Druhá povídka z pera mojí ženy„Musíme ho zlikvidovat“, pronesl Onigiri do sálu plného
nejkvalifikovanějších zločinců Jakuzzi. „Zapomeňte na jednoduché
metody. Sice si toho chlapa všichni pamatujeme jako neschopného
chcípáka, ale po té, jak vyřídil naši přesvědčovací skupinu s mistrem
Onó Samó v čele by se nevyplatilo ho podceňovat. Nehodlám na něj
postupně plýtvat svými nejlepšími muži. Nejsme v béčkovém filmu a já
četl rady Temného Pána!“ Na ta slova se několik mladších a méně
zkušených nindžů zatvářilo nechápavě, ale rychle se vzpamatovali a
nasadili zpět požadovanou kamennou tvář. „Zjistěte mi, co ten chlap
dělá od pondělí do pátku, každou hodinu a přineste mi plán, dobrý plán
na to, jak ho vyřídíte“, pokračoval Onigiri.
„Pane“, ozvalo se ze sálu.
„Ano, mistře Fugu?“
„Dovolil jsem si vzít tuto záležitost za úkol, Onigiri-san. Program
pana Tofu je v průběhu týdne velmi proměnlivý, závisí plně na tom, k
jakým případům ho vyšlou jeho nadřízení. Máme samozřejmě našeho
člověka v jeho oddělení a známe tak jeho rozpis směn, avšak pokus o
jeho likvidaci v takovou dobu by mohl přinést jisté…komplikace. Našli
jsme však jedno slabé místo…“
„Ano?“ zeptal se Onigiri.
„Gorou Tofu jezdí každou neděli odpoledne navštívit svou babičku v
Kita-ku. Stará dáma žije v malém domku za rýžovým polem, sama. V okolí
je jen budova na zpracování rýže, kam v neděli nikdo nechodí…
Domníváme se, že toto by byla nejlepší příležitost, jak toho hada
vyřídit.“
…
„Zatracený počasí“, ozvalo se čínsky, „to nemůže aspoň jeden den
svítit slunce, místo toho zatracenýho deště?“
Gorou Tofu se obrátil za svou babičkou chřestící v kuchyni nádobím a
smířlivě odvětil: „Vždyť víš, že touhle dobou je v Japonsku vždycky
takhle…“
„Zas… Japonsko“, odvětila babička čínsky. „Nesnáším tuhle zemi. Nejen,
že tu pořád prší, ale ještě člověk všude potkává ty neomalený Japonce.
Zatracenej národ. Ani písmo nemaj vlastní a musej si půjčovat to
naše.“
Tofu se už ani nepokoušel přerušit obvyklou litanii.
„Vždyť tomu tak dodnes říkaj! Kan-ji! Čínský znaky! Mohli k tomu
adoptovat taky něco kultury! Neotesanci japonský! Dáš si čaj miláčku?“
„Jistě babi“, odkývnul Tofu jedinou přijatelnou odpověď.
„Dobře. Tak se posaď.“
Usedli naproti sobě k malému stolku, na kterém již čekala nachystaná
souprava čajových šálků spolu s nezbytnými konvičkami z pravé
yixingské hlíny. Jako obvykle vzala babička do své vyzáblé ruky těžkou
kovovou konev s horkou vodou, zdvihla víko malé konvičky a nepříliš
ladným pohybem do ní nalila vodu, přičemž jí notnou dávku rozlila
kolem na všechno ostatní rozložené nádobí. Připravený tác s otvory
naštěstí rozlitou vodu zachytil, takže se jí nepodařilo opařit ani
sebe, ani svého vnuka. S nepřítomným pohledem vzala malou konvičku do
ruky a vylila z ní zbytek vody: „Takže – ti parchanti za vámi přišli
až do skladu s masem?“
„Ano babi.“
Babička pokračovala sypáním čaje do malé konývky: „Měl jsi je rovnou
zastřelit! Od čeho máš služební zbraň?“
„Nemůžeme rovnou střílet, když narazíme na odpor“, vysvětloval Tofu.
„Musíme je nejprve požádat, aby přestali s tím, co dělají a vzdali
se.“
„Zasr… pravidla! Komu by ti hajzlové asi chyběli?“, pokračovala
babička, když opět přelívala vodu do malé konvičky. „Měli jste je
prostě odprásknout! Ne jim ukazovat nacvičený tanečky kata. Tady nejsi
v kung-fu filmu, tohle je zasr… Japonsko!“ Voda stále ještě stékala na
naplněnou a zavřenou konývku.
„Ale babi“, Tofu vzal malou konvičku do ruky a pomalu její obsah
sléval do džbánku, „nemůžeme je zastřelit, když mají jen meče. Je to
naprosto nevhodné a společensky nepřijatelné.“
„Ale h…o“, pravila babička, pozorujíc, jak jí Tofu nalévá čaj do
připraveného vysokého šálku. „Když se nechceš nechat odprásknout,
nejdeš vyhrožovat policajtovi. A když jdeš, nedivíš se, když už tě pak
nikdo nikdy neuvidí…“
„Ale babi“, Tofu si po vzoru své babičky přiklopil vysoký šálek mělkým
kalíškem a chystal se je překlopit, „museli bychom to ohlásit, a
vyšetřovalo by se to. Tělo by odvezli do márnice…“
„Tak byste ho šoupli do kafilérie! Tam by ho zaručeně nikdo nehledal!
Tak silnej žaludek žádnej Japonec nemá…“, babička zručně otočila oba
šálky v ruce a opařila si prsty. „Kurva! Kdo mi zase vyměnil…“
Dveře se s prásknutím otevřely. „Dobré odpoledne“, ozvalo se od jedné
ze tří černých postav rýsujících se proti deštivému obzoru venku.
„Samozřejmě nemáme v úmyslu vám ublížit, madam, ale obávám se, že pan
Tofu dnes odejde s námi.“
Tofu se rychle rozhlédl kolem a snažil se najít něco, čím by se mohl
bránit. Tři černé postavy evidentně nehodlaly čekat, až se mu to
podaří a pružnými tygřími pohyby se k němu přibližovaly malou
místností. Tofu zaujal bojový postoj a připravoval se na nevyhnutelné,
když vzduchem cosi prudce zasvištělo. Jeden z nindžů se složil k zemi
s malou kovovou hvězdicí trčící mu z krku. Babička, které si do té
chvíle nikdo z návštěvníků nevšímal zatím rychle vytáhla z vyčesaných
vlasů jehlici a její evidentně dobře přibroušený konec vrazila do krku
nejbližšímu zakuklenci. Tofu i poslední z nindžů na vetchou ženu
zírali s vytřeštěnýma očima. K nindžově smůle se Tofu vzpamatoval
první a dobře mířeným kopem ho složil na zem. Poslední, co ještě
nindža zahlédl byla těžká kovová konvice naplněná vroucí vodou, mířící
v dokonalém půlkruhu přímo na jeho hlavu.
„Nenávidím, když mě někdo ruší u čaje! Ti Japonci nemají naprosto
žádné vychování! Zasr… země!“ Tofu jen nevěřícně zíral na nadávající
babičku.
„No nekoukej tak! Musíme teď někam uklidit ty těla!“