na Karbenátkův příkaz se otevřela vrata Enterprase a narychlo zbudovanou hnací uličkou proudila mezi zkoprnělé domorodce ušlechtilá růžová prasata. Někteří kanečci a sviňky před užaslými zraky diváků, okamžitě započali psvátný akt rozmnožování, čímž nezvratně prokázali svou prasečí podstatu.
Odborníci z Enterprase ukázali domorodcům, jak sloužit obětní obřady, a zanedlouho se po planetě rzšířila vůně vepřového.
Zachránění domorodci nejprve posádce děkovali, potom nabízeli zlato, drahé kameny a posvátné meče, zhotovené z mnoha vrstev legované nástrojové oceli, měkké cementační oceli a karotky.
Po celé planetě se konaly velkolepé oslavy, které se nemohou popsat jinak, než jako žranice.
Nasycení elfové se posléze chopili svých zbraní a začali chtivě pokukovat po Karbenátkovi a jeho druzích.

– – –
Jedině rychlý ústup zachránil posádku před masakrem zdivočelých elfů. Bez zlata a darů se hrdinové ukryli ve své kosmické lodi a připravili se ke startu. Nežli se však Enterprase za řevu škvarkových motorů odlepila, stačil kapitán rozkázat: „Vypusťe veře, infikovaného červenkou, prasečím morem a nemocí šílených prasat. Ať ti nevděční elfové poznají hněv Velkého Vepře!“
„Rozkaz splněn,“ hlásil seržant Brok, „infikovaný vepř vypuštěn mez ostatní prasata.“
Teprve nyní znavený kapitán usnul ve svém křesle a Enterprase odstartovala k dalšímu letu nekonečným vesmírem.
Být pokračován čili poktačování příště
Povídka původně vyšla 5.6.2003 a jejím autorem je Paj