Vesmír, hluboký a nekonečný…Loď Enterprase dál uháněla hyperprostorem, jako by se nic nestalo. Plavčíci již dávno vydrhli podlahy pocákané od krve i od šťávy a nyní pečlivě vyměňovali poškozené virtuální tapety.
Kapitán Karbenátek spokojeně pochrupoval ve svém velitelském křesle, protože let probíhal mimořádně klidně.
Poručice Omamná znuděně pozorovala vesmír a snila o velikém dobrodružství, ve kterém by hrála důležitou úlohu. Náhle upoutala její pozornost rychle blikající kontrolka, tvaru prasečího oka. Poručice se bleskově probrala. Prasečí oko vždy signalizuje vážné nebezpečí, zvláště bliká-li žlutě. Vzápětí se ozvalo naléhavé zakvičení poplašné sirény. Její zvuk probral kapitána, který prudce vyskočil a zvolal: „Všichni muži na palubu! Skasat vratiplachtu! Kormidlo tři čárky na jiho-jiho- východ ! Strojovno: Plný zpětný vítr! Bocman okamžitě ke mně!“
Poručice Omamná kapitána zatahala za rukáv a diskrétně ho upzornila: „Nejsme na škuneru veliteli, toto je kosmická loď Nemáme vratiplachtu ani bocmana.“
„Děkuji vám Natálko… totiž poručice,“ vzpamatoval se kapitán. „Hlašte rozsah poruchy!“
Natálie Omamná se začervenala, ale předpisově ohlásila: „Je signalizován silný únik paliva, zřejmě celeriáni zasáhli jaderným sekeromlatem palivovou nádrž.“
Kapitán zavolal strojního inženýra Schnitzela a otázal se ho: „Profesore, může někdo vystoupit ven do hyperprostoru a opravit to?“
„To je zcela vyloučeno,“ prohlásil profesor, „venku unikají částice antimasa, které jsou nejen silně smrdící, ale i smrtící. Ani můj vídeňský trojobal by tam nevydržel. Díru musíme zalepit zevnitř.“
„To ale znamená ponořit se do nádrže s přepáleným tukem!“ otřásla se hrůzou a odporem poručice Omamná.
„Já to udělám,“ rozhodl se kapitán Karbenátek. „Dejte mi antimagnetické plavky a jednu celou izolepu!“
„Kapitán nesmí takto riskovat!“ zvolala Natálie Omamná. „Za to může podle přepravního řádu dostat důtku s výstrahou.“
„Budu tedy riskovat život, důtku i výstrahu,“ rozhodl statečný Karbenátek.
Převlékl se do ochranných plavek a s kotoučem izolepy v ruce a dýkou u pasu se ponořil do bublající tekutiny.
Čas ubíhal. V očích nadporučice Bujabézové i poručice Omamné se zaleskly slzy. Lodní hrobník začal chystat rakev a pokrývat ji Vepřolandskou císařskou vlajkou. Otrlí kosmičtí vlci v podpalubí nedokázali skrývat dojetí.
Vtom však se hladina v nádrži zavlnila a z ní vystoupil Karbenátek, ještě mnohem statnější a hlavně osmahlejší než předtím.
Obě důstojnice vykřikly nadšením. Díra byla úspěšně, i když jen provizorně, zalepena a kapitán se za potlesku celé posádky odešel převléknout do své velitelské uniformy.
Leč, potíže nepřesávaly. Digitální rafika ukazatele stavu paliva se blížila nule. Marně do panelu poručice Omamná bušila svou něžnou pěstičkou. Ukazatel ukazoval stále méně. Byla svolána porada krizového štábu. Profesor Schnitzel zdodnotil situaci: „Po úniku paliva nám zbývá jen velmi málo přepáleného tuku. Za okamžik nám dojde úplně a loď se zastaví. Nemůžeme ani volat SOS, protože telegrafii ovládá jen Tasselhof a Paj a ti tady s námi nejsou. Navíc se zastavujeme v oblasti kosmických elfů, se kterými bych se nerad setkal.“
„Nemůžeme použít obyčejný tuk, místo přepáleného?“ zeptal se seržant Brok.
„Můžeme, ale běžný tuk nám dodá rychlost jen dva kilometry za hodinu,“ konstatoval profesor.
Kapitán nařídil: „Spočítejte, profesore, za jak dlouho takovou rychlostí dorazíme k nejbižšímu servisu, jestiže je tento vzdálen 3500 světelných roků!“
Profesor Schnitzel chvíli počítal a potom musel přiznat, že se jedná o číslo tak vysoké, že k jeho výpočtu nestačí ani všechny prsty na rukou a na nohou. Nálada poklesla a kapitán vduchu uvažoval, nemá-li dát spustit záchranný člun a vydat posádce rum.
Přihlásil se seržant Brok: „Celeriánské kosmické lodi nelétají na tuk, protože ten tupí a zaostalí Celeriáni neznají. K pohonu používáme různé částice atomu, jako na příklad pozitrony, neutrina leptony a kvarky.“
Natálie Omamná zvolala: „Profesore, zkusme použít místo kvarků škvarky!“
„Zkusit to můžeme,“ zabručel profesor a zkusmo vhodil do spalovací komory šufánek vepřových škvarků. Loď poskočila a rozběhla se supernadsvětelnou rychlostí kupředu. Situace byla zacháněná.
„Co bychom si bez vás počali,“ řekl zjihle kapitán Natálii Omamné a dlouze se na ni zadíval.
Jeho pohled neunikl nadporučici Bujabézové. V noci, když usínala na svém polštáři, smáčeném slzami a rumem, si Uma Bujabézová tiše šeptala: „Tahle žena dovede mužům pořádně zmotat hlavu. Musím ji to překazit, buďto pošlu z nejblžšího brašnářství anonymní kabelogram na ředitelství, nebo vymysím něco ještě horšího.“
S touto myšlenkou, zmožena žalem a rumem usnula.
Enterprase se zatím řítila vstříc novým příhodám.
…pokračování jindy a od někoho jiného…
Tato povídka je redakční úpravou původní povídky „Havárie č.1“ kterou dne 22.5.2003 napsal Paj