Aneb poděkování kamarádovi za ochotuSe svojí drahou jsem už nějaký ten pátek žil „na hromádce.“ Nebo „na psí knížku.“ A čím déle jsme spolu byli, tím víc lidí si myslelo, že jsme svoji. Připadalo mi to celkem vtipný a nikoho jsem neuváděl z omylu. A když jsem z omylu neuváděl čím dál tím víc lidí, tak jsem si řekl.
Ale vlastně … proč ne?
Jenže, aby si vás sličná slečna vzala, chce to nějaký ten zásnubní prsten. To dá rozum, ne? Protože kdybych slečně řekl, že si ji chci vzít jakože jen tak, tak by mě jistojistě poslala ke kolegyni z práce na návštěvu.
Jo, říkal jsem vám, že moje kolegyně bydlí v Prčici? 🙂 Ale zpět k tématu.
Začal jsem nenápadně obcházet různá šperkařství a nemohl jsem si vybrat. Nevím, jak vám, ale mně připadaj prstýnky z běžných šperkařství na jedno brdo… Stejně hnusný zlatý prstýnky, stejně divný platinový prsteny se stejně nenápaditýma kamenama. Prostě hnus, velebnosti.
Naštěstí se mi už asi tak dva roky dějou takový „zajímavý náhody,“ takže když jsem byl se svým pátráním na dně, ozval se mojí drahé její letitý kamarád, že má na drátě Američana, co chce něco přeložit. Drahá poprosila mě a slovo dalo slovo a uspořádali jsme konferenci přes Skype.
Jaké překvapení, když jsem zjistil, co ten Amík chce a čím se vlastně kamarád zabývá. No jasně. Amík chtěl snubní prsteny! Tak se kamarád činil a poslal nejdřív nabídku něčeho podobnýho tomuhle:
„Kráásný!“ vzdychla moje drahá.
„Kráásný!“ vzdychl jsem i já.
Kamarád se s Amíkem domluvil díky mému překladu a pak se odpojil. A začalo nezávazné chatování, s tím, že ukázal ještě jinej, opět to byl nádherný prsten z damascénské oceli.
„Ten bych chtěla.“ vzdychla moje drahá. Kamarád cosi zavtipkoval o tom, že mě teda musí ukecat, abych si jí teda vzal, a aby mě navnadil, tak že sleva možná. Já sem se tvářil stylem jakože „no já nevím, jestli bych se chtěl vdávat ženit…“ a dělal jsem mrtvýho brouka, Jenom jsem si poctivě zapsal, kdeže to vlastně prodává.
Kdyby vás to zajímalo, tak jeho eshop je na adrese www.adamvtriku.cz.
Další den jsem hned šel na jeho stránky a našel jsem si na něj kontakt a napsal jsem mu. Prstýnek šel do výroby. Konečně jsem měl něco, co jsem věděl, že chci mít v ruce, až budu žádat o ruku.
Nejtěžší bylo nic neprozradit, protože vykování prstenu zabere trochu času. Moc se mi to nepovedlo, a tak slečna začala tušit, že se na ní chystám a třeba z ní nachstám paní 😉
A pak přišel prstýnek, já poklekl a …
Ona řekla NE! 🙂
A jelikož kupodivu neřekla ne, tak se konala svatba … a s tím bylo spojený výběr toho, kdo nám snubní prsteny vykove. Hádejte, kdo vyhrál 😉
No není to krása?
Musím říct, že nelituju, protože jsme se s drahou rozhodli pro výrobu šperku na zakázku, takže teď na svém prsteníčku nosím jedinečný šperk, který byl ručně vykován a tudíž se asi nestane, že by někdo mohl mít na ruce stejný prstej, jako mám já.
Jestli někdy budete řešit situaci, kdy svému drahému, či své drahé budete chtít pořídit opravdu jedinečný šperk, tak vám mohu obchod www.adamvtriku.cz jedině doporučit. Kamarád se v řemesle opravdu vyzná a z oceli dovede vykouzlit opravdu jedinečné šperky.
Doufám, že se mu bude dařit a že tenhle článek mu přivede pár dalších zájemců o originální prsteny