Vesmír, hluboký a nekonečný… Vepřové se vydává ta, kam se dosud žádný řízek nedostal a navíc i VY můžete ovlivnit děj! Stačí napsat námět a nebo povídku a budete zde publikováni!V minulém díle jsme přeskočili celé dva roky výcviku, abychom čtenáři poskytli ten správný dojem, že kapitánem může být opravdu každý. Nyní, hladce oholen… tedy, osmažen, dobře naladěn a s čerstvým diplomem z kapitánských zkoušek stál před poslední zkouškou, hodnou opravdového dobrodruha: Musel si obléci kapitánskou uniformu.
Vepřolánie bylo velmi pyšné království. A samozřejmě velmi hrdé na to, že zatímco ti nedouci odvedle pořád zkoumali, jak kladivem rozbít atom (prý stačí do toho třísknout fakt hodně), tak vepřolánští inženýři přišli na to, jak cestovat nadsvětrelnou rychlostí. Nejspíše se to stalo ten samý den, kdy cukrárna naproti přes ulici od výzkumného ústavu vyhlásila absolutní výprodej sladkých tyčinek, mezi vědci tolik oblíbenými.
Tedy, vymyslíte-li nadsvětelný pohon a postavíte-li vesmírnou loď, tak je přeci jasné, že její posádka nemůže pobíhat po palubách jen tak hala bala! Pravé vepřové mozky i mozečky se daly dohromady a tak pro tento úkol byl povolán ten nejpovolanější: Výstřední a extravagardně moderní návrhář Špendlík Mc. Steak.
Karbanátek stál nad jeho vrcholným dílem plným kreativního umění a extravagance. Už asi půl hodiny přemýšlel nad tím, jak se to obléká, protože očividně chyběl jeden rukáv (a nebo nohavice, jeden nikdy neví). „Hententót jeden!“ ulevil si Karbenátek henglyckou nadávkou a začal se do toho soukat.
Nakonec skončil jakž takž zahalen a se zjištěním, že nic nechybělo. Naopak měla jeho hypermoderně extravagandní uniforma o jeden rukáv navíc. Rozhodl se, že to nebude řešit, protože už tak měl docela zpoždění a na loď nastupoval jako poslední.
Netrvalo dlouho a jeho raketoplán dorazil k ohromné lodi na oběžné dráze, která vypadala jako hlava čuníka s oušky protaženými kamsi dozadu. Čuník se vítězoslavně usmíval a Karbenátek si všimnul, že velitelský můstek se nachází v levé nozdře nové lodi. Nový kosmický nátěr voněl celým vesmírem a Karbenátek se nemohl dočkatr, až zjistí, co ona loď má pod kapotou.
Raketoplán přirazil k průchodu a Karbenátek se nachystal. Dnes je to poprvé, co uvidí svoji posádku.
Dveře se otevřely.
„Mimozemšťani! Léčka! Přepadli nás!“ zakřičel Karbenátek, a rychle se schoval za nejbližší výklenek. Rychle se rozhlížel a hledal, čím by se bránil. Můstek jeho lodi byl okupován neskutečnými monstry!
Koutkem oka sledoval, jak se k němu blíží chapadlo. Krve by se v něm nedořezal. Chapadlo si neomylně hledalo cestu přímo k němu a Karbenátek stále neměl, čím by se bránil. Zavřel oči a doufal, že si jej chapadlo nevšimne.
Něco se ho dotklo. „Kapitáne, to je v pořádku, jsem poručice Omamná, konzultantka psychického zdraví posádky. Jste v pořádku?“
„Ne.“ odpověděl Karbanátek a zavřel oči ještě víc. Chapadlo ho přejelo po tváři.
„To jsou rukavice, co jsem dostala ke své uniformě.“ vysvětlila mu Omamná.
Karbenátek opatrně otevřel jedno oko. Před ním nestálo chapadlaté monstrum hodné nočních můr vášnivého milovníka hlavonožců, nýbrž omamně krásná žena, oblečená do kostýmu, který by padnul asi jenom krakatici křížené se žirafou.
„Dobře … ééhm, to byl jenom test, jestli dáváte pozor.“ prohlásil pak a otevřel i druhé oko.
Když byl v dostatečné psychické pohodě, tak vkráčel do velitelské místnosti, kde byli samí extravagandně oblečení lidé.
„Myslím si, že se s vámi seznámím, až se převlečeme do něčeho, co nám padne. Teď rychle pryč, ať už jsme v něčem pohodlnějším!“ rozkázal Karbanátek a usadil se do velitelského křesla. Alespoť to nebylo podle posledních výkřiků módy.
Loď vydala slabé zachrochtání a vydala se vpřed. Karbanátek pomalu sledoval hvězdy měnící se v čárečky a pomalu začal klimbat.
Probudilo ho poplašné kvičení nouzových sirén.
„Útočí na nás!“
„Přepadení“
Karbanátek si promnul oči a rychle zakřičel: „Opětujte palbu!“
Bude pokračován aneb pokračování příště!
Povídka vznikla na motivy mojí původní povídky Vepřotrek 2: Děsivé Setkání (1/2), kterou jsem původně publikoval 24.4.2003, ale byla v tak bídném stavu, že jsem se rozhodl ji kompletně přepsat