Dínen se uvolila publikovat vlastní seriál na Tasslovicích. A jak to už bývá zvykem, tak to bude pořádná prasárna!Jsou i jiné světy. Některé jsou romanticky bukolické, plné květin, duh a roztomilých skřítků, jiné jsou temné, nehostinné a životu nepřátelské. V některých planou ohně věčného zatracení, zástupy démonů tam bojují v gladiátorských arénách pro pobavení Temných pánů a duše zatracených jsou mučeny v kotlích a jiných nádobách těmi nejvynalézavějšími způsoby. A také existují světy, které jsou vzrušující asi jako účetní uzávěrka za první kvartál. Ale
v celém mnohovesmíru – jehož existenci ve svých tajných spisech odhaluje geniální mystik Teřich Prasett – se nenalezne tajuplnější místo než Praspraha a její praspodsvětí, kde se časoprostorové hranice mezi světy prolínají a mažou.
Do velkého kamenného sálu hluboko pod Malostranskou besedou v tichosti nakráčel zástup maskovaných mužů. Obřadní ponožky v barvách odstupňovaných podle zastávaných hodností jasně odlišovaly jednotlivé mistry, velmistry, supermistry a maximistry tajné lóže svobodných prasáků. Nejvyšší veleübermistr se vznešeně usadil na trůn z vepřových kostí a mastných kůžiček, předpisově vystavil své růžové fusekle a zvučným barytonem spustil
chrochtavé zahajovací formule pro zasednutí lóže.
„Bratři vepři a ve svornosti, náš bratr, hrabě Schweinzenberg,“ prohlásil už věcně, jakmile učinil zadost komplikovaným společenským předpisům svobodných prasáků, „má pro nás závažné sdělení.“
K řečnickému pultíku přistoupil maximistr hrabě Schweinzenberg v předepsaných zelených ponožkách se čtyřmi růžovými vlnovkami. Uklonil se a zachrochtal: „Vážení bratři v utajení. Mám pro naše společenství alarmující zprávy. Před dvěma týdny náš bývalý bratr a odpadlík z bavorské lóže svobodných prasáků, Vepřut von Schweinstein, přijel do Prahy v přestrojení za řidiče kamiónu s nákladem bavorské šunky. Zvěsti pak říkají, že prošel časoprostorovou bránou do starobylé Prasprahy. Od té doby o něm nemáme zpráv. Ale jak jistě víte, před dvěma týdny začali záhadně mizet naši členové a spojenci. To není jistě náhoda!“
Znepokojený šum a nervózní popotahování za obřadní fusekle prozrazovaly rozčilení prasáků, třebaže zachovávali disciplinované a významné ticho hodné mysterijních zasvěcenců.
„Navštívil jsem proto na ministerstvu vnitra pana V ze sekce akt Y, abych jej požádal o diskrétní vyšetřování. Jak jistě víte, pan V sice není plným členem lóže, ale již v minulosti se nám spolupráce s ním osvědčila a byl jmenován členem přidruženým. Přislíbil nám svou pomoc.“
„A jak si tuto pomoc představuje?“ otázal se veleübermistr bez nadšení. „Pomoc externisty jetotiž vždycky poněkud… problematická.“
„Pan V zná posvátné Proroctví zlatého čuníka a…“ odvětil hrabě Schweinzenberg.
Ani kdyby rozhalil svou hedvábnou růžovou košili a pod ní měl bombu sebevražedného atentátníka, nemohl by hrabě překvapit víc.
„Cože?!“
„Jak to zjistil?!“
„Svatokrádežný únik informací!“ zaznělo kvíkavě mezi svobodnými prasáky.
„Prosím, bratři, zachovejte klid!“ zachrochtal veleübermistr smířlivě. A pak výhružněji uchrochtl k hraběti: „Vysvětlete!“
„Pan V a jeho agenti při vyšetřování jednoho ze svých případů narazili na Kančí klan, poslední uctívače boha prasečího boha Mokkuse, Velkého kňoura. A byl to právě druid tohoto klanu, kdo veleposvátné proroctví vyslovil.“
„Chápu,“ chrochtl veleübermistr a trochu se uklidnil. „Zřejmě neexistuje způsob, jak spolehlivě utajit tisícihlavý galský klan před sekcí Y. A co tedy navrhuje pan V?“
„Tedy, pan V,“ ošil se nervózně hrabě Schweinzenberg, „navrhuje, abychom z Kančího klanu povolali Řezníka.“
V podzemním sálu se rozhostilo šokované ticho.
„Řezník je muž, který má právo – a také povinnost – zabíjet, aby udržel klid a mír, ehm, status quo, v Praspraze.“ Hlas veleübermistra zněl zamyšleně a jen s lehkým podtónem nejistoty. „Při posvátném rituálu získá moc a sílu, které nedokáže žádná bytost vzdorovat. Řezník dokáže udržet Prasprahu v bezpečí.“
„Ale pokud selže, pokud nenajde dostatek morálních sil, pokud ho svedou temné síly z pravé ztezky…“ namítl kdosi ustaraně.
„Pak budeme čelit katastrofě horší, než když se Prasprahu pokusili v minulém století ovládnout vegani.“ uzavřel pochmurně veleübermistr.
V dolíku uprostřed šáreckého údolí se ve svém meditačním posezu lehce zavrtěla zasviněná postava. Pár kousků nedostatečně zakořeněného lišejníku z ní odpadlo, několik dřevokazných václavek vypustilo své spóry a ve vzdáleném vepříně zakvíklo novorozené sele. Prastarý druid Mokkurix – byl tak starý, že se řídil úplně jiným kalendářem, který už nikdo nedokázal konvertovat na gregoriánský letopočet, a tudíž na dohodnuté a v proroctvích předpovězené schůzky se zásadně dostavoval v jiném časoprostorovém kontinuu (v reálu to znamenalo, že se vždycky nečekaně objevil, vykonal, co musel, a zase beze stopy zmizel v nějaké dimenzi mnohovesmíru) – otevřel svá malá prasečí očka a vycenil zažloutlý kel.
„Selátko…“ zašeptal. „Tvůj čas přichází.“
Tádýdýdadádadá, a to není všechno, přátelé!
Pokračování příště.